„Odletěli jsme v 18.50 přímou linkou do Soulu. Na palubě bylo čtrnáct hráčů, jedenáct členů realizačního týmu a fotograf federace. Přistaneme v 11.10 hodin tamního času. Let tak vychází na deset hodin,“ podal základní informace Martin Peterka, mluvčí reprezentace a PR manažer basketbalové federace.
Jak je z letového řádu patrné, letělo se přes noc. Hráči si tak mohli více odpočinout, respektive prospat se. Určitě lépe než ve dne. „Byla to ta lepší varianta. Jako prioritu jsme si vytyčili let s co nejméně přestupy. Povedlo se oboje,“ pochvaluje si Peterka.
Boj o místa u východu
Nicméně odpočinout si v letadle není v případě dvoumetrových chlapů úplně správné slovo. Tři sedadla vedle sebe. Trochu místa před sebou, jinak koleno na koleni, loket na loktu.
„Všichni hráči by chtěli sedět na místech u východu, kde je víc prostoru. Je jich ale málo a jsou jen pro vyvolené. Samozřejmě se snažíme, pokud to jde, zařídit sedadla při exitech pro ty nejvyšší. Takže Ondra Balvín nebo Patrik Auda se nemusejí obávat. Místa jsou i pro nejzkušenější kluky, jako jsou Blake Schilb, Pavel Pumprla a Tomáš Satoranský,“ vysvětluje Peterka.
Speciál by byl drahý
Co se týče většího pohodlí, nabízí se logická otázka: Proč basketbalová federace nezajistila letecký speciál? Bývá to zvykem třeba u fotbalistů. Košíkáři jsou ale spořiví.
„O speciálním letadle jsme neuvažovali ze dvou důvodů. Ten první je finanční. Už v kvalifikaci jsme přemítali o lince s byznys třídou. Hráli jsme dvě utkání ve třech dnech a museli jsme se přepravit z Bulharska na Island. Už tenkrát nám to ale ekonomicky nevycházelo. Teď by to byl zbytečný zásah do rozpočtu,“ říká Peterka.
Druhým důvodem je délka letu. Basketbalisté chtěli být v Soulu co nejdřív, pokud možno bez nutnosti po cestě přistávat a doplňovat palivo. Problémem je také kapacita: větší letoun by výprava nenaplnila. „Většinou v nich létá kolem sta lidí. Nás je zmíněných sedmadvacet. A pro takový nízký počet pořídit podobné letadlo není úplně ideální. Muselo by být velké, protože ta malá nemají dostatečný dolet. Tak jsme zvolili běžnou linku,“ dodává Peterka.
Kromě českých basketbalových klenotů na palubě se v zavazadlovém prostoru skrývaly poklady masérů, kteří se při balení věcí zapotili ze všech nejvíc. „Cestovala s námi dvě masážní lehátka a devět extra bagů.“ Snad bude mít reprezentace na MS veškeré pohodlí.
Pumprla: Dlouhý let mívá následky
O basketbalistech se říká, že nepotřebují štafle pro výměnu žárovky a v obchodech bez potíží dosáhnou i do horních regálů. Jejich výška ale není vždycky jen výhodou. Své o tom ví kapitán národního týmu Pavel Pumprla, který už má nalétány stovky tisíc kilometrů a v letadle skoro pokaždé trpí. „Pokud se zeptáte basketbalisty, jaký je rozdíl mezi cestováním autem či letadlem a vlakem, odpoví, že ve vlaku se alespoň může projít chodbičkou a hýbat se,“ přibližuje 198 centimetrů vysoký křídelník.
Kratší lety lze snést, ale nyní do Koreje to je deset hodin bez přestávky. „Raději si to nepředstavuju. Doufám, že mám zajištěno privátní místo u exitu. Vždyť jsem druhý nejstarší v týmu. Pro ty, co nebudou mít štěstí, může mít tak dlouhý let následky do dalších dnů,“ říká.
Nejdelší let absolvoval přes New York do Los Angeles. „To byl můj nejtěžší dvojboj, dohromady nějakých čtrnáct hodin,“ vzpomíná Pumprla. I proto dávají hráči na dlouhých cestách přednost teplákovkám. Nejsou tak elegantní jako obleky, ale jsou pohodlnější.