Kdo je Dominika Adamcová?Česká reprezentantka v kanoepolu se narodila 14. října 1995 v Praze. Ve své krátké sportovní kariéře zaznamenala dva podstatné úspěchy. S národním týmem letos dosáhla na mistrovství Evropy na šesté místo a kvalifikovala se na světový šampionát. V německé bundeslize, kde hájí barvy SKG Hanau, zdvihla pohár určený pro mistryně. V Česku ji můžete spatřit v dresu Kanoepolo Praha. Prvním rokem studuje na Fakultě biomedicínského inženýrství obor Zdravotnický záchranář.

Dominiko, jaké byly vaše sportovní začátky?
Sportovala jsem odmalička, jezdila na kole, běhala… Závodně jsem ale nic nedělala. Až ve čtrnácti letech jsem začala lézt. Respektive o něco dříve, nemohla jsem ale najít oddíl.

Proč jste lezení nechala?
Z důvodu zranění, natáhla jsem si šlachy a dostala zákaz. Měla jsem počkat tři měsíce a mohla pokračovat, nějak jsem to nevydržela a začala pádlovat.

Kanoepolo nepatří mezi tradiční sporty. Kdo vás s ním seznámil?
Byla jsem pozvaná na kurz eskymování. Na něm jsem se setkala s Vojtou Neumannem, který mě lákal ke kanoepolu. Říkal, že by mi mělo jít. Poslechla jsem ho a už jsem zůstala.

Čím vás kanoepolo chytilo?
Mívala jsem odpor k týmovým sportům, raději jsem byla zodpovědná jen za své výkony. Bavilo mě ale jezdit na lodi, zaujalo mě i spojení s míčem. Když se ke všemu připočetla výborná parta, nebylo co řešit.

Co bylo nejsložitější při vašem přerodu v kanoepolistku?
Náš sport je pro nováčky velmi složitý. Musíte se naučit pádlovat, házet míčem a na závěr házet míčem v průběhu pádlování. První úkol byl pro mě poměrně snadný, technika míče a začlenění do týmu bylo ale složitější.

Na hřiště 35 x 23 metrů se musí vtěsnat deset kajakářů. Nepřekážíte si?
Obránci se snaží soupeři překážet, ale vejdeme se tam.

Jde o kontaktní sport?
Ano, je dovoleno se kajaky přejíždět. Pokud má hráč míč, smíte ho strčit pod vodu.

Jak se brání?
Tým má jednoho gólmana, který stojí pod brankou a má zvednuté pádlo nahoru. Jeho prostřednictvím se snaží zabránit střele. Ostatní blokují najíždějící hráče lodí.

Vaše kariéra je pohádková. V Česku jste se dva roky zúčastňovala turnajů a poté přišla zahraniční nabídka…
Nabídky jsem dostala dokonce hned dvě, jednu z Itálie a druhou z Německa. Můj příběh zas až tak neuvěřitelný není. V Německu mám českou kamarádku, která tam zároveň hraje, ve SKG Hanau sháněli hráčku a ona mě doporučila.

Bez přátel nežiju?
Přesně tak, bez nich bych nebyla, kde jsem.

Sama byste se nešla doporučit? Rozeslala videa?
Takto věci v kanoepolu nefungují. Buď vás musí zahraniční celky vidět na některém z turnajů, nebo je třeba spoléhat se na pomoc trenérů či kamarádů, kteří už venku hrají.

V Německu jste žila a studovala?
Ne, ligové turnaje jsou tam jen tři, k tomu připočtěte pár tréninkových a soustředění. Řekněme osm akcí ročně, na něž jsem dojížděla a připravovala se doma v Braníku.

Jak přijaly Němky českou konkurentku?
Komunita v kanoepolu je výborná, a to doma i v zahraničí. Náš sport není zatím příliš komerční. Sice už vznikají ligy, mistrovství Evropy či světa, rivalita ale podle mě neovlivňuje kamarádské vztahy mezi hráči.

Patřil SKG Hanau k favoritům soutěže?
Rozhodně, za náš tým hrají dvě nejlepší německé hráčky, mistryně Evropy. Družstvo bylo hodně silné. Nicméně šlo pro SKG Hanau o premiérovou výhru v bundeslize.

Proč jste dala přednost Německu před Itálií? Kvůli vzdálenosti?
Co se dojíždění týče, bylo by pro mě angažmá v Itálii lepší než v Německu. V klubu mi slíbili, že by uhradili veškeré mé náklady spojené s cestováním. V Hanau si dopravu platím sama, rozhodla jsem se pro Německo, protože je tam kanoepolo na vyšší úrovni.

Kolik fanoušků navštěvuje bundesligové turnaje kanoepola?
Jak kde, většinou ale jde o desítky lidí, někde i stovky. Na mistrovství Evropy ale byla na tribuně jistě tisícovka fanoušků.

A dávaly se rozhovory?
Já konkrétně žádné nedala, některé mé spoluhráčky z Hanau se ale objevily v novinách i televizi.

Přesuňme se na evropský šampionát. Co očekával český celek od bundesligové vítězky?
Vítězky jsme byly dvě, já a Kateřina Boušová, která mě do SKG Hanau doporučila. Holky nás přijaly skvěle, výhra snad pozvedla potřebné sebevědomí.

Proběhlo soustředění?
Ano, týden jsme se sehrávaly v Braníku, kde jsme trénovaly i spaly, prostě klasické soustředění.

Kanoepolo je amatérským sportem. Máte například jednotné oblečení, reprezentační teplákové soupravy a podobně?
Jasně, všechny týmy musely chodit v národních barvách, my jsme měly trika a mikiny. Záleží národnost od národnosti, kolik si toho mohou dovolit.

Jednotně oblečeny i se stejným cílem. Jakým?
V Česku je největším problémem malá základna, především u holek. Není proto složité se do reprezentace dostat. Díky tomu chybí motivace k tréninku. Tým se skládal těžko, proto nás doplnily tři Němky. Mluvit proto například o medailích, by bylo troufalé. Spíš se dalo čekat, že budeme předposlední (jedenácté). Šesté místo je obrovským úspěchem.

Můžete mít na mistrovství Evropy ve svém kádru tři Němky? Jak na tom byly soupeřky?
Za žádný další tým cizinky nehrály. Příští rok už chceme mít v týmu méně Němek. Holek je v republice více než osm, jejich výkonnost se ale pro mezinárodní scénu musí zvýšit.

Svazovala vás atmosféra evropského šampionátu?
Ne, mně pomáhala. Mám hrozně ráda atmosféru velikých turnajů, na kterých o něco jde, hrají se hymny, nosí vlajky, všichni jsou oblečeni do národních barev. Pokud mám publikum a lvíčka na lodi, hraje se mi lépe.

Jaká byla česká cesta akcí?
Nejdříve se hrálo ve skupinách, v naší startovaly ještě Velká Británie, Polsko a Dánsko. Začaly jsme špatně, porážka s Velkou Británií se ale dala čekat, patří totiž do absolutní špičky. Pak jsme remizovaly s Polskem a vyhrály s Dánskem, což je pro mě dodnes neuvěřitelné. Díky tomu jsme postoupily do vyšší skupiny, kde jsme mohly skončit nejhůř šesté, což se také stalo.

Nebyla šance na ještě lepší výsledek?
Asi ne, i když musím říci, že jsme třeba Němkám podlehly jen 1:2, což také považuji za úspěch.

Šesté místo, příležitost k oslavě. Jak probíhala?
Před akcí jsem se bála vztahů v týmu, přeci jen jsme se tolik neznaly. Během soustředění a mistrovství jsme se ale ohromně stmelily. Oslavy poté proběhly bouřlivé a já bych se k nim raději ani nevyjadřovala. (směje se)

Zabředněme trochu do vašeho soukromí. Partnera máte od vody. Dovedete si představit, že by neuměl jezdit na kajaku?
Je super, pokud s partnerem sdílíte stejný koníček. Díky tomu spolu trávíte dost času. Kajak jsem si ale jako podmínku nedávala. (směje se)

Kolikátý skončil Ondřej na mistrovství Evropy?
On na ně vůbec nejel. Mužský tým se mistrovství nezúčastnil.

Vážně, smějete se mu proto?
Ne, Ondra sice dělal kanoepolo, není ale docela týmový hráč, proto se specializuje na vodní slalom a divokou vodu.

Čistě teoreticky, mohl by být váš partner záchranář?
(směje se) Na profesi nezáleží. Chci ale říci, že žádného partnera nesháním, toho nejlepšího už mám.

Studujete na záchranářku tedy proto, že je kanoepolo natolik tvrdým sportem, že se na něm vždycky uživíte?
Odmaturovala jsem a nevěděla, co chci dělat. Na střední škole mě bavila biologie člověka. Záchranář má pro mě hned několik výhod, perspektivu do budoucna, hodně tělocviku i biologie. K tomu všemu bych ráda pracovala na své kanoepolové kariéře.

Dalo by se uživit kanoepolem?
Bylo by to skvělé, myslím si ale, že se jím uživit nedá. Jedině, pokud bych se vrhla na trenérskou kariéru, případně prodávala po turnajích potřebné vybavení.

Čeho si váží Dominika Adamcová na Dominice Adamcové?
Vytrvalosti a cílevědomosti. Díky tomu jsem se dokázala za dva roky naučit kanoepolo na takové úrovni, jaké umím.

Je něco, co vás brzdí?
Občas jsem líná. I když na trénink dorazím, pokud to jen trochu jde. Věcí mě ale baví moc, nedokážu se soustředit pouze na jednu.

Mezi čím se rozhodujete?
Kanoepolo je pro mě jedničkou, věnuji se ale i vodnímu slalomu, a také se podívám na divokou vodu.

Kde byste se hledala na škále, melancholik, cholerik, flegmatik a sangvinik?
Někde mezi sangvinikem a cholerikem.

Pokud netrefíte branku, zlomíte pádlo?
Přesně tak. (směje se) S tím jsem měla veliké problémy. Neuměla jsem vůbec prohrávat. Kanoepolo mně v tomto dalo drsnou životní školu. V prvním roce jsme s holkama z Braníka hlavně prohrávaly, házela jsem pádlem a sprostě nadávala. Lidé od vody se mi proto hodně smáli.

Čím jste neúspěchy vydržela?
Hodně jsem trénovala, ale výsledky nepřicházely. Udržela mě parta a vědomí, že se někam výkonnostně posouváme, i když třeba pomaleji, než bych si přála. Doufala jsem, že se časem dostaví také vítězství.

Vzpomenete si na první výhru?
Ano, když se věci zlomí, zavládne o to větší radost i chuť do tréninku.

Kam až se mohou zlomit? Jaké cíle sledujete?
Díky šestému místu na mistrovství Evropy se náš tým kvalifikoval na světový šampionát. Na něm bychom chtěly dopadnout podobně jako na Evropě. Konkurence se sice účastí například Austrálie, Nového Zélandu zvýší. Proč si ale dávat malé cíle?