Kdo je Petr Rams?Narodil se 22. července 1983 v české metropoli. Jde o odchovance Dukly, který se pohybuje v dresu áčka už třináct sezon. Za tu dobu se pravá spojka radovala z jednoho mistrovského titulu, dvakrát uspěla ve finále Českého poháru. Sympatický hráč nastoupil čtyřikrát v dresu se lvíčkem na prsou. Mohl jistě i vícekrát, kdyby ho často nesužovala zranění. Problémy měl s achilovkou na levé noze a s pravým kolenem.

Petře, třináctá sezona. Říkal jste si, že bude šťastná?
Na numerologii nevěřím. Doufám ale, že bude šťastná v tom, že ji projdu zdravý.

Daří se to? Co všechno vás pobolívá?
Po tom drilu pobolívá úplně všechno. Věk člověk nezastaví. Začínají mě čím dál víc bolet kolena a taky rameno. Pořád je to ale v takových mezích, že se to dá vydržet.

Co operovaná achilovka a chrupavka v koleni?
Achilovka občas potáhne, musím to ale zaklepat, drží. Koleno, jak jsem řekl, cítím.

Zranění se vám během kariéry opravdu nevyhýbala. Neříkal jste si, že už vrcholovou házenou pokoušet nebudete?
Říkal jsem si, že už jsem starej a příprava s našima mladýma klukama, to není žádná sranda. Pak jsme si ale sedli se sportovním manažerem Danem Čurdou, popovídali si a přesvědčil mě.

Čím? Tučnou výplatní páskou?
To docela ne. Svým neodolatelným úsměvem na mě zapůsobil. (směje se) Ne vážně, všechno jsme rozebrali. V Dukle vedu také žáky. Říkali jsme si, že by bylo dobré, abych pro ně byl stále trochu vzorem, abych jim mohl ukázat přímo na hřišti, že to, co je učím, funguje.

Do sezony poprvé vstupujete v pozici lídra. Jak to vnímáte?
To, co řekl trenér, mě samozřejmě těší, na druhou stranu ale taky trochu zavazuje. Přeci jenom budu mít teď nějakou zodpovědnost za výsledky a projev týmu. Hlavně si musíme dávat s Milanem a Tomášem pozor na to, aby se v kabině nic nezvrtlo.

Rozvrhli jste si kompetence? To, jak budete řídit kolektiv?
To ani ne. Máme v týmu pomocníka v podobě Dana Rangla, který mladým klukům nedaruje vůbec nic. Pokud něco potřebujeme, tak to přes něj sdělíme těm mladším, abychom nebyli my za ty zlý. (směje se) Něco jim samozřejmě taky řekneme, nic zásadního jsme ale řešit nemuseli.

Jak se k vám chovají mladí?
Ono si to nějak sedlo. Parta je u nás výborná. Všichni jsou o deset let mladší, a tak občas vtipkují v kabině o mém věku. Já jim to ale taky nedaruju a osolím je. Všechno funguje.

Extraligovou přípravu absolvujete pod třetím trenérem. Můžete srovnat jejich přístupy?
Vláďa Haber, to byla vyloženě stará škola. Jely se hodně objemy. Na začátku se jely obrovské tréninkové dávky, které se postupně snižovaly. Pavel Pauza do Dukly přinesl něco jiného. Nejely se už tak velké objemové dávky, ale zase se víc makalo na švihové a odrazové síle a rychlostních složkách. Honza Josef, to je opět jiné kafe. S asistentem Jirkou Kotrčem se hezky doplňují. Jirka by nás nechal makat ještě víc a Honza ho mírní a vnáší do všeho jiné trendy. Je to vlastně takové skloubení Vládi Habera s Pavlem Pauzou.

Říkáte Honza a Jirka. Znamená to, že si s trenéry tykáte?
S Jirkou si tykám od doby, kdy trénuji. Já připravoval žáky a on dorostence, a tak jsme začali. Na tréninku si to ale nedovolím. S Honzou si taky mimo hřiště tykáme. Na něm mně to občas uletí. To nic nemění na tom, že je oba respektuji jako výborné trenéry.

Vyhovuje vám pojetí kouče Jana Josefa?
Musím přiznat, že jsem na začátku hodně skřípal zubama, bylo to totiž docela vostrý, hlavně v Harrachově, kde se jely čtyři tréninkové dávky denně, což bylo docela vyčerpávající. Postupem času, jak vše polevuje, se začínám cítit fyzicky líp, takže to nějaký smysl mělo.

Váš spoluhráč Reichl poukazoval na to, že se na rozdíl od loňska nabírá kondice spíše při běhu než na kole.
To je pravda, na kole jsme seděli asi čtyřikrát. Běh je o hodně tvrdší zvlášť, když se přesunujete do kopců.

Vzpomenete si na pocity, které ve vás po běhání vyvolal pohled na míč?
Dobře. (směje se) Všichni jsme byli zvyklí na činky nebo na medicinbaly a najednou jsme drželi v rukou lehký míč.

Stejně jste se jistě těšili také na turnaj v Novém Veselí.
Ano, už předtím jsme ale absolvovali přípravný zápas se Sankt Gallen, se kterým jsme se poločas drželi, přestože jsme předtím měli míč dvakrát v ruce. V tom druhém už ale bylo vidět, že jsou Švýcaři v přípravě o pořádný kus dál a přejeli nás.

Dukla v Novém VeselíDukla – Nové Veselí 25:14
Dukla – ŠKP Bratislava 24:18
Dukla – Frýdek-Místek 24:20
Dukla – Hlohovec 15:19

A pak se jelo do Nového Veselí.
V něm bylo cítit natěšení. Šlo o první turnaj a k tomu o velmi dobře obsazený.

Opravdu? Nové Veselí v extralize nenajdeme.
To ne, na druhou stranu má v kádru talentované, dravé kluky, něco jako u nás. I když ještě mladší. Něco okolo sedmnácti, osmnácti let. Měli jsme naběháno, bylo to o radosti. Zápas jsme tak vyhráli vcelku jednoznačně.

Jak se rodila výhra s ŠKP?
Bratislavě jsme se hned na začátku utrhli o pět, šest gólů, a pak to jen udržovali.

Jak jste viděl „extraligový souboj"?
Z něho jsme měli trochu strach, jelikož letos staví Frýdek-Místek výborný tým. Mají vysoké a silné kluky v čele s Vojtou Petrovským. Měli jsme ale o něco víc sil než oni, což se projevilo, když jsme chodili do rychlých brejků.

Loni jste ve finále turnaje zvítězili, letos prohráli s Hlohovcem. Jak moc vás to mrzelo?
Ani moc ne. Bylo by smutné, kdyby nás plně profesionální tým se staršími hráči neporazil. Utekli nám už na začátku a pak si vedení s přehledem udržovali. Jsme ale spokojeni, hráli jsme až překvapivě dobře.