„Mám sice operovaná obě kolena a každé utkání mě bolí, přesto si myslím, že mě budou muset zastřelit, jinak z házenkářské palubovky neslezu,“ směje se Smolíková.

Paní trenérko, kdy vás zastřelí?
(smích) Doufám, že ještě dlouho ne. Minimálně do padesáti bych chtěla hrát, pokud si do té doby nebudu na hřišti připadat trapně.

Představte nám svůj klub?
Tým je sestavený z hráček od sedmnácti až po padesát let, které z různých důvodů skončily ve vyšších soutěžích. Jde o holky, které to na vyšší úrovni už nebavilo, anebo jim starty nedovolovala zranění. Většinou jsme posbírány z pražských celků, ale máme ve svém středu i děvčata z venkova. Posily lovíme různě. Přes známé, známé známých. Holky nás doporučují díky dobrému zacházení (smích).

Co je náplní práce přeborové trenérky?
V podstatě jde o to sehnat co nejvíc hráček na zápas (smích). Všechny máme své povinnosti, ať už ve škole, práci, u dětí… Trénujeme jednou týdně, a to nastává stejný problém. Připravím si trénink pro deset děvčat a přijde jich pět.

Jak se stmeluje věkově nesourodý kolektiv?
Překvapivě snadno. Některé z mladých jsem trénovala v dětských kategoriích. Pro nás dříve narozené jde o injekci, člověk mezi holkami omládne.

Co vám říká pojem ženská řevnivost?
Já jí nepociťuji, při utkáních se snažím holky spravedlivě protočit. Když jde o vyrovnaný zápas, většinou za mnou přijdou ty maličko slabší a vysvětlují mi, že by neměly nastoupit. U družstev, která jsou si věkově bližší, k řevnivosti může docházet.

Jak důležitý je zisk dvou bodů?
Dva body jsou podstatné. Na druhou stranu nic nelámeme přes koleno. Když prohrajeme se ctí, je to snesitelné. Snaha o dobrý výsledek musí končit po posledním hvizdu. Ono to jinak ani nejde. Většinou se plácáme na konci tabulky, to bychom se z toho zbláznily (smích).

Máte výkonnostní cíle?
Ano, letos jsme omladily, a tak by nám, myslím, slušelo šesté místo.

Kde hledá zralá žena motivaci ke sportování?
V dobré partě, v tom, že si můžeme odpočinout od běžných problémů a samozřejmě, že si zasportujeme a uděláme tak něco pro svou krásu (smích).

Jak vás vnímá okolí?
Například v práci se nás ptají na výsledky. Někdy nás pochválí, jindy politují. Samostatnou kapitolou jsou naše děti. Ty se rozdělují na dvě skupiny. Na ty, které nám fandí a na ty, kteří si nás nevšímají.

A co partneři?
Znám spoustu případů, kdy hráčka skončila kvůli manželovi. Já mám to štěstí, že je můj partner také házenkář, který mou vášeň chápe.

Kdyby řekl: „ Skonči s házenou, anebo skončíme vztah“?
Za prvé si myslím, že by to neřekl. Dobře ví, že není jen rodinný krb, ale i oddych. Museli bychom dojít ke kompromisu. Sednout si a všechno probrat.

Měla jste někdy pocit, že kvůli házené zanedbáváte svou rodinu?
Neměla. Všechno je o fungující rodině, pokud je zdravá, partneři se zastoupí. Navíc není nikde napsáno, že jenom žena musí rozfoukávat krb.

V čem je pro vás kouzlo házené?
V síle kolektivu. Házenou dělám od malička, srostla jsem s ní. Zatím si nedokážu představit, že bych žila bez ní.

David NEJEDLÝ