„Vítězem druhého ročníku Poháru mistrů evropských zemí v házené žen se stal Spartak Praha Sokolovo (dnes Sparta Praha). V hale Spartaku Stalingrad (Bohemians Praha) přišlo před třemi tisíci diváky tolik očekávané vítězství našeho přebornického družstva. Taktika, střelba a vynikající výkon Janečkové v brance, to byly hlavní faktory vítězství. Hrálo se rychlé, na ženy tvrdé utkání. Přestože v Bělehradě vyhrály Jugoslávky jen 3:2, přijely do Prahy v optimistické náladě. Ještě za stavu 2:2 měly naději, pak však v rychlém sledu dostaly tři branky, tím bylo o výsledku rozhodnuto.“

Spartak Praha Sokolovo – ORK Bělehrad 9:4 (5:2)

Sokolovo: Janečková – Houšková, Topičová, Janů, Marková, Vecková, Lodrová, Bartáková, Adámková a Švermová.

branky: Vecková, Marková a Janů po 2, Bartáková, Topičová a Švermová.

Česká ženská házená od té doby na podobný úspěch čeká…


Adámková: Házenou jsem vždycky milovala

Stála u největších úspěchů české házené, je bronzovou medailistkou z Mistrovství světa 1962, které se konalo v Rumunsku. Ve stejném roce dosáhla i na nejprestižnější evropský pohár PMEZ, který zdvihla nad svou hlavu v nabité hale Bohemians. O kom je řeč? O levém křídle Sparty Praha, dnes osmašedesátileté vitální důchodkyni Bohumile Adámková.

Paní Adámková, jak jste se dostala k házené?

Ve čtrnácti letech mě na ní zavedl náš soused, který pozoroval mé výkony ve fotbalovém družstvu Pragy. Už si nepamatuji jeho jméno, ale pamatuji si, jak mi řekl: „Víš co, běž zkusit házenou!“ Asi jsem nebyla až tak špatná, protože už jsem čtyři roky na to hrála v prvním družstvu Sparty.

Jak vypadal tento sport za vašich časů?

Byl hodně rozdílný. A to hlavně proto, že jsme ji ve Spartě dělaly pouze po práci. Motorem pro nás byla snaha dostat se s házenou do Evropy, což se jinak příliš nedalo. Procestovaly jsme opravdu kus světa, podívaly se do Dánska, Německé spolkové republiky nebo do Jugoslávie.

A co herní rozdíly?

Tím, že se házená přesunula do hal, stala se docela jiným sportem. My jsme hrály v dešti, v blátě. Na takových terénech se nemohla projevit technika. Když po vás někdo hodí nacucaným míčem a vy stojíte v kaluži, zkuste ho chytit. Proto taky dneska padá víc branek. Za mě končily zápasy jednociferným skórem.

Odlišné bylo i vybavení.

To snad ani ne. Balon je pořád stejný. Dneska používají hráčky různá lepidla. Proboha, k čemu mají ruce?!

Kdo tehdy dominoval házené?

Praha, hrála tu Sparta, Slavia, Bohemka, Střešovice a Slavoj. Sparta byla ze všech nejlepší. Slávistky sice byly jednou ve finále Poháru mistrů evropských zemí, ale vyhrála ho jenom Spartička.

Co vás napadne, když se řekne PMEZ 1962?

Třeba si vzpomenu, jak jsme letěly na jedno z kol do Moskvy, kde nám dali málo najíst, jedné z nás ukradli luxusní spodní prádlo. Všechny jsme si tam nakoupily vysavače. Po návratu nás čeští celníci nechali projít bez zaplacení cla, takovou měli radost z našeho postupu.

Pojďme jmenovat osu úspěšného týmu?

Všechno začínalo od brankařky Květy Janečkové, mistryně světa, která byla dlouhodobě nejlepší brankařskou světa. Měly jsme i vysoké spojky Alenku Dlouhou, Naďu Markovou a Pavlu Bartákovou. Na středu kralovala Milena Vecková, mozek hry, žena, která byla od nás o něco starší a pomohla nám hodně i po lidské stránce. Na křídlech řádila Marie Martínková, Laďka Janšálková a já. Na pivotu bojovala Andulka Janů. Do kádru patřila i hrozně hodná holka Věruška Kratochvílová.

Jak vzpomínáte na samotné finále?

To si pamatuji velmi dobře. Hrálo se v narvané hale Bohemky. A my porazily Bělehrad 9:5. Pamatuji si na to napětí, na touhu po výhře, i na následnou radost.

Kdo vás trénoval?

Vynikající, trochu impulsivní trenér Miloslav Bahník. Trénovaly jsme pod ním třikrát týdně, což bylo tehdy nezvyklé. V pátek jsme odjížděly na zápasy. Nejhorší bylo úterý, kdy nás dřel na fotbalovém hřišti Sparty, kde jsme musely skákat s medicinbalem nad hlavou po jedné noze, pak po druhé… Díky němu jsme měly vynikající fyzičku a soupeřky uběhaly.

Jaké byly vztahy v družstvu?

Skvělé. Já byla benjamínkem a dělala na Spartě legraci. Ale holky se taky připojily. Neznaly jsme závist. Nešlo nám o to, kdo dá gól, ale o to abychom zvítězily.

Jaká byly vaše další sportovní kroky?

S házenou jsem skončila ve čtyřiadvaceti letech. Uvědomila jsem si totiž, že nemám žádné vzdělání a dodělala si večerně průmyslovku. Pak jsem pracovala v Pragovce, kde jsem prošla hodně postů. Částečně i díky tomu, že jsem v roce 1968 vrátila stranickou legitimaci. Po revoluci jsem pracovala jako obchodní zástupce a dnes jsem v důchodu.

Sledujete házenou?

Nesleduji. Na koho bych taky chodila? V Praze hraje jen Slavia a nějaké Kobylisy. Co to je Kobylisy?

Lákalo by vás jít si zahrát?

V mém věku už by to nešlo (smích). Kdyby mi ale bylo dvacet, půjdu ráda. Házenou jsem vždycky milovala.

David Nejedlý