Štěstí přeje připraveným, říká brankář Dukly Petržala

Tomáši, před sezonou jste se rozhodoval, zda neopustíte Duklu. Můžete ozřejmit důvody, proč jste zůstal?

Měl jsem hodně rozdělané práce. Na Praze 6 funguje školní liga, šest hráčů Dukly tam trénuje malé adepty házené. Já to určitým způsobem zaštiťuji. Mám i další rozjeté projekty s mládeží a tato práce mě naplňuje. Navíc se změnilo mnohé u extraligového áčka. Řekl jsem si proto, že dám nové koncepci šanci.

Sezonu jste zahájil, nezahájil. Do čtvrtého kola jste byl zraněný.

A ani s Frýdkem-Místkem jsem moc nepomohl, vždyť jsem šel do branky na jedinou sedmičku.

Jak jste prožíval období rekonvalescence?

Bylo pro mě těžké. Přiznám se, že jsem už tři roky usiloval o odchod do zahraničí. Dostal jsem určitou šanci v reprezentaci, kterou jsem myslím využil. Vždyť přišla i kladná hodnocení od několika lidí z bundesligy, což mě ohromně nakoplo. Ve chvíli, kdy jsem dostal chuť znovu v házené něco dokázat, jsem se dvakrát zranil. Věděl jsem, že se náš nároďák dostal na mistrovství světa do Kataru a já chtěl mít šanci probojovat se do nominace. Neříkám, že bych v ní byl, v okamžiku zranění jsem se ale propadl na post maximálně české šestky, což je pro mě málo.

Alespoň jste se mohl soustředit pouze na Duklu, jejíž omlazený celek měl v úvodu extraligy pořádnou porci štěstí, vítězila v závěrech, a branky střílela dokonce i nová brankářská jednička Rangl. Zažil jste něco podobného?

To asi nikdo, třeba v Lovosicích jsme po půli prohrávali o osm branek a vyhráli o gól. Tlak na Dukle většinou způsoboval opak, koncovky jsme ztráceli. Jediné okamžiky, které se podobaly těmto chvílím, přišly v nadstavbě mistrovské sezony 2010/11, kdy jsme také vítězili o pouhý gól.

Čemu jste štěstí přičítal?

Velice dobře odjeté přípravě. Spoluhráči nechodili do školy, netrápilo je zkouškové období. Všichni tak mohli naplno trénovat, získali výbornou fyzičku, sílu, o které se opírali po celý podzim. Štěstí přeje připraveným.

Tlak byl po odchodu čtyřlístku Piskač, Mráz, Polášek a Šik menší?

Ano, bylo to znát už na výrocích vedení, které vyhlásilo podstatně nižší cíle. Na Dukle jsem osmým rokem a vždycky se mluvilo o medailích, letos poprvé „pouze" o postupu do play-off. Rozumně se kladl důraz na výchovu hráčů, kteří by měli přinést Dukle vavříny do dvou, tří, pěti let.

Všechno vycházelo dokonale plných šest kol, poté přišla porážka s Brnem. To musela být studená sprcha?

Problém byl v tom, že jsme s Brnem prohráli doma. Nicméně bylo tehdejší hodnocení maličko matoucí. Pokud jste se podívali na naši sestavu a soupeřů, zjistili jste, že má Brno posty zdvojené, což my nemáme. Jeho zkušený kádr může vítězit všude. To my sice také, ale při našem mládí je pravděpodobnost porážky vyšší.

Sám jste patřil ke zkušeným, pomáhal jste ale jen z lavičky.

Proti Brnu jsem chytal osm minut, které jsem navíc nezvládl. Byl to pro mě druhý zápas „na rozjetí" a rozhodně ne šťastný. Ve druhé půli jsem vystřídal Dana Rangla, měl jeden zákrok a dostal pět gólů. Proto se do branky vrátil on. Na to, abych chodil na hřiště jako první, byl ještě čas.

Jaké panovaly vztahy mezi gólmany? Dlouholetou jedničku musí mrzet, že nechytá.

Samozřejmě, bylo to ale zasloužené. Dan zářil, já trénoval naplno jen čtrnáct dní. Nechtěl jsem na sebe ani na ostatní tlačit, že je všechno špatně. Danovy výkony mě donutily přidat v tréninku a hledat v něm nové cesty. Kouč mě uklidňoval, že můj čas přijde.

Váš čas nastal v devátém kole v zápase s Jičínem, nadšený jste ale nebyl. O co šlo?

Trenér nám oběma s Danem připravil překvapení, řekl bych až maličko nemilé. O mém zařazení do sestavy jsme se dozvěděli těsně před utkáním. Přiznám se, že to nemám rád. Mám jiný přístup k přípravě, pokud chytám. Poslední tréninky nepatrně jinak poskládané.

Trenérův tah ale vyšel. Už jste mu odpustil?

(směje se) Nemám mu co odpouštět. Už po zápase jsme si říkali, že mě asi musí naštvat, abych dobře zachytal. Pak jsme se ale s ním i s Danem dohodli, že nám poví přece jen dříve, kdo nastoupí.

Takovou dohodu jste loni mít nemuseli. Vždy chytal Petržala.

Dan prokázal, že je výborný gólman, nikdo už nemá strach sestavu protočit. To ale není nic mimořádného. Pokud se podíváte na bundesligu, vidíte, že se brankáři točí po čtyřech obdržených gólech. Kdykoli je třeba něco změnit. O tom je házená.

Nevidím do kabiny, co se ale týče hodnocení, přinesl trenér Josef do Dukly větší otevřenost. Jak ho vnímáte?

Příchod trenéra Josefa byl svěžím větrem. Celá dvojice Jan Josef-Jiří Kotrč je doslova uragánem. (směje se) To bylo znát už v přípravě, která byla nejnáročnější, co jsem zažil. Vrátilo se ale vše, o tom žádná.

A co jeho kritičnost?

Už na prvním tréninku nás kouč Josef upozornil, že chce jednat na rovinu, a to úplně se všemi. To jak komunikuje s médii, jestli chválí nebo kritizuje, je jen jeho věc, to není otázka pro mě.

V minulých letech bylo synonymem pro nejlepšího hráče Dukly Petržala, letos Milan Kotrč. Co byste řekl na jeho adresu?

Odešli čtyři vynikající hráči, já se zranil a těch, na kterých měl náš výkon stát, a mají rozumný věk staršího házenkáře, moc nebylo. Milan si to uvědomil a stal se lídrem, který se nebál seběhnout si do prostoru spojky a rozhodnout utkání. Ještě důležitější bylo jeho mentální působení na tým. Byl pozitivní, všichni za ním šli.

Krize přišla ve chvíli Kotrčova zranění. Porážka v Hranicích a doma s Lovosicemi.

To, že odehrajeme špatný zápas v Hranicích, se dalo čekat. Ten, kdo nastoupil do evropských pohárů, ví, o čem mluvím. V pohárech se nám dařilo, měli jsme ale dva dny po příletu na to zkoncentrovat se na českou extraligu. Stín Hranic se bohužel snesl také na zápas s Lovosicemi. V něm nám chybělo Milanovo odhodlání a samozřejmě jeho branky. Honza Petružela ho nahradil solidně, dal ale „jen" tři. Milan by jich vsítil devět a my bychom nejspíš vyhráli. Nebylo to ovšem jenom o nich, domácí zápas by si zasloužil vyšší nasazení.

Házenkářská veřejnost poté očekávala sedmigólovou extraligovou výhru Frýdku-Místku, jenže se stejným rozdílem radovala Dukla. Proč?

Překvapení pro všechny. Mělo to ale hlubší důvody. Hranická facka, lovosický stín a najednou se čekalo prohloubení krize. Naštěstí si to většina hráčů uvědomila, příprava byla docela jiná, plná odhodlání. Na zápas jsme se těšili, nastoupili a brzy vedli o šest branek, což se strašně těžko dohání. Naši soupeři předtím vítězili, mysleli si, že půjde o formalitu a zmýlili se.

Zastavme se ještě u evropských pohárů. Také kvůli nim jste v Dukle zůstal?

Ano, i poháry pro mě byly motivací. Chtěl bych pochválit celou Duklu. Přístup všech byl příkladný, od ředitele až po minižáky. Zároveň jsme domácí zápas s Bitolou zvládli i my hráči. Opět jsem viděl docela jiný přístup k tréninkům. Na Makedonce se všichni těšili, chtěli se vytáhnout. O tom svědčí výhra o deset branek.

Po odvetě jste se radovali z postupu, i když jste prohráli 18:24.

Nic podobného jsem nikdy nezažil. Kotel v Bitole tvořilo 600 holohlavých potetovaných fanoušků, kteří na nás plivali, hodili na hřišti dokonce dýmovnici.

Užil jste si vůbec postup?

Ten už ano, v zápase mně ale bylo občas úzko. Tým se ovšem semkl, nepoložil se, což bylo pro mě nejdůležitější.

O tom, kterak muž v zeleném okouzlil krásnou fyzioterapeutku

Být Nina Čechová barvoslepá, těžko se dala s Tomášem Petržalou dohromady. Do SMSky jí totiž napsal jedinou informaci, že přijde na první rande v zeleném tričku.

 „Tato barva mi nejvíc sluší. Bylo léto, tak jsem vše doplnil apartními kraťásky," vzpomíná na risk, který vyšel, dukelský gólman. Sympatická fyzioterapeutka přidává další podrobnosti.

 „Seznámila nás společná kamarádka, jež dohodila jednoho druhému," děkuje drobná, pouze 155 centimetrů vysoká dívka, na kterou dopadla pověstná jiskra z bezmála dvou metrů.

 „Toma jsem se rozhodně nelekla. Plamínek sice nepřeskočil za oněch slibovaných šest vteřin, přelétl ale poměrně rychle. Nešlo o takové trapné první rande," líčí. Stejné pocity měl také „muž v zeleném".

 „Schůzka byla fajn. Do ničeho jsme se nenutili, bavili se naprosto spontánně," uzavírá téma prvního setkání, které po roce chození dospělo ke společnému bydlení, což vždy přináší značná úskalí.

 „Prkýnko Tomáš sice nesklápí, ale na druhou stranu bych ho sama mohla zvedat. Není na něm přece návod, v jaké poloze má odpočívat," prokazuje Nina až neuvěřitelnou porci tolerance při tématu, které už rozložilo nejeden vztah. V dalších věcech je ale neoblomná.

 „Co mi vadí? Že nechává oblečení po židlích, obaly od sušenek po stolech," vypočítává s úsměvem a nás až mrazí, co může muž milované bytosti dělat.

 „To si Nina vážně nezaslouží," klopí zrak Tomáš.

„Já si ale všechno vždycky uklidím. Až budeme mít vlastní bydlení, tak si třeba i vyperu," slibuje.

A teď vážně. Setkání s Ninou Čechovou a Tomášem Petržalou provází harmonie. Sedíte s nimi a je vám fajn. Oba se chovají k vám i k sobě příjemně a hovoří jeden o druhém s náležitou úctou.

 „Pokud se do něčeho Tomáš zakousne, tak to nepustí, dokud věc nedokončí. V tom ho obdivuji, já už bych se dávno vzdala," říká půvabnější polovička páru.

 „Nina je nejen pěkná holka. Líbí se mi její přístup k životu, touha pomáhat. Dělá nejenom fyzioterapii, ale také třeba pracuje s amputáři," kontruje Tomáš.

 „Je obětavá, pravá opora. Všechny věci se mnou prožívá. Moje zájmy jí nejsou lhostejné," těší muže, jehož životem je především házená.

 „Je pravda, že má Tomáš kamarády hlavně z házené. To mně ale vůbec nevadí. Pokud se s nimi sejdeme, dokážeme se bavit i o jiných věcech. Do odborných házenkářských debat se nezapojuji. To bych si ještě netroufla," prozradí fanynka, kterou najdete snad na každém dukelském duelu.

 „Zápasy šíleně prožívám. Předtím jsem házenou neznala, ohromně mě ale chytla. Po utkání jsem často unavenější než Tomáš," vypráví, poté ji doplní také její partner.

 „Líbí se mi, že Nina nerozumí házené. Dva zákroky stačí k tomu, aby mě po zápase pochválila," směje se a pokračuje:

 „Jsem rád, když mohu pro někoho hrát. Kdyby Nina seděla v hledišti sama, budu mít pro koho," dodává pražský gólman, který ovšem navždy nemusí zůstat v Dukle.

 „Případný přestup nechám na Tomášovi. Pokud řekne, že mu bude jinde lépe, nějaká alternativa se jistě najde. Pak můžeme být spokojeni oba," doplňuje Nina.