Na dnešních chodbách školy naleznete malé studenty zabývající se prakticky všemi sportovními odvětvími. Ty s velikou láskou vede usměvavá paní ředitelka Jana Churáčková, jejímž mottem je: „Každý žák je pro nás partnerem." 

Paní ředitelko, jaká je současnost ZŠ Eden?

Nyní u nás naleznete 480 žáků, které připravuje 36 učitelů. S naplněností tříd nemáme problém. Vzhledem ke sportovnímu zaměření školy a snad i její pověsti se k nám žáci hlásí. Pro příští rok to znamená milou povinnost otevřít tři první třídy. Obvyklé jsou i přestupy, děti k nám přicházejí i v pozdějším věku.

Zájem o sportování u dětí se tedy nesnižuje?

Naše škola se bude vždycky profilovat sportem. Nejde ale tak docela o sociologický vzorek. Zájem dětí o sport upadá. Byla jsem naprosto zděšená reportáží Radiožurnálu o tom, jak se děti omlouvají z tělocviku. Především tím, jak je rodiče z něj omlouvají. To u nás není. Musíme si ale uvědomit, že sdružujeme sportovce. Děti rodičů, kteří o sport povětšinou zajímají.

Jak velký problém je dostat do vaší školy dítě?

V dnešní době rozhodují o umístění dítěte do základní školy jeho rodiče, je to jejich volba, obvykle se rozhodují podle zaměření školy. Problémem je samozřejmě kapacita a pak i to, že musíme brát přednostně děti ze spádových oblastí.

Jaký je poměr chlapců a děvčat?

Děvčat je zhruba čtvrtina. Myslím si, že je to dáno sportovním zaměřením, které se u holčiček tvoří až během základní školní docházky. Kluci to mají jinak, ti navštěvují ve velkém počtu už sportovní mateřskou školu v sousedství. S fotbalem a hokejem se začíná velmi brzy.

V čem je specifická sportovní škola?

Tím, že očekáváme, že k nám budou chodit děti, které rodiče vedou ke sportu. Pohyb chápou jako důležitou hodnotu. My se na oplátku snažíme tuto hodnotu rozvíjet. Chceme jim poskytnout kvalitní výuku tělocviku a sportovní výchovy. Probouzet v nich všestrannost a nasměrovat je k nejvhodnějšímu sportovnímu odvětví. Díky spolupráci s fotbalovou a hokejovou Slavií a vlastně celým SK využíváme tréninková hřiště tohoto oddílu, atletický stadion, plaveme, v zimě chodíme bruslit… Nejde ale pouze o materiální zajištění, jde o kvalitu. U nás není tělocvik okrajový předmět.

O kolik hodin víc děti sportují?

Na prvním stupni o hodinu. Standardně mají základní školy dvě hodiny a my tři. Na druhém stupni už jde o pět proti obvyklým dvěma.

Nejde sport na úkor vzdělání?

To určitě ne. Naše rodiče zaujalo v poslední době, že jsme se zapojili do sítě zdravých škol. Projekt „Zdravá škola" má tři pilíře. První je pohoda prostředí, druhý efektivní učení a třetí otevřené partnerství. Jde o spolupráci nás kantorů, dětí a rodičů. Zavedli jsme například tripartitní třídní schůzky, které jsou velmi prospěšné. Rodiče jsou u nás vítáni.

Najdeme na sportovní škole obézní děti?

Najdete, i když jich naštěstí není mnoho.

To souvisí i se stravou. Je na sportovní škole jiné stravování?

Co se týče obědů, tak to nemáme možnost ovlivnit, jelikož se celá Praha 10 stravuje centrálně. Na jídlo je ale jen minimum stížností, vždyť ho kontroluje nutriční terapeutka. Děti mají na výběr ze dvou jídel, z nichž je jedno zdravější. Problém je ale sehnat někoho, kdo by za přijatelný peníz nabízel široký sortiment potravin v souladu se zdravou výživou, které by děti mohly svačit.

Kolika odvětvím se děti na škole věnují?

To bych si netroufla odhadnout. Většina jich totiž dělá více sportů. Co se týče kroužků, tak ty nabízíme v rámci sportovní družiny. Tam naleznete opět plavání, stolní tenis, balanční míče… Spolupracujeme i s agenturou, která dětem nabízí například sebeobranu.

Patrony školy jsou hokejista Vladimír Růžička a fotbalista Vladimír Šmicer. Jak vypadá spolupráce?

Patroni dohlížejí na naši školu, aby naše aktivity šly s trendy doby. Proto je zveme na besedy i jiné akce. Pro nás je velmi důležité, že dětem odpoví na otázku, jak on vnímá vzdělání. Oba pánové ho berou jako hodnotu, jde o vynikající patrony.

Mají sportující děti častější zdravotní prohlídky?

Škola je neorganizuje, ale oddíly ano. To je jeden z okamžiků, kdy děti hromadně uvolňujeme.

Kdo je pro vás žák?

V optimálním případě partner. Nejdůležitější je, naučit ho za dobu povinné školní docházky odpovědnosti za své vzdělání. To nekončí absolvováním základní školy, ani maturitou, ani bakalářským nebo magisterským titulem, to je celoživotní záležitost.

Plochý: Učitele tu více zajímají naše sportovní výsledky

Přestože je patnáctiletý deváťák Lukáš Plochý dyslektikem, dysgrafikem a dysortografikem, patří mezi nejnadějnější studenty a sportovce ZŠ Eden. 

  „Jen nepíšu diktáky, taky nemohu číst nahlas. Proto se musím všechno naučit," popisuje život s handicapem sympatický student. 

 „Začínal jsem v ZŠ Nad Vodovodem. Do Edenu jsem se přesunul v páté třídě kvůli pozemnímu hokeji. Sportovní třídy se zaměřením na tento sport zde v minulosti otevíraly. Bohužel se ale nenašlo tolik hráčů pozemního hokeje a tak jsem skončil v céčku. Áčko jsou hlavně fotbalisté, béčko hokejisté a v céčku ti ostatní," líčí svou cestu do ZŠ Eden. Pak porovná obě školy. 

 „Naše základka je všestranně zaměřená. Výborně nás připraví pro střední školu i pro celý život. Jsou tady výborní učitelé, kteří nám jsou ochotní ve všem pomoct. Samozřejmě to tu ze začátku nebylo lehké, neměl jsem tady žádné kamarády. Výhodou pro mě byl sport. Při něm jsme se spřátelili s ostatními. Jinak si myslím, že se obě školy od sebe až tak moc neliší, snad jen kvalitou sportovišť a větším počtem hodin tělocviku," myslí si. 

 „Možná ještě jednou věcí. Učitele více zajímají naše sportovní výsledky. Pokud jdeme na akci, snaží se nám pomoct doplnit ztracenou látku," připomíná maličko jiný přístup žák, který má s reprezentování školy bohaté zkušenosti. 

 „Za ZŠ Eden jsem nastoupil v atletice, v plavání, v házené. Dá se říct, že skoro ve všem až na fotbal, který mi nějak nejde, a přiznám se, že mě ani nebaví," přidává pro české kluky dost nezvyklou odpověď.

Lukášovi učaroval jiný sport. S pozemně hokejovou holí bojuje o vavříny v klubu Bohemians Praha.

 „Jsme docela úspěšní. Vyhráli jsme halový titul mistrů republiky v kategorii staršího a mladšího dorostu. Na venkovním hřišti jsme uspěli v mladším dorostu. Jsme skvělá parta, která má i vynikající trenéry. Díky nim jsem se dostal až do české reprezentace," líčí svou cestu do dresu se lvíčkem na prsou student s nemalými osobními cíli. 

 „Od září jdu na střední školu se sportovním zaměřením. Do budoucna bych se chtěl věnovat sportu jako manažer," dodává Lukáš.

Naší školu mám hrozně ráda, tvrdí čtvrťačka ze ZŠ Eden Kačenka Tučková

Stovky aktivních dětí naleznete v ZŠ Eden. Taková je i desetiletá Kačenka Tučková. Upovídaná čtvrťačka provozuje atletiku, fotbal, tenis, stolní tenis, a k tomu závodně tančí.

 „Kačenka je velmi činorodá, reprezentuje naši školu na rozličných turnajích. Ani prospěch pro ni není problémem. Má ráda kluky a klukům se líbí," charakterizuje svou žákyni třídní učitelka 4.A Jitka Čalová.

 „Kamarádím se úplně se všema. Trochu mě ale mrzí, že je v naší třídě málo holek. Kluci jsou na nás někdy zlí, někdy hodní. Někdy se vsázej, komu dají pusu," popisuje problematiku vztahů ve čtvrté třídě Kačenka Tučková, která se každé ráno do školy těší.

 „Naší školu mám hrozně ráda. Jsem tu od první třídy. Vybrala jsem si ji proto, že se tady hodně sportuje, což mě baví. Mám to taky blízko," vysvětluje.

 „Jsou tu na nás hodní. Nechají nás dělat naše aktivity. Když řekneme, že tady něco není, napíšeme to na papírek, který paní učitelka dá paní ředitelce, a už to je," líčí zaručený postup na zlepšení Kačka, jenž spatřuje v chození do sportovní školy jen samé výhody.

 „Když nás tu zkouší a někomu něco tak docela nejde, tak učitelé přimhouří oči," tvrdí děvče, jež ochotně popíše svůj sportovní program.

 „Na tělocvik chodíme třikrát týdně na jednu hodinu, někdy máme i dvě. Kroužků mám taky hodně. Už mě nebavilo být jen tak doma, a tak jsem začala něco dělat. Chodím na tancování, které mě hrozně baví. Tenis a pinec hraju na chatě. Na zahradě jsem potkala fotbal, a tak jsem se taky zapojila," rozkrývá.

 „Nejvíc mě baví tancování, na které chodím skoro každý den. V sobotu jsou závody. Úspěchů máme hrozně moc. Proti nám stojí velké holky, a my je stejně porazíme a jsme pořád první," směje se žákyně, která má jasno i o své další životní cestě.

 „Jednou bych chtěla být trenérkou tancování," přeje si Kačenka.