Squashista Gaultier: Paříž, Budapešť a Praha jsou nejkrásnější města Evropy

Grégory, co se vám líbí na České republice?
Moc se mi líbí Praha, její atmosféra a památky. Všichni moji přátelé, kteří za mnou přijeli na návštěvu, si Prahu zamilovali. Je to nádherné město. Společně s Paříží a Budapeští je to pro mě jedním z nejkrásnějších měst Evropy. Cítím se tady doopravdy skvěle. V Praze se dá žít kvalitně, a když budu upřímný, tak i cenově to vychází velice příjemně. Pokud bych bydlel v Paříži, při zachování stejného komfortu bych zaplatil dvakrát více.

Jaký je rozdíl mezi squashem ve Francii a v České republice?
Největší asi ten, že Francie je větší stát, tím pádem máme početnější squashovou základnu i větší šanci, že nám vyroste špičkový hráč.

Sledujete český squash?
Ano, pár lidí z české squashové scény znám. Vlastně už od mých juniorských let jsem začal český squash vnímat. Některé hráče občas potkávám při turnajích PSA, také se vídáme na mistrovství Evropy týmů.

S jakým cílem jste vstupoval do letošní sezony?
Hlavními cíli bylo zůstat co nejdéle na žebříčku PSA na pozici nejlepšího hráče světa a vyhrát mistrovství světa, ze kterého jsem se před nedávnem vrátil a kde jsem bohužel vypadl už v semifinále.

Jak hodnotíte své vystoupení na mistrovství světa?
Budu upřímný, celý týden se mi nedařilo a nehrál jsem podle svých představ. Přípravu na turnaj jsem měl poměrně intenzivní, fyzicky jsem se cítil dobře, ale bohužel, úderově se mi nedařilo. V současné době je situace taková, že když hraji s hráči top 4, musím být blízko svého herního maxima, aby bylo možné vyhrát. Daří se mi zvítězit s ostatními hráči, i když hraji na 60 – 70% svého maxima. Jenomže aby bylo možné vyhrát turnaj jako je mistrovství světa, potřebuji, aby vše fungovalo hodně blízko sta procent.

Zjednodušeně řečeno něco jako špatný den v práci?
Nyní je to v podstatě to jediné, co k tomu mohu říci. V přípravě jsem udělal maximum, co jsem mohl. Občas jsme za práci odměněni, občas také ne. Musím být férový a nehledat výmluvy, ten turnaj jsem prostě hrál špatně. Stane se. (usmívá se)

Takže cíl na příští mistrovství světa je asi jasný…
Ano, cíl za rok je vyhrát. Je to jediný velký turnaj, který chybí v mé sbírce vítězství.

Co považujete za svůj největší úspěch bohaté sportovní kariéry?
Vítězství na British Open a dosažení pozice jedničky na světě. To jsou momenty, které si navždy budu pamatovat.

Kolika turnajů ročně se účastníte?
Hraji kolem jedenácti turnajů za rok a jezdím na ty největší. Dále se účastním mistrovství Evropy a světa, hraji squashové ligy v různých státech a také mám dost exhibicí. Neumím přesně povědět, kolik času trávím na cestách, ale myslím, že to bude sedm až osm měsíců.

Jak často trénujete a co vše je součástí tréninku?
Většinou pět dní v týdnu. Trénink zahrnuje ranní strečink, rozcvičku, čas strávený na squashi, regeneraci po tréninku, videoanalýzy, hovory s koučem a podobné věci. Myslím, že vše mi zabere denně šest i více hodin. Samotný squash hraji většinou dvakrát denně.

Kdo tvoří váš tréninkový tým?
Mám squashového trenéra, kondičního, psychologa a fyzioterapeuta. Když jsem ve Francii, jsou mi všichni tito lidé k dispozici. Pokud jsem v Česku, dostanu od týmu tréninkový program, který sám plním.

Jak relaxujete?
Mám specifické dechové cvičení, které provádím třikrát týdně. Myslím, že dýchání je velice důležité. Pokud dobře dýcháte, pak lépe relaxují i svaly. Dokonce i během zápasu se soustředím na správně dýchání. Speciálně mezi výměnami. Také se soustředím, abych neměl tenzi v ramenou.

To, co jste popsal, je vlastně stále součást tréninku. Jak relaxujete, když si chcete úplně odpočinout?
To je jednoduché. Jsem doma, koukám se na televizi, vlastně nic nedělám.

Co považujete za silnou stránku své hry?
Asi to bude rychlost. Obecně pohyb.

A vaše slabina?
Pravděpodobně hra dopředu na forhendové straně.

Vaši velcí squashoví rivalové, James Willstrop a Nick Matthew napsali knihy o svém životě se squashem. Máte podobné ambice?
Tohle v plánu nemám. Spíše bych to viděl na nějaké instruktážní DVD o tom, jak se připravuji a trénuji. Nejsem moc velký fanda čtení a myslím si, že když něco děláte, měli byste k tomu mít také pozitivní vztah. Vím, že James velice rád čte a také píše články, tak mi u něj připadá logické, že napsal také knihu. Pokud vím, tak tu knihu skutečně z velké části psal on sám. Myslím, že u Nicka to tak nebylo.

S manželkou Veronikou se vám před dvěma lety narodil syn Nolan. Ovlivnilo to vaši hru?
Je to veliká změna. Určitě to ovlivňuje způsob myšlení, způsob, jak na určité věci člověk reaguje. V zásadě mě to zklidnilo. Také si uvědomuji mnohem větší zodpovědnost, kterou mám vůči lidem v okolí a hlavně vůči rodině. Zdá se mi, že po narození syna mám v životě větší vyváženost. Už nemyslím pouze na squash, když přijdu domů, mé myšlenky se ubírají i jiným směrem, což je dobře.

Jakou řečí hovoříte se svou ženou a se synem?
Na syna mluvím francouzsky, na Veroniku francouzsky a anglicky.

Povedete syna k hraní squashe?
Necháme ho vybrat si. Určitě ho nebudeme do ničeho nutit. Byl bych ale rád, kdyby nějaký sport dělal. To je pro děti určitě dobré a důležité.

Chodíte si někdy s Veronikou zahrát squash?
Vlastně ani moc ne. Párkrát jsme si zahrát byli, ale když budu upřímný, Veronika to po mě ani nechce, protože si uvědomuje, že doopravdy každý den tvrdě trénuji a nechce mě tím zatěžovat.

Jaký je váš nejemotivnější sportovní zážitek?
Ten pocit, kdy zvednete nad hlavu pohár a do žil se vám na chvilku dostane vlna adrenalinu. Celý život tvrdě dřete, abyste se mohli dotknout té vysněné trofeje, sníte o tom, toužíte po tom, a když se to povede, emoce, které vás zasáhnou, jsou doopravdy velice silné. Myslím si, že ten pocit nemůže zažít moc lidí a pro mě jsou to ty nejemotivnější zážitky ve sportu.

Co vám život profesionálního sportovce vzal?
Být profesionálním sportovcem znamená podstoupit mnoho obětí. Jako první mě napadá rodina, moc času se mnou netráví. K dosažení špičkových výkonů musím být bohužel trochu sobecký, co se týče času stráveného s ní. I když nejsem na turnaji, tak mám denní rutinu, kterou nemohu porušit, ráno trénink, poté doma například strečink, jóga, videoanalýzy, poté další trénink. Toto vše je strašně únavné, a aby se dal takový režim dlouhodobě vydržet, musíte věnovat mnoho času regeneraci a odpočinku. Z těchto důvodů je nezbytné mít ve svém okolí lidi, kteří to chápou a podporují vás. To štěstí já mám. Být profesionální sportovec vyžaduje obrovskou disciplínu. Rád bych si občas někam vyšel s rodinou, kamarády, pobavit se, jedl bych, cokoliv mě napadne. To prostě ale není možné. Vím, že kdybych to udělal, tak zničím to, na čem léta tvrdě pracuji.

Co vám život profesionálního sportovce dal?
Squash mi dal tu luxusní možnost cestovat po celém světě, poznávat různé kultury, místa. Také jsem díky squashi poznal mnoho zajímavých lidí, což mi třeba může pomoci, až skončím kariéru hráče. Je třeba si uvědomit, že žijeme jen jednou.

Ve sportovním životě jste dosáhl skoro všeho, čeho dosáhnout lze. Kde berete motivaci dál pokračovat v každodenní dřině?
Abyste měl motivaci, potřebujete mít nějaký plán, kterého chcete dosáhnout. Může to být cíl vyhrát nějaký turnaj, dosáhnout nějaké pozice na žebříčku, cíl pro blízkou nebo i vzdálenější budoucnost. Bez něj není motivace, nikam nesměřujete.

Squash není na programu olympijských her. Co je nutné udělat, aby se tam probojoval?
Předně si myslím, že světové profesionální squashové organizace mužů i žen odvádějí v této věci dobrou práci. Snaží se co nejlépe prezentovat squash tím, že se rapidně zlepšily televizní přenosy z nejlepších turnajů. To si myslím je teď náš hlavní nástroj, jak dostat squash k více lidem. Dále máme skvělou možnost využívat skleněné kurty, které se dají v podstatě umístit kamkoliv, a tak lze prezentovat náš sport na atraktivních místech. Můžeme danou událost přinést k lidem namísto toho, abychom museli lidi lákat a nutili je někam dojíždět za námi. Na čem je ještě možno více zapracovat, je oblast médií. Využít každou možnost, jak v médiích squash prezentovat. V podstatě aktivně klepat na dveře novinám, televizím, internetu. Myslím, že tohle je jedna z hlavních věcí, jak squash zpopularizovat a tím mu dát větší šanci k přijetí do olympijské rodiny.

Co byste popřál českým squashistům?
Českému squashi přeji, aby měl úspěchy a podařilo se vybudovat program, který přivede k tomuto sportu více dětí. A snad v budoucnu vozit také nějaké medaile z velkých světových akcí.

Irena Vanišová, David Tománek