Lukáši, jak jste se dostal ke „kotelničení"?
V době kdy hrála Slavia na Strahově. Tehdy žádný kotel nebyl, snad jen na větší zápasy. Nebylo nic organizovaného, tak jsme se sešli s pár nadšenci, co tam chodili… Pamatuji si to dodnes, byl to zápas s Olomoucí a do čela tam vylezl jeden starší slávista, který u toho vydržel asi patnáct minut. Říkal jsem si, že to bylo super a proč to tak není každý zápas a hlavně celý zápas. Na další zápas jsem se dohodl s ostatními, vzal si megafon a začal jsem.

A jak dlouho už to trvá?
Příští sezona už bude asi moje desátá.

Na Slavii jste ale chodil jistě už dříve.
Odmala. Bydlel jsem ve Vršovicích a teď ve Strašnicích, takže mám stadion v Edenu, coby kamenem dohodil. Táta hrával ligu, tehdy s Ciprem a měl nahradit Frantu Veselého. Nakonec ale dal přednost škole a hrál druhou ligu. Děda byl obrovský slávista. Babička vyprávěla, že třeba chtěla jet o víkendu na výlet na Karlštejn, ale že prý děda řekl, že je fotbal a přes to vlak nejede. (smích) Na fotbal jsem šel sám s kamarády poprvé v roce 2001. Od té doby chodím pravidelně. Za poslední roky jsem v lize vynechal jen dvakrát.

Z vaší pozice musíte často komunikovat i s vedením Slavie. Je pak těžké někdy proti němu s ostatními i vystoupit?
Jsem s nimi v dobrém kontaktu, ale řekl jsem jim, že jsem hlavně fanoušek a že klidně můžu otočit proti nim. Když to šlape, tak není problém. Komunikovat mohu s kýmkoliv, ale když vidím, že je něco špatně, tak nemám problém se ozvat. Kolikrát jsme to také už dali najevo.

Jak vypadá takový váš běžný zápasový den?
Ani bych neřekl den… Díky sociálním sítím to není jen den před a den po, je to celé jedna velká sezona. Před zápasem už několik dnů dopředu vymýšlíme a připravujeme různé věci. I když to nemusí být vždy něco velkého, tak na Slavii vždycky alespoň něco je. Když je třeba nějaký větší zápas, tak ráno vstanu a už se pomalu chystám na stadion. Tam připravíme buben, stupínek, megafon, vlajky… Je to práce na celý den.

A ta určitě nekončí závěrečným hvizdem rozhodčího, že?
Samozřejmě, že ne. Musíme vše uklidit, zamknout, to je po zápase tak na hodinu. Všichni si na to už ale zvykli. Kolikrát se při přípravných zápasech cítím divně, protože to neděláme. (smích) Je to vlastně celý zabitý den, ale to slovo zabitý nemyslím špatně. Baví nás to a uděláme to vždycky.

Co pro vás znamená Slavia?
Nevím jak to říct… Kdybych řekl, že všechno, tak nechci, aby to vyznělo jen jako fráze. Vše důležité v mém životě se událo v kooperaci se Slavií. Mám s ní nespočet zážitků, většinu nejlepších kamarádů jsem potkal na fotbale, stejně jako svojí přítelkyni. Slavia doprovází všechny mé životní kroky, vždycky jsem jí upřednostňoval. Měla dopad na celý můj dosavadní život. Třeba ve třeťáku na střední jsem díky fotbalu chyběl tolikrát, že jsem musel být přezkušován z celého pololetí.

Takže vás to poznamenalo i ve vašem osobním životě?
Na mojí povahu i vlastnosti to mělo pozitivní i negativní vliv. Naučil jsem se třeba autoritativně řídit lidi, což se mi hodí do práce. Na druhou stranu je mi teprve čtyřiadvacet let a už si říkám, že se divím, že z toho nemám šedivé vlasy. Zkušenosti to jsou ale nesporný. Potkal jsem spoustu lidí. Nikdy jsem z toho neměl finanční benefity, ale takové ty kamarádské. Slávistická obec je široká. Někdo je doktor, druhý truhlář, další zedník nebo člověk od mobilů… A každý si pomáháme. Takhle by to mělo být. Být slávistou je totiž těžký, spousta lidí Slavii nesnáší, ale všichni bychom měli držet při sobě a táhnout za jeden provaz. Doktor udělá truhláři lepší vyšetření a ten mu zase udělá hezkou skříň. (smích) Tohle všechno byla moje vize.

Setkáváte se i s tím, že si na vás lidé ukazují a říkají „to je on, jak tam vede ty blázny"?
Lidi co mě poznají, tak se většinou diví a říkají „To jsi ty?" (smích) Každý si myslí, že jsem obrovskej magor. Přitom ale žiju normální život. Chodím do školy, s přítelkyní do kina nebo do parku. Lidi kolikrát mají zaslepený pohled, což často podporují i média. Ale zvykl jsem si na to, že o fanoušcích mají lidé negativní mínění. (v tuto chvíli zvoní na stole mobil a „Strašák" řeší další z nekonečné řady nejrůznějších organizačních věcí)

Koukám, že jste na roztrhání.
(smích) Někdy ano, teď jdu třeba jako host na fakultu, na žurnalistiku. Dělal jsem asi patnáct diplomových nebo seminárních prací. Je to můj život.

Takže „Strašák" i Lukáš Vala je jedna a tatáž osoba?
V práci jsem hlavně Lukáš Vala, ale český rybník je malý a lidi mě poznávají. Fotbal je můj život a i když bych se s ostatními radši bavil o holkách a o dalších věcech, tak je to furt fotbal. (smích)

Vaše přítelkyně je také slávistka?
Ano, potkali jsme se na Slavii. Jsme všichni jedna parta. Holky si řekly, že když kluci chodí na Slavii, tak buď budou chodit na kafíčka, nebo taky na fotbal. My chodíme zvlášť, dáme si pivo, zařveme si a baví to i holky, které si sednou vedle a také si zafandí.

Probíráte i doma fotbal, nebo alespoň tam od něj chcete mít klid?
Doma probíráme úplně všechno. Přítelkyně by nejradši chtěla, abych jí říkal všechno. Kolikrát ale přijdu domů a chci mít klid, ale pak mi vyčítá, že jí nic neřeknu. (smích)

A co ona na to, že má doma šéfa kotle?
Musí mít svatou trpělivost to se mnou všechno vydržet. Hraju velkej fotbal za PSK Union, za áčko, za béčko, taky Hanspaulku, futsal, k tomu pak Slavia, škola a do toho se musí vejít i ona. Ví, že třeba týden před derby má volno a neuvidí mě. Stejně tak večer a další den po zápase. Nikdy se ale nestalo, že by měla ukřivděnej výraz. Je s tím smířená a já jsem hrozně rád, že jí mám. Se mnou to musí být opravdu těžký. (smích)

A co na to vaši rodiče?
Když už má trpělivost moje přítelkyně Kája, tak co teprve oni… (smích) Rodiče si se mnou zažili svoje, ale vždycky mě podporovali a podporují. A za to jim děkuju.

Slavia má za sebou derby, co pro vás tento zápas znamená?
Úplně největší zápas, co jde. Vzpomínám na střední školu, na účetnictví, když učitel obcházel lavice a každému dával nějaký příklad. U mě se zastavil, mávl rukou a řekl „Vy už jste na derby, jdu dál" a protože věděl, že je to se mnou ztracený, tak šel k další lavici. (smích)

Jak derby prožíváte?
Týden i víc před ním cítím takové zvláštní napětí, vzrušení. U žádného jiného zápasu to takhle není. Lidé se vyhecují, chtějí se na tribunách ukázat, Sparta i Slavia mají největší základnu fanoušků… Vážíme si každého vítězství.

Těch ale v poslední době tolik není. Co se ve vás děje, když po zápase vidíte radovat se sparťanskou obec?
Je to hroznej pocit. Když někdo říká, že výsledky jsou jedno, tak to není pravda. V každém zápase jde i o prestiž, v derby dvakrát takovou. Každá porážka bolí, někdy se to trochu zmírní tím, když vidím, že jsme udělali skvělou choreografii. Sparta teď byla favorit, ale já furt věřil, že to zvládneme. To bych nebyl pravý fanoušek, kdybych nevěřil. Slavia je nejvíc.