Pavlo, jak se stane mladá pohledná dívka úspěšnou vzpěračkou?
Především děkuji za kompliment. (smích) Vzpěračkou jsem se nestala příliš mladá, ba naopak. Vzpírání jsem se začala věnovat velmi pozdě, až ve 23 letech, což není zrovna obvyklé. Asi bych se sama nikdy neodhodlala. Více méně mě postavili před hotovou věc. Jednou jsem došla do posilovny na Kladně, kde jsem trénovala a nafasovala jsem do ruky telefon. Na druhém konci byl pan Filipovič, můj nynější šéf a jen mi oznámil, kdy mám dojít na první trénink. Byla to taková past na medvěda, prostě se na mě sprostě domluvili. Já jsem došla, a už si mě tam nechali. (smích)

Jaké byly vaše sportovní začátky? Věnovala jste si i jiným sportům?
Jako úplné pískle jsem začínala s baletem a gymnastikou. Za celý život jsem toho zkusila opravdu hodně. Na sportovním gymnáziu jsem se věnovala atletice. To byla a je má velká láska. Chvilku jsem se věnovala silovému trojboji, až jsem se zabydlela u vzpírání. V současné době jsem si našla svůj systém a kombinuji silové vzpěračské tréninky s kondičními, crossfitovými, což mi dělá opravdu dobře.

Zmínila jste crossfit. Můžete nám přiblížit tuto silovou disciplínu?
Crossfit je u nás nově se rozvíjející sport. Je to neustále obměňovaný, funkčně pohybový program prováděný ve vysoké Intenzitě. Jde o kombinaci silových cviků, gymnastiky… no vlastně všeho, co si jen dovedete představit. Heslo specializujeme se v nespecializaci opravdu sedí. Také lze říci očekávat neočekávané? Má obrovský potenciál stát se opravdu masovým, protože veškerá cvičení mají své alternativy, které zvládne prostě každý. No excuse? I zde ale platí, že je potřeba naučit se techniky pod dozorem zkušeného trenéra. Především se bavím právě o vzpírání, které se zde vyskytuje velice často a u nás bohužel není mnoho lidí, kteří jsou v tomto směru dostatečně edukovaní. Pokouším se to změnit.

Bavil vás sport odmala?
Sport je součástí mého života od útlého dětství a vždycky tvořil jeho nedílnou součást. Jako malá jsem byla dost neposedná, strašně ráda jsem lezla po stromech a skoro neustále někam padala. Byla jsem takové to děcko s věčně odřenými koleny. Nikdy jsem neuměla chodit pomalu, běhám, skáču… sport mě vždycky bavil a nemyslím si, že mě někdy omrzí.

Jaké byly vaše dětské sportovní sny?
Nevzpomínám si, že bych někdy měla nějaké vysněné cíle. Jako dítě jsem nad tím příliš nepřemýšlela a i teď se snažím dělat sport především pro zábavu. Občas mě přepadne chvilka, kdy si říkám, že musím a to je špatně. Příliš mě to svazuje, začnu přemýšlet a přemítat co kdyby, a to pak nedopadá dobře…

Jaké jsou vaše největší sportovní úspěchy?
V silovém trojboji jsem stála na stupni vítězů na mistrovství světa juniorů, na juniorském mistrovství Evropy jsem měla absolutní prvenství, ale to už je dávno. Ve vzpírání jsem poslední čtyři roky v první desítce na Evropě, mám za sebou mistrovství světa, nějaké vyhrané mezinárodní závody by se také našly. Pak takové ty legrace jako světový rekord ve zvedání kamene. (smích)

Světový rekord ve zvedání kamene? Kolik ten „šutrák" vážil?
Dvě stě kilo. (smích)

A jaké jsou vaše největší sny? Čeho byste chtěla dosáhnout?
Strašně bych si přála, aby mě sport stále bavil a hlavně abych zůstala zdravá a mohla si to užívat i na stará kolena. To je asi můj hlavní cíl.

Jak moc vás mrzela neúčast na olympiádě v Londýně, která vám utekla o kousíček?
Mrzelo mě to dost, ale už je to za mnou. Život jde dál a přeci jen na tom svět nestojí. Teď už nemá smysl se tím zaobírat, nic se tím nezmění a nezbývá než pracovat na tom, aby to vyšlo příště.

Bydlíte stále na Kladně? Nebo už vás definitivně zlomila Praha?
Bydlím stále na Kladně, denně dojíždím, ale přiznám se, že mě to vyčerpává. Snad se jednou zadaří a přestěhuji se do Prahy. Je to samozřejmě o financích.

Jak vypadá vaše příprava?
Teď zrovna je to tak, že ráno vstaneme, obujeme kecky a vyběhneme s pejskem do lesa. Pak snídaně, cesta do Prahy, vzpěračský trénink, oběd, další vzpěračský trénink, cesta domů a většinou ještě nějaké lehčí cvičení, jen s vlastní vahou, kettlebellem a teď snad zase začnu plavat, což se mi na podzim v přípravě velmi osvědčilo. Dost se to mění v závislosti na tom, ve kterém tréninkovém období se nacházím. Před závody trénink omezuji více méně jen na vzpírání, mimo sezonu naopak preferuji běhání a kondiční cvičení.

A jaká je příprava těsně před závody?
Já potřebuji držet tonus, takže musím trénovat do posledního dne. Nesmím moc odpočívat, pak mám pocit, že se rozpadám. (smích) Omezuji ale sportovní aktivity, které jsou mimo vzpírání.

Jak je na tom současné české ženské vzpírání?
Nevalně. Se světem jsme velmi pozadu.

Kdo je světovou vzpěračskou velmocí mezi ženami?
Rozhodně Čína, Kazachstán, Rusko, Ukrajina, Turecko… V mužích je to velmi podobné, jen přibude Írán, kde ženy stále ještě nevzpírají, což se možná vzhledem k novým pravidlům mezinárodní federace, která povolila start ženám, se zahalenou postavou velmi brzo změní…

Mohou jim Češky konkurovat?
V současné době bohužel nikoli.

Jak široká je vůbec česká ženská vzpěračská obec? Je vás hodně? Je mezi vámi velká konkurence?
Základna je celkem široká. Máme ženskou ligu. S kvalitou je to trochu horší a bohužel nějak se to s tou nastupující mladou generací příliš nelepší.

Kdy je ideální se vzpíráním začít?
Brzy. Technika vzpírání je velmi náročná a učí se roky. Děti začínají se všeobecnou přípravou. Skáčou, hází medicinbalem a fixují si základní návyky. Většina nároďáku začínala kolem dvanácti let, ale jsou i tací, co si hrají s polystyrenovými činkami i mnohem dříve.

Na co byste nalákala nové holky? Čím by je vzpírání mohlo dostat?
Vzpírání je těžký, ale krásný sport. Pravdou je, že je poněkud stereotypní, je velmi těžké se prosadit v zahraničí a hlavně poslední dobou není na světové ženské vzpírání úplně pěkný pohled. Je to ale výzva naučit se ovládat své tělo natolik, aby bylo schopné využít zároveň sílu, dynamiku, precizní přesnost… Vzpírání musí bavit. Každý den se těším na tu svou chladně kovovou činku, až si spolu pohrajeme. (smích)

Vy se věnujete sportu i jako svému zaměstnání. Můžete prozradit, co konkrétně děláte?
Trénuji své drahé dámy v ženském fitku. Jsou to dříči, velmi mě překvapilo, jaké máme u nás štramandy… I ve vysokém věku jsou schopny mi odjet náročné prvky. Zaměřuji se na funkční tréninky, cvičíme s balančními pomůckami, kettlebellem. Už jste viděli někdy dělat kliky pětašedesátileté babičky? Jestli ne, tak dojděte k nám. (smích)

Také studujete. Kde a jak to všechno zvládáte?
Studuji VŠCHT tu v Praze. Je to velice náročné skloubit denní studium s vrcholovým sportem. Určitě bych to nedokázala bez svých úžasných spolužáků, především pak kamarádky Terezy, která je hlavním dodavatelem studijních materiálů a navíc mi hlídá zvířátka, když jsem mimo domov. (úsměv) Letos vůbec nezvládám chodit do laborky, což mě velice mrzí. Snad se zadaří a po ME, které mě za pár týdnů čeká, budu zase chodit bádat. Tímto zdravím všechny z ústavu pevných látek. (smích) Teď už mám před sebou poslední zkoušky a inženýrské státnice. Jsem ale už přihlášená na další VŠ, tentokrát už ale dálkově. Výživa a regenerace ve sportu… To už by rozhodně nemělo být tak náročné. Říkám si ale, že dokud to zvládám, musím se stále vzdělávat. Nechci, abych vnitřně zakrněla. Moc dobře si uvědomuji svůj věk a to, že za deset let může být vše jinak. Nicméně jsem si jistá, že u sportu zůstanu i v civilním povolání. Mám v hlavě spoustu plánů…