V čem je výjimečnost tohoto klání? Uskuteční se jako pocta nadšencům, kteří před šedesáti lety s tímto „nepřátelským sportem“ v Česku začínali. „Nikdy by nás nenapadlo, kam se u nás softbal vyvine. Nebudu lhát, nám šlo o kamarádství a o legraci,“ říká Tomáš Pačes, řečený Pacík za souhlasného přikyvování Bojana Čermáka, zvaného Jakub. Jména obou legend naleznete na zakládající listině první domácí soutěže ISBA International Softball and Baseball Association.

Nic by se neudálo bez 5. oddílu vodních skautů. A bez jeho zakladatele a dlouholetého vedoucího Jaroslava Nováka, řečeného Braťka. V roce 1949 seznámil Pačesa, Čermáka a jejich kamarády vlčata s hrou zvanou pasák. „To byl skutečný začátek pálkovacích sportů u nás,“ míní Pačes. Hoši však brzy odrostli skautským radovánkám a hledali další náplň volného času. „Nejstarší z naší skupiny, Jan Stanovský, zvaný Standa, přišel s nápadem zkusit playgramball. Přes kontakty v USA se nám podařilo získat pravidla nejen pro něj ale i pro softbal.“

Parta měla pro strach uděláno

Nová hra všem učarovala. K vidění byla na několika místech v Praze pod mostem Inteligence v Braníku, na Císařské louce, na Letné… Tam se prý uskutečnil i první oficiální zápas pod hlavičkou ISBA. Na jedné straně stáli Diví muži a na druhé LEFI, jak se mužstva z jednoho oddílu jmenovala. „Chtěli jsme tomu dát trochu řád,“ sděluje důvody založení soutěže Pačes. Vždycky však v jeho očích vítězila recese. „Vydávali jsme bulletin, v němž byly sice skutečné výsledky našich zápasů, ale hlavní roli hrály zábavné komentáře, hodnocení, glosy a statistiky.“

Softbalové náčiní se nedováželo, ani to chlapce z ISBA nezastavilo. „Nechali jsme si vyrobit rukavice, řečené švígle, kožený balon, v podstatě takovou měchuřinu a vysoustruhovat pálky,“ popisuje hrdý člen Divých mužů. „Měli jsme červeno-zelené dresy, ty jsme koupili za deset korun V Kotcích. Na záda jsme si vlastnoručně napsali název družstva. Kalhoty byly doktorské. Nabarvili jsme je nažluto,“ usmívá se Pačes.

Parta mladíků měla pro strach uděláno. Softbal si během svatby jednoho z nich vyzkoušela přímo před radnicí na Staroměstském náměstí. Došlo i na utkání s výběrem americké ambasády. „Jednoho dne za námi přijel takový bujarý chlapík. Zastavil, spustil na nás anglicky, jestli bychom si s nimi nezahráli,“ vybavuje si Čermák. Rádi přikývli a odjeli do Čerčan, další kolébky softbalu, na turnaj. „Tam nás navštívil i americký velvyslanec,“ líčí. Členové ambasády brali zápasy vážně, stále vyhrávali. Na oplátku všechny pozvali na raut. Jak probíhal, Čermák neprozradí, jen pobaví trofejí, o kterou se tehdy bojovalo. „Vítěz dostal šutr ze Stalinova pomníku.“

Se skautem slitování neměli

Vitální osmdesátníci neskrývají, že členové ISBA obdivovali západní styl života. „Nejen kvůli sportu, ale třeba i kvůli rock´n rollu. V roce 1961 se u nás nesměl hrát, začínalo se s charlestonem a klasickým jazzem v menze na Albertově. Bylo tam úplně narváno,“ vypráví Čermák.

Studentský život prý komunistický režim vcelku ignoroval, ovšem se skautským vedoucím slitování neměl. „Braťka měl velké problémy, byl vyšetřován nacisty i komunisty, sebrali mu vilu a vystěhovali ho do Úžína. Tam živořil, sbíral v zimě uhlí, které spadlo z korby aut, aby si trochu zatopil,“ pokračuje se smutkem v hlase. Své následovníky přitom nabádal, aby režim zbytečně neprovokovali a byli opatrní. „Mluvil vždy o tom, že nám má jít hlavně o výchovu mládeže.“

Oba muži s láskou hovoří o členovi síně slávy softbalového svazu Janu Stanovském. „Standa byl intelektuál, měl přirozenou autoritu, vážili jsme si ho,“ zdůrazňuje Pačes. Měl prý mnoho talentů, ale jeho otec byl prvorepublikový generál, nesměl studovat, vyhodili ho z práce… „Kdyby žil v normální době, mohl sedět ve vládě. Relativně brzy dostal rakovinu ledvin a zemřel,“ odmlčí se. „Úžasný člověk a kamarád,“ zazní unisono.

Nyní se jmenovaní, a mnozí další, dočkají uznání alespoň v podobě vzpomínkového klání. „Je pro nás ctí poděkovat lidem, kteří nás softbal naučili,“ vysvětluje Tomáš Kadeřábek, jenž je od roku 1984 kapitánem ISBA. „Vzhlížíme k nim, vážíme si toho, co dělali. Ano, bylo to někde na pomezí zábavy a vzdoru proti režimu. Nechyběla recese. Jsou však pro nás symbolem svobodomyslnosti a touhy po kamarádství,“ dodává.