Kdo je František Štika?Vyhlášená pravá spojka se narodila 15. ledna 1960 v Praze. S házenou začínal Štika v deseti letech. Kariéru ukončil bezmála ve čtyřiceti. Za tu dobu vystřídal Orbis, Spartu, Duklu, Slavii, Bad Neustadt, Roding, Nabburg a Jičín. Největší klubové úspěchy slavil s Duklou, se kterou získal čtyři mistrovské tituly a vyhrál v roce 1984 PMEZ. Se Slavií byl jednou třetí. Medaile mu patřila právem, vždyť ji červenobílým jistil z pozice nejlepšího střelce soutěže. V dresu národního týmu se zúčastnil tří mistrovství světa, na olympiádě v Soulu byl u šestého místa ČSSR. Po skončení kariéry se vrhl na trénování, když působil především u mládeže. Před sezonou odmítl nabídku Dukly a zůstal u mužů Sokola Vršovice, hrající třetí nejvyšší soutěž.

Jaká byla vaše cesta k házené?
V deseti letech jsem bydlel blízko základní školy, ve které učil Venca Síč, jeden z prvních propagátorů miniházené. Kluci z domu chodili k němu do kroužku, na hřišti potom o házené nadšeně vyprávěli. Lákalo mě ji vyzkoušet.

Tušil jste už tehdy, že jste udělal osudový krok?
Jsem vyznavač kolektivních sportů. Házená mě chytila natolik, její tvrdost, dobrá parta na hřišti, že jsem neuvažoval o jiné aktivitě.

Vaše jméno je spojeno především s Duklou. Byla cesta do ní přímočará?
Ani nevím. Moje cesta byla spojena hlavně s Jirkou Kotrčem. Začínali jsme ve stejné škole, poté jsme se přesunuli do Orbisu, ve dvanácti letech šli do Sparty. Jirka odešel na vojnu v osmnácti, já se do Dukly přesunul v devatenácti. Byli jsme sehraní, trenéři nás chtěli zkusit spolu na hřišti i v nejvyšší soutěži mužů.

Hovoří se o vás jako o 'rebelovi'. Takové označení nejde příliš dohromady s drilem vojenského klubu?
V té době jsem žádný rebel nebyl, spíš vykulený zobák. Dalo by se říci, že se ze mě stal rebel až o mnoho let později ve Slavii. V Dukle se hrálo v nejvyšších patrech, ve Slavii mimo jednoho roku ve středu tabulky. Když jsem viděl, jak rozhodčí reagují na průměrné týmy, začal jsem 'úřadovat'.

Vraťme se do Dukly, kde jste se v roce 1984 propracoval k největšímu možnému klubovému úspěchu. Jak dlouhá cesta k němu vedla?
Hodně dlouhá. V Dukle jsem byl šest let. Každý rok jsme hráli evropské poháry a pokaždé se dotáhli mezi nejlepší čtyřku. Chyběl vždy malý krůček. Konkurence byla obrovská. Úspěch dělil od neúspěchu jeden gól. V roce 1984 jsme to všem vrátili.

Ve finále v Šabacu jste hrál jednu z ústředních postav. Utkání skončila dvěma stejnými výsledky a šlo se na sedmimetrové hody. Vyprávějte.
V hale byly obrovské zmatky, nevědělo se, jestli se bude nastavovat, nebo přijdou na řadu sedmičky. Rozhodčí hledali v pravidlech, co mají udělat. Nejdřív jsme šli ze hřiště pryč, poté nás zavolali a řekli, že se bude házet. V té době jsem sedmičky házel, bylo mi jasné, že půjdu, i když jsem ve druhé půli seděl, protože jsem schytal pořádnou ránu do tváře.

Chtěl jste se hodu vyhnout?
Ne, věděl jsem, že pokud na mě trenér ukáže, půjdu. Byly to ale obrovské nervy. Říkal jsem si, kam? Naštěstí jsem vybral správně.

Jaká byla odměna? Dukla, přišla na řadu povyšování?
Tím si nejsem jistý. Je to možné. Stejně jsem ale skončil jako nadrotmistr. Tuším, že jsme dostali deset tisíc korun.

Rok po triumfu jste překvapivě odešel do Slavie. Proč?
Z Dukly jsem odešel z důvodu vážného zranění. Od lékařů jsem dostal zákaz vrcholově hrát. Po roce ho sice zmírnili, ale já si uvědomil, že po skončení kariéry se nebudu chtít stát lampasákem a buzerovat vojáčky.

Čím to, že se člověk se sparťanským srdcem dostal mezi červenobílé?
Nechtělo se mi z Prahy, kde byla Dukla a Slavia. Jsem ale kovaný sparťan.

Jak váš přesun bralo okolí?
Šlo jenom o hecování. Doteď visí v práci moje fotka v sešívaném dresu. (směje se)

Jaká byla tehdejší Slavia? I ona dokázala nastupovat v pohárové Evropě.
Šlo o takové mužstvo složené ze studentů. První rok, co jsem do ní přestoupil, přišel z Dukly ještě Franta Kratochvíl. Proto se udělalo třetí místo. Hráli jsme Pohár IHF, přešli přes Budapešť, ale nestačili na Kaunas.

Důležitou částí vaší kariéry byla reprezentační. V ní jste dosahoval úspěchů už mezi mládežníky. Vypíchněte nejpodstatnější.
S devatenáctkou jsme vyhráli Družbu. S jednadvacítkou jsme byli třetí na mistrovství světa v Portugalsku.

Odrazový můstek pro Františka Štiku?
Asi ano, musíte si uvědomit, že v té době nikdo nehrál venku, republika byla uzavřená. Takže tu byla spousta házenkářů. Liga měla vyšší úroveň. Dneska, kdo dohodí do branky, jde ven klidně za 1000 euro. Tehdejší nároďák byl nabitý. Cestu do něj měla 'portugalská naděje' o něco snazší.

A udržet se v něm?
To bylo zase těžší. Kvalitních leváků bylo moc.

Považujete za své největší reprezentační zklamání neúčast na olympiádě v Los Angeles, kam nejeli z rozhodnutí politiků takřka všichni sportovci tehdejšího Východního bloku?
Přesně tak, vzali nám vítr z plachet. Proč pokračovat? Těšili jsme se do USA, za železnou oponu se jen tak někdo nepodíval. Místo toho jsme jeli na Hry dobré vůle do Moskvy.

Olympiády jste se nakonec dočkal. Co se vám vybaví při vzpomínce na Soul 1988?
Famózní zážitek. Už od samotné cesty. Letadlo bylo plné sportovců. Jak jsme do něj vlezli, zhasli. Připravovali nám podmínky, jelikož byla v Koreji noc. Letěli jsme šestnáct hodin s mezipřistáním v Moskvě. Uvítání parádní, Korejci jsou hodní a přátelští lidé.

Zúčastnil jste se zahajovacího ceremoniálu?
Na něm jsem nebyl, měl jsem problémy se zády. Závěrečný jsem ale nevynechal.

Někteří sportovci si stěžují na úmorné čekání, než obejdou kolo. Taky vám vadilo?
Něco podobného mohou říct jenom hlupáci. Olympiáda je cíl, životní sen.

Vládla spokojenost se šestým místem?
Bohužel jsme prohráli ve skupině s domácími hráči. Pokud bychom vyhráli, mohli jsme bojovat o placku. Pět vteřin před koncem se ale všechno pokazilo… Zklamaný jsem nebyl, ještě teď mě ale mrzí, jak blízko jsme stáli a nevyužili šanci.

Do ciziny jste zamířil ve třiceti letech. Tehdejší českou optikou v pozici 'starého hráče'. Brali vás stejně i Němci?
Nejlepší léta v cizině jsem strávil v Bad Neustadtu, kde jsme hráli třetí nejvyšší soutěž. Bylo to takové odpadliště bundesligových hráčů a bývalých reprezentantů z celé Evropy. Soutěž měla obrovskou kvalitu. My jsme dávali hře řád a mladí Němci okolo nás lítali.

Naučil se hráč, který prošel dukelským drilem, ještě něco nového v zahraničí?
Ne, jsem zástupce staré školy, která pokud měla jít trénovat, šla. Na Dukle, Bad Neustadtu, kdekoli jinde.

V Německu jste vystřídal tři kluby a v šestatřiceti letech se vrátil do Česka. Později i na palubovky.
Po půl roce mi zavolal Venca Síč, že je Jičín ve druhé lize na sestup. Chtěl, abych mu pomohl. Nechtělo se mi, on ale pořád volal a nakonec mě ukecal. Druhá liga se zachránila, rok na to vyhrála a postoupilo se do extraligy, kde jsem odehrál ještě dva a půl roku.

Bylo těžké skončit s hraním?
Ani ne, dojížděl jsem do Jičína dvakrát týdně. Zápasy mě bavily, ale tréninky ne. V posledním zápase se Zubřím jsem se zranil, musel pod kudlu a řekl si, že toho bylo dost. Po několika měsících mně ale něco chybělo. Naštěstí začal syn chodit na házenou a já se u jeho týmu odrazil k trenérské činnosti.

Trenéřině se věnujete stále. Prošel jste zajímavými štacemi, extraligová ale chybí. Z jakého důvodu?
Zatím nepřišla nabídka.

Jedna ano, před sezonou jste se ocitl v hledáčku Dukly. Proč jste nekývl?
Život je o jistotě, po padesátce se díváte na svět jinak. Říkal jsem si, podepíšu smlouvu, budu v Dukle dva roky. Co potom? Přijdu o práci, a co budu dělat? Pokud bych dostal smlouvu na pět let, viděl bych možná všechno jinak.

Kde vlastně pracujete?
Ve firmě, která se zabývá akvarijními rybičkami. S mým jménem docela paradox. (směje se)

Místo Duklu připravujete muže Vršovic. Není pro vás degradací trénovat třetí nejvyšší soutěž?
Koho mohu trénovat? V Praze zmizela z mapy půlka mužstev. Zbyla Dukla, Chodov, který má výborného trenéra. Že bych odjel třeba do Hranic, si nedovedu představit. Vršovice mi hodily laso, přijal jsem nabídku, i když jsem měl jiné představy.

Čeho se týkají?
Hlavní problém vidím v přístupu hráčů. Pokud už přijdou, trénují. Samozřejmě chápu, že je jiná doba, překvapuje mě ale, že se nedostaví ani na trénink, který začíná ve 20.30 hodin. Kdy ho máme udělat? Pokud by všichni poctivě chodili, jsme dnes docela jinde.

Najdete v kádru někoho se schopnostmi na vyšší soutěž?
Jednoho hráče bych našel, ale nemá zájem.

Vyhovuje vám domácké prostředí v klubu?
Dalo by se říci, že jsem spokojený, nic mně nechybí. O jediné vadě jsem mluvil.

Vršovicím se daří. Mohou mít postupové ambice?
Pokud by situace nastala, je na velké zvážení. Se současným kádrem bychom o soutěž výš měli asi problémy s udržením. V každém týmu v ní jsou dva hráči s lepší úrovní než máme my. Museli bychom doplnit kádr, víc trénovat…

Jistě sledujete současnou českou házenou. Jak se díváte třeba na extraligu?
Když si vezmu, že se v extraligovém utkání udělá devatenáct technických chyb, těžko se mi na zápas dívá. Nedovedu si představit, že bychom jich tolik udělali my. To by bylo v Dukle nemyslitelné. Na druhou stranu netuším, jak často se trénuje.

Před časem se na svazu vyměnilo vedení. Necítíte svěží vzduch?
Jsem zklamaný, čekal jsem od nového vedení daleko víc. Neříkám, že všichni pracují špatně, nevidím ale koncepci a růst. Za největší potupu považuji vystoupení reprezentace v Kataru.

Co vám vadilo?
'Mistři z bundesligy' skončili sedmnáctí na světě, dostali jakýsi Prezidentský pohár a radovali se z něho jak malí kluci. Místo, aby se styděli, kolikátí byli. Není se co divit, když se trenéry stali hráči, kteří teprve nedávno svlékli své dresy.