"Badminton je jeden z raketových sportů, jako třeba tenis nebo squash, které jsou individuální. Pokud bychom se mohli setkat jeden na jednoho na sportovišti, tak můžeme jeden na jednoho trénovat. To je přece reálné. S dcerou mohu být paradoxně doma, kde si můžeme dělat, co chceme, ale nemohu s ní jít sama na sportoviště. Raketové sporty by mohly být jako první, které splní omezení týkající počtu metrů na jednu osobu. Jsme oddělení síti, hráči nemusí vůbec přijít do kontaktu," vysvětluje Markéta Osičková.


V jaké situaci se badminton momentálně nachází?

Z pohledu nejvyšších soutěží je na tom docela špatně. Soutěže stojí, většina se v posledním roce zrušila. Zachována pro tuto sezónu zůstala pouze extraliga a I. liga, ale ve zcela jiném formátu jednorázového turnaje místo několika kol. Zrušena byla i všechna Mistrovství republiky jednotlivců 2020, čekáme, jak se vyvine situace s plánovaným MČR dospělých 2021. S mezinárodními turnaji je situace obdobná. Naši nejlepší hráči místo původně plánovaných 20 – 30 mezinárodních turnajů absolvovali maximálně třetinu, velká část turnajů na celém světě byla zrušena. V posledním měsíci se častěji stává, že propozice na turnaje a podmínky pro hráče nejsou ani pár dní před uzávěrkou přihlášek jasné, težko se pak vše plánuje. Náročná je proto i olympijská kvalifikace, která nedávno začala.


Jakou možnost trénovat mají čeští elitní hráči a hráčky?

Naši nejlepší hráči a reprezentanti se připravují v nově vzniklém Národním centru v Plzni nebo i v zahraničí Hráči exraligy a 1. ligy se buď nepřipravují vůbec nebo se snaží situaci individuálně řešit se svými kluby. I pro ně je situace složitá.

Děti nemají vůbec možnost k trénování?

Děti vůbec. Jsem mimo jiné trenérkou reprezentace badmintonistů do patnácti let a příští rok nás čeká mistrovství Evropy. A tyhle děti se nemohou připravovat vůbec. Nemají reprezentační statut, žádnou smlouvu, nemohou trénovat. Teď je přesně rok do mistrovství Evropy a širší výběr plánujeme udělat v červenci. Ale nemáme z čeho vybírat. Turnaje se nehrají, naposledy jsme hráče se viděli loni v létě. Zrušili jsme několik přípravných kempů, nemáme možnost děti dostat dohromady a vidět je hrát. Šance na úspěch v mezinárodní konkurenci na MEJ se tak bohužel značně snižuje. Skoro půl roku děti nedržely raketu v ruce.

Co všechno jste stihli od loňského března odehrát?

Na podzim 2020 jsme stihli mistrovství Evropy juniorů. Hrálo se ve Finsku, což byla jedna z organizačně nejnáročnějších akcí, jaké na svazu pamatuji. V podobně náročném modelu odehrála reprezentace dospělých v Rakousku kvalifikaci na mistrovství Evropy smíšených družstev. A ještě se odehrál jeden mezinárodní turnaj v kategorii U17 v Českém Krumlově. Na jaře se soutěže nedohrály, vše se po pár kolech uzavřelo. A ještě  se podařilo odehrát zajímavé utkání dospělých v červnu Čechy versus Morava s našimi dospělými top hráči.

Jaké jste měla myšlenky loni touhle dobou, když vše začínalo? Že se to přežene nebo že je to vážně průšvih?

Nemyslela jsem si, že to bude trvat tak dlouho. Bylo jaro, brzy přišlo léto, kdy jsme mohli být společně venku a stihli i letní soustředění a kempy. Přes léto to nevypadalo špatně, situace se trochu uklidnila. Nenapadlo mě, že to bude takto na dlouho.

Dovedla byste si představit, že sportování, které je ve světě povolené, se u nás zakáže jako jedno z prvních?

Je to zvláštní věc. Hráči mají spoustu kontaktů s hráči z jiných zemí a říkají, že tam normálně sportují a připravují se. Ptají se, jak můžeme uspět na evropském šampionátu, když půl roku nehrajeme a oni normálně ano, hrají i trénují.

Až bude možný návrat, jak dlouho bude zapotřebí potrénovat hru, než mohou začít zápasy či turnaje?

Zrovna nedávno jsme řešili dobu potřebnou k návratu pro hráče před Mistrovstvím republiky, které je naplánované na červen. Uvažovali jsme o tom, jak dlouho před akcí bychom museli říct, zda se mistrovství uskuteční nebo ne i s ohledem na prevenci zranění a kvalitu přípravy potřebnou před turnajem. Nastavili jsme nakonec minimálně šest týdnů. Když se nebudou hráči moci připravovat v hale, nemá smysl MČR pořádat. Ani kdyby na přípravu byl menší čas než zmiňovaných šest týdnů.

Může je to poznamenat herně, až se vrátí na kurty?

Z našeho oddílu, kde pracuji i s mladšími dětmi, mám zkušenost, že v květnu jsme chodili ven, dělali kondiční přípravu a spousta z nich naskočila a fungovala dál. Když jsme se pak vrátili do haly, na některých bylo vidět, že se jim badminton po technické stránce v hlavě uležel. Ale to bylo na jaře, v prosinci to již bylo úplně jiné a teď opravdu nevím.. Pauza byla úplně jiná, delší, nebylo hezké počasí a nadšení dělat jiné aktivity upadlo. Děti to budou těžko dohánět, hlavně ty v senzitivním období ve věku od deseti do třinácti let. V zahraničí se normálně trénuje, u nás rok ne, strašně jim ujede vlak.

Cítíte úbytek zájmu o badminton?

To je další věc. Snažíme se držet online tréninky, kondiční přípravu, ale jak to trvá dlouho, spousta dětí už se ani tak často nepřipojuje. Čím dál tím méně komunikují a motivace klesá, není to badminton. Nemůžete psát každému po jednom, dělej to a to, nemůžete dávat zpětnou vazbu k technice. Máme v oddílu 150 dětí a je nás na ně přibližně šest trenérů. Zvolili jsme strategii udržet děti, které dělají badminton závodně. Ale tím horší je pak dopad na ty, co k nám chodí jako na kroužek. Chodí za pohybem, tato aktivita jim chybí. Nejsme s nimi vůbec v kontaktu, nemáme na to kapacitu. Tyto děti jsou na tom nejhůře, nic nedělají. Ti nejoddanější si staví sítě  po sklepích, garážích nebo v prázdných skladech.

Týká se ztráta motivace i dospělých hráčů?

Máme u nás 1. ligu a myslím, že nikdo nic moc nedělá. Hráči jsou většinou studenti, mladí kluci a holky, které to hrají jako koníček. Snaží se snad udržet v kondici, ale ne přímo kvůli badmintonu. Do haly nemohou.

Jak moc to může být problém celkově pro sport?

V porovnání se zahraničím ujede vlak celému sportovnímu prostředí. Jště hůře na tom jsou kolektivní sporty, které nemohou trénovat v týmu. Obávám se, že život bez sportu bude mít dopad i na celou společnost a zdraví lidí. Vidím to v přímém přenosu. Mám doma dvě děti, dvanáct a patnáct let. Jsou nonstop připojené na školu, pak na sociální sítě, nemohou se normálně vídat s ostatními. Myslím, že nejen v období puberty je sociální izolace veliký problém, jen opravdu výjimečné děti baví půl roku sportovat samostatně.


Přitom ale je možné za dodržování hygienických podmínek badminton provozovat. Nastoupí proti sobě vždy jeden a jeden hráč.

Badminton je jeden z raketových sportů, jako třeba tenis nebo squash, které jsou individuální. Pokud bychom se mohli setkat jeden na jednoho na sportovišti, tak můžeme jeden na jednoho trénovat. To je přece reálné. Jednoty a sportoviště, které by to takto mohly udělat, by to okamžitě rády udělaly. Ale nemohou. S dcerou mohu být paradoxně doma, kde si můžeme dělat, co chceme, ale nemohu s ní jít sama na sportoviště. Raketové sporty by mohly být jako první, které splní omezení týkající se omezeného počtu metrů na jednu osobu. Jsme oddělení síti, hráči nemusí vůbec přijít do kontaktu.


Jaká momentálně panuje situace v Astře?

Začíná být hezky, zkusíme chodit ven. Viděla jsem v televizi, že pan trenér na fotbale chodí s dvěma fotbalisty trénovat, pokusíme se v režimu dodržení všech opatření brát děti na venkovní trénink. Rodiče jsou převážně nadšení. Trenéři se mě ptali, jaký to má smysl… Žádný. Jediný ten, že jsou venku. To je naším cílem, udržet se s nimi v kontaktu. Udržet je v aktivitě, je jedno, co s nimi budeme dělat. Děti do patnácti let z toho jsou nadšené, s dorostenci už to tolik neplatí.


A výhledově něco plánujete nebo čekáte, jelikož vám nic jiného nezbývá?

Neplánujeme, to jsme už vzdali. Jsme odkázaní na sportoviště, ale ta sama neví, co mají dělat. Na chvíli se otevře a za týden může být vše jinak. Plány tedy směřujeme více k létu a doufáme, že bude lépe.