Nyní mají vrcholnou akci za sebou. Z Ruska si přivezly skvělé páté místo.

Děvčata, co se událo od chvíle, kdy jsme si povídali naposledy?
Natálie: Vlastně nic mimořádného. Trénujeme stále se stejným týmem. Absolvovaly jsme i shodné závody. Na nejdůležitějším z nich, mistrovství republiky, jsme skončily dvakrát po sobě na druhém místě za nejlepší českou dvojicí Soňa Bernardová a Alžběta Dufková.
Aneta: Na ně jsme se dotáhly maximálně o bod. Rozhodčí mezi námi však stále vidí stejný rozdíl.

Dokážete přesto vypíchnout nějaký výsledek, kterého si vážíte?
Aneta: Asi půjde o vítězství na Vánoční ceně Prahy. Problém je v tom, že na větší mezinárodní soutěže jezdí z České republiky vždy pouze jeden pár a proto se na žádnou z nich nepodíváme.
Natálie: Náš zásadní výsledek přišel až na univerziádě.

Co předcházelo tomu, abyste mohly odletět do Kazaně?
Aneta: U nás to bylo malinko jiné než u jiných sportů. Akvabely byly poprvé na univerziádě, proto jsme dlouho nevěděly, jestli pojedeme, a přišly o podstatnou část přípravy. Žádná kvalifikace ale nakonec neproběhla. Jel nejlepší pár vysokoškolaček z mistrovství republiky.

Jak probíhala příprava?
Natálie: Komplikovaně. Všechno jsme se snažily, co nejvíce kombinovat se školou. V červnu totiž proběhlo zkouškové období. Přesto jsme trénovaly dvakrát denně. Problém byl v bazénech. Do Podolí jsme se dostaly jen dvakrát. Proto jsme musely vzít za vděk naší mateřskou, ale malou, halou v Hloubětíně.
Aneta: Jely jsme i na soustředění do Brandýsa nad Labem.

Pojďme k univerziádě…
Natálie: V Kazani jsme strávily deset dní. I cesta byla dobrá, do českého speciálu jsme se sice nevešly, ale letěly jsme linkou přes Moskvu. Na letišti už na nás čekali organizátoři, kteří se o nás perfektně postarali. Byl to velký zážitek, něco jako olympiáda. To potvrdili i čeští olympionici, kteří říkali, že v jediném v čem byl rozdíl, byla o něco menší jídelna. (směje se)

Jaký byl váš největší zážitek?
Aneta: Samozřejmě slavnostní zahájení před 60tisíci diváky. Olympionici říkají, že je úmorné čekat na to, kdy na jednotlivé státy přijde řada. Všichni čeští sportovci ale tento čas využili k seznamování. A navíc, za to kolečko na stadionu to stálo.

Mluvíte o nových přátelstvích. Vyzvednete nějaké?
Natálie: Snad setkání s judisty, vítězem dvou zlatých medailí Krpálkem a s Ježkem. S atlety Fridrichem, Barákem a s Bartoníčkovou.
Aneta: Se sportovní gymnastkou Jančou Šikulovou, střelci, veslaři, basketbalistkami, volejbalistkami…

Jak na tom byla ruská sportoviště?
Aneta: Závodily jsme v nově postavené hale pro plavecké mistrovství světa 2015. Jsou v ní dvě nádherné padesátky a skokanský bazén. Mohly jsme si samy trénovat v jedné z padesátek. Bazén byl i ve vesnici.

Co si taková holka z Neptunu řekne sama v padesátce?
Obě: Že jsme jak v akvabelím snu. (smějí se)

Jak probíhaly závody?
Aneta: První jsme plavaly technický program. V něm jsme skončily páté a byly docela spokojené. Oproti párům před námi jsme měly o něco lepší techniku. Soupeřky ale byly svižnější, měly víc síly. Bylo vidět, že mají natrénováno daleko víc než my.
Natálie: Podobné to bylo i ve volné disciplíně. Myslím, že jsme podaly vyrovnané výkony.

Jaká byla atmosféra během závodů?
Aneta: Nepopsatelná. Rusky jsou olympijské vítězky, a tak je v jejich zemi náš sport hrozně populární. Tribuna pro 3500 diváků byla úplně narvaná. Rusové synchronizovanému plavání  rozumějí. Pokud někdo udělá náročný technický prvek, tak tleskají. A to všem. Pokud plavaly Rusky, tak to byl úplný rachot.

Vládne spokojenost s konečnou pátou příčkou?
Natálie: Převeliká. Do Ruska jsme jely s tím, že chceme postoupit do finále, tedy skončit nejhůře dvanácté. V párové sestavě ještě nikdy žádné Češky tak vysoko nebyly.

Co vám univerziáda dala?
Natálie: Poznání, že bychom chtěly podobnou akci zažít ještě jednou. Jelikož ale není synchronizované plavání  na programu příští univerziády, tak bychom se musely dostat na olympiádu.

Co by se muselo podařit, abyste se dostaly do Ria 2016?
Aneta: Do dvou let bychom musely vyhrát mistrovství republiky. Pak uspět i v kvalifikaci, na které by bylo třeba skončit nejhůř šestnácté.
Natálie: Šance není velká, musíme ale být připravené. Snad i Soňa Bernardová jednou skončí.