Kdo je Šárka Šimánková?

– Narodila se 18. ledna 1989 v Příbrami
– Vystudovala Vyšší odbornou školu sociálně právní v Praze
– Je zaměstnána jako terénní sociální pracovnice zaměřující se na právní ochranu dětí
– Česká reprezentantka v ragby
– Mistryně republiky se Spartou
– Trojnásobná vicemistryně republiky se stejným oddílem
– Bronzová medailistka z pražského evropského šampionátu skupiny B 2013
– Účastnice mistrovství Evropy skupiny B v Gentu 2012, kde česká reprezentace obsadila páté místo a Šárka položila rozhodující pětku v duelu s Polskem

Šárko, skončila jste základní školu a šla jste studovat na sociálně-správní. Proč?
To nebylo tak docela plánované. Chtěla jsem jít studovat sportovní gymnázium, jelikož sportuji od čtyř let. Stala se mi ale taková nepříjemná věc. Zranila jsem se. Měla jsem prasklé vazy v kotníku. Doktoři mi nedávali velkou naději, že se kotník vyléčí, nevěděla jsem tedy, zda budu moci aktivně sportovat, proto jsem hledala jiné řešení.

Svému oboru se věnujete do dnešních dnů. Měla jste ale v prvních okamžicích představu, kam vás škola dovede?
Tak to samozřejmě ne. Tu jsem dostala až po čase, když jsem procházela praxí. Postupně jsem si rozšířila obzory a zjistila, které sociální části se chci věnovat.

Proč jste u oboru zůstala a pokračovala v něm i na vyšší odborné škole?
Chtěla jsem mít alespoň vyšší odborné vzdělání, proto jsem pokračovala i v tomto oboru. Práce mě zaujala, není to stereotypní zaměstnání. Věděla jsem, že se chci věnovat dětem. Hledala jsem jen ten nejvhodnější způsob. K tomu mě bavilo i právo a rozhodla se vše skloubit.

V době studií nacházíte ragby. Jaké je to setkání?
Krásné, odmalička jsem hrála fotbal. Do toho zkoušela cyklistiku, běhala. Musela jsem to nějak proložit, jelikož mě kopaná příliš nenaplňovala. Sice jsem se k ní vrátila, ale rychle skončila. Důvod byl jednoznačný. Hrála jsem vždycky s klukama, pak už jsem ale musela nastupovat s holkama, což mě nebavilo. V ragby to bylo jiné…

V čem?
To je úplně jiný sport než fotbal. Víc adrenalinový. Je v něm hodně respektu k soupeřům i rozhodčím. Nikdo v něm nesimuluje. Všichni se prostě chovají v duchu fair play. Mám ráda pravidla a imponuje mi, že je v ragby všichni dodržují.

V tom vidím paralelu k vaší práci. I ta je o dodržování pravidel.
Já očekávám spravedlnost. Očekávání a realita se ovšem často liší.

Uvažovala jste po absolvování školy, zda dokážete skloubit hraní s prací?
Ano, především jsem uvažovala, jestli jít dál studovat. Chtěla jsem se hlavně osamostatnit. A k tomu jsem potřebovala peníze. Na ragby jsem taky myslela. Pracovat, studovat a hrát bych nezvládla.

O čem je vaše práce?
Její hlavní náplní je hájení zájmů dětí u soudu, kde jsme ve funkci kolizních opatrovníků. A to například při rozvodových přích, kdy jsou lidé ve střetu a musí tam být někdo nestranný, kdo projeví nezávislý názor. Což je často velmi těžké a je to hlavně nevděčné. Samozřejmě se pohybujeme i v terénu, tedy v rodinách. Stejně tak se podíváme i do ústavních zařízení, kde navštěvujeme děti a sledujeme, jak se jejich chování mění, jak se jim daří. Zajišťujeme i soudní dohled. Je toho dost.

Kterou část práce máte nejraději?
Nejraději? Víceméně všechno. Jedna složka by bez druhé nemohla existovat. Je zajímavé, kam všude se podíváte. Někdy se dostanete do bytů sociálně slabých lidí a jindy do neuvěřitelně luxusních domů. Nakonec asi nejzajímavější jsou pohovory s dětmi. Pro ně to děláme.

Dovedete si osudy dětí nepřipouštět?
Samozřejmě se jedná o těžké osudy, které vás určitým způsobem zasáhnou, ale nesmíte si je tolik pouštět k tělu. Lidé na vás emočně útočí. Nejste tam na city, ale proto, abyste odvedla práci. Není to lehké, musíte to ovšem ustát.

Prakticky stále znesvářené strany k něčemu nutíte. Kde v sobě berete oprávnění?
Nikomu neříkám, co má dělat, snažím se pouze obě strany dovést k dohodě. K takové, která prospěje dítěti. Jde o to ho netraumatizovat.

Pochybujete o svých rozhodnutích?
Nesmím o svých rozhodnutích pochybovat. Jsou to zásadní rozhodnutí, která musíte mít promyšlená, objektivně zhodnocená a musí být v zájmu dítěte. Kdybych pochybovala, tak to nemohu dělat a zhroutím se z toho.

Pochybujete o svých rozhodnutích v běžném životě?
Taky ne, pokud je to rozhodnutí, tak je přeci promyšlené a konečné.

Máte po svých zkušenostech od soudu chuť založit rodinu?
Jistě, otázku sice chápu, ale říkám si, že se svou prací nemůžete nechat tak poznamenat. Pokud by to došlo tak daleko, musíte pryč. Každý si přeje založit rodinu a mít milujícího partnera. Spíše řešíte výběr správného partnera.

Nenastavíte si díky zkušenostem laťku mimo realitu?
(směje se) To se může stát. Musíte pak z něčeho ustoupit.

Mohl by vzejít váš partner z mimo ragbyového světa?
Ano, musel by ale mít rád sport. Nedovedu si představit, že bych kvůli vztahu přestala sportovat. Samozřejmě budu muset jednou polevit, ale skončit? Nemohla bych být s partnerem, který by mi zakazoval sport nebo mě do něčeho nutil.

Jak náročná je příprava vrcholové ragbistky?
Záleží na fázi sezony. Před mistrovstvím Evropy jsme se připravovaly šestkrát týdně. Všechno bylo zaměřeno na atletiku a samozřejmě ragby.

Je štěstí položit rozhodující pětku na mistrovství Evropy v zápase o páté místo?
To je štěstí. V tu chvíli si myslíte, že jste dobyl svět. Hlavně se na mě v tu chvíli holky sesypaly a strašně mně děkovaly. Bylo to nezapomenutelné, plné emocí.

To byl váš největší úspěch?
To ne, víc si vážím evropského bronzu z Prahy. Ten nikdo z nás nečekal.

Do jaké míry vás mrzelo, že se nad úspěchem pořádně nezastavila ani ragbyová veřejnost?
Na to jsme si už trochu zvykly, že jsme jako ženy v rámci České ragbyové unie v ústraní. Všichni preferují muže a na ženy zapomínají. Vše je závislé na penězích a ty v českém ragby opravdu nejsou, proto i propagace mistrovství nebyla tak veliká.

Jaké jsou vztahy napříč ragbyovými kluby?
Mezi ragbisty nepanuje rivalita. Spíš mezi několika funkcionáři. Někteří staromilci prostě nemají v lásce ženské ragby. To je celé a je jich menšina.

Co dávají ženy ragby jiného než muži?
Už jenom proto, že ho hrají ženy, tak je o něco hezčí. Muži hrají silověji. Ani my ale nejsme žádné bábovky a do všeho jdeme snad ještě více naplno. Což se nejen mužům prostě musí líbit. (směje se)

Házenkářky Slavie uváděly za své motto: „Není důležité vyhrát, ale na hřišti dobře vypadat." Co je podstatnější pro ragbistky Sparty?
To my neřešíme. Ne, tak řešíme, abychom neměly nějaký špíček. Nemalujeme se ale, prostě si učešeme culík a jdeme na hřiště. Nejdůležitější je výhra. Pokud prohrajeme, tak možná navenek nedáme nic znát, ale vře to v nás.

A co onen pověstný třetí poločas. Je důležitější než ty dva herní?
Pro někoho jistě. Pro mě ale ne, i když nezapírám, že si po zápase jdu ráda sednout se skvělými lidmi.

Jak je pro vás těžké popasovat se s tím, že je pro někoho důležitější?
Na Spartě takové hráčky nejsou, ani trenéři. Všichni tam táhneme za jeden provaz.

Jste malá, sevřená skupina. Necítíte, že jsou vaše mantinely až příliš blízko u sebe?
Necítím, nežijeme jen pro ragby. Pohybujeme se i v jiných skupinách. Na druhou stranu musím přiznat, že je ragby pro mě všechno.