Reinders: MMA je o technice, kondici, strategii a psychice

Přivítal mě ale inteligentní, skvěle se vyjadřující, kultivovaný muž, který připomínal všechno, jen ne pouličního rváče.

André, pral jste se jako kluk?

(směje se) Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Každý kluk se někdy pral a já si myslím, že to je v určitém věku normální. Bohužel násilí k naší společnosti dodnes patří. Samozřejmě ho ale nemůžeme spojovat se sportem, který je regulovaný. Proti sobě nastupují dva rivalové, nikoliv nepřátelé, s touhou porazit toho druhého, nikoliv mu ublížit. Po zápase se bojovníci obejmou a vyjádří si vzájemnou úctu.

Vraťme se k vašim začátkům. Jak jste se dostal k bojovému umění?

Odmalička jsem sportoval, hrál fotbal, dá se říct, že jsem byl všestranný. Táta mého spolužáka byl trenérem karate, a tak jsem někdy v osmi letech dorazil na trénink a už u bojových sportů zůstal.

Čím vás karate zaujalo?

Nedá se říct, že nějakými údery nebo kopy, ale celkovou filosofií okolo. Potřeby vůle, úsilí něčeho dosáhnout. Je to individuální sport, přirozeně si tak člověk při něm vypracuje respekt k autoritám, trenérovi, soupeřům, ale i sám k sobě.

Většina kluků si nakonec vybere fotbal. Proč vy ne?

Na tomto sportu mně vadilo od mládí a vadí mi to dodnes, že není úplně férový. V bojových sportech proti sobě stojí dva bojovníci, kteří jsou připraveni se utkat. Málokdy se v něm setkáte s fauly. Zatímco ve fotbale mi přijde, že je to plánovité. Hráči se učí simulovat, aby získali výhodu. Řekl bych, že v něm nefunguje respekt. Nenacházím v něm pozitivní hodnoty, které by měl sport přinášet. Proto bych na něj své dítě neposlal. Samozřejmě si někdo řekne, že my se při tréninku mlátíme do hlavy a dítě může zhloupnout. Ale podívejme se na fotbalisty. (směje se)

V karate jste něčeho dosáhl, mezi juniory byl mnohonásobným mistrem republiky. Co se to zlomilo, že jste přešel k jiným bojovým sportům?

Jak jsem se v tom prostředí pohyboval, tak jsem hledal něco účinnějšího a cirka v patnácti letech se odklonil od karate, které je podle mě už překonaným bojovým sportem. Aspoň v té formě, kterou jsem trénoval já. Díky kamarádům jsem přešel k thajskému boxu, což už je mnohem reálnější bojový systém. Pro neznalé se v něm boxuje ve velikých rukavicích a používají se kopy. Stejně tak i kolena, lokty. Proto se tomuto sportu často říká umění osmi končetin. Je to jeden z nejtvrdších sportů na světě a dá se říct, že k obraně velmi účinný. Zůstal jsem u něj v době studií na vysoké škole, kdy jsem získal titul z amatérského mistrovství světa. Postupem času jsem si ale začal uvědomovat, že i thajský box má své limity a tím je boj na zemi, což je samozřejmě při reálném střetnutí handicap. Proto jsem objevil sport zvaný MMA, který je mnohem komplexnější. MMA je pro mě vrchol evoluce v bojových sportech. Při zápasech MMA se pozná, které techniky opravdu fungují a které ne.

K tomu všemu jste vystudoval vysokou školu. Jak to šlo dohromady?

Šlo to vedle sebe. Spousta lidí v různých odvětvích sportovala a vystudovala zároveň vysokou školu. Tak proč ne v MMA? I v něm jsou lidé chytří a hloupí, tak jako v každém jiném sportu. Například já jsem během svých studií na vysoké škole k našemu sportu dovedl hodně spolužáků. A velká část našeho klubu studovala vysokou školu. Studoval jsem nejprve na gymnáziu Mensy, kde je podmínka mít IQ nad 130. Poté pokračoval k oboru, který mě v té době zajímal. Byly to sociální vědy politologie a sociologie, kde jsem se stal bakalářem. Pak se specializoval na politologii, ve které jsem i magistr.

Říkáte hloupí a chytří lidé. Když ale naučíte ty hloupé bojovému umění, tak jim dáte do rukou velikou zbraň. Není to nebezpečné?

Rváči u sportu z principu dlouho nevydrží. Ti, co vydrží, tak už musí mít nějaké vlastnosti. Vyžaduje to disciplínu, respekt. Jinak se nepřipravíte ani na jeden zápas a v MMA nic nedosáhnete. Ten, kdo si projde touto přípravou, už nemá potřebu dokazovat si někde na ulici, že se umí prát. Naopak by mu hrozilo třeba zranění.

MMA to bude jistě dřina. Co pro závodníky obnáší příprava?

Laikům to vždy přirovnávám k takovému bojovému triatlonu. Musí se trénovat thajský box, klasický box, zápas, volný styl, brazilské džiu-džitsu a samozřejmě to vše spojit v jeden fungující celek. To je technická část sportu. Je ale třeba být i kondičně připravený. Zápasy MMA jsou kondičně velmi náročné, řekl bych, že jde o jeden z nejnáročnějších sportů na světě vůbec. Chodíme proto do posilovny, přidává se aerobní cvičení, plavání, běhání, jízdu na kole. Já osobně trénuji před zápasem dvakrát denně pětkrát v týdnu a ještě jeden trénink k tomu přidám o víkendu.

Pojďme k samotnému zápasu. To musí být divný pocit octnout se v kleci?

Tak za prvé je tam ona klec kvůli ochraně bojovníků. Vzhledem k tomu, že se používají i různé zápasnické techniky, hody a podobně. V ringu by hrozilo vypadnutí a případné zranění, klec je pro nás v tomhle ohledu bezpečná. No a za druhé ten pocit známe. Jelikož se i v tělocvičně trénuje v kleci. Spíš tam hraje roli to, že se objeví diváci, kamarádi, rodina a fanoušci. Ne všichni dokáží ustát ten tlak, který je občas skutečně obrovský.

Vnímáte diváky?

Ano, znám i takové bojovníky, kteří na tréninku vynikají, ale tlak zápasu neustojí. To se většinou projeví hned v prvním zápase. S přibývajícími zápasy ale dokážete negativní vlivy okolí vyloučit a vnímáte jen pokyny svého trenéra. Napoprvé vlezete na pódium a adrenalin vás pohltí. Ale paradoxně jsou ti nejlepší bojovníci absolutně klidní. Mně, když před zápasem měřili tepovou frekvenci, tak jsem měl 65 tepů za minutu. Přehnaná agrese v souboji nepomůže, naopak často vede k chybám.

Nakolik je zápas o síle a nakolik o strategii?

Je to o všem dohromady, je to skládačka, která musí do sebe zapadnout, jinak nevyhrajete. Je to o technice, kondici, strategii a psychice.

A pak se dostaví vítězství, ale i prohra. Jak je na ni závodník připravený?

To je situace, kterou nikdo nechce zažít, ale zažije ji každý. Svým studentům říkám, že je porážka může posunout paradoxně dál než vítězství, protože v každém zápase děláte chyby. Pokud ale vyhrajete, tak máte tendenci je přehlížet. Když prohrajete, přemýšlíte, kde se stala chyba a snažíte se pracovat na tom, aby se ta chyba příště neopakovala, a posunete se dál.

Přijdou i veliké výhry. Jsou finanční odměny v MMA hodně lákavé?

Tento sport je relativně mladý. I když se situace zlepšuje, tak se stále jen obtížně dostane do médií. Přenáší je sice televize, ale především v nočních časech. S tím souvisí, že v něm u nás není mnoho sponzorů, financí a rozhodně to nejde dělat pro peníze.

Od května roku 2012 nezápasíte. Nechybí vám ten adrenalin?

Chybí, svým způsobem přemýšlím o návratu. V mezičase od posledních závodů jsme s kolegy založili Českou asociaci smíšených bojových umění (MMAA) a snažíme se pomoci našemu sportu i jinak než na kolbištích. Úzce spolupracujeme s Fakultou tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Trénuji i své bojovníky, kteří zatím většinou vyhrávají, a tak na ně mohu být hrdý. Když je ale vedu do klece, tak mám chuť v ní zůstat a nějaký závod si ještě zkusit. Zintenzivnil jsem proto přípravu a plánuji zkusit comeback.

Co připravuje České asociace smíšených bojových umění MMAA?

Nyní rozjíždíme amatérskou ligu, která se každý měsíc objevuje v jiném českém městě. Vedle toho jednou za půl roku i profesionální turnaje. Ten nejbližší se uskuteční 7. března v Hradci Králové, kde se v hlavním zápase večera utká jediný český bojovník, který kdy okusil nejprestižnější turnaj v MMA UFC ve Spojených státech amerických Karlos Vémola s polským bojovníkem Piotrem Strusem. Poláci patří obecně k nejlepším evropským bojovníkům.

To bude v Hradci Králové. Co nás čeká v Praze a v okolí?

Do léta plánujeme finále amatérského mistrovství republiky. Kromě toho chceme vše doplnit o profesionální zápasy. V červnu uvidíte víc.