Kdy jste si poprvé uvědomil, že lezení je smysl vašeho života, ne jen koníček?

Jak už spousta lidí ví, narodil jsem se do lezecké rodiny. Rodiče mě brali do skal od malička, mimo to, že mě brali i na horské kolo a lyže. Dlouho jsem bral lezení jako něco, co vlastně dělá takřka každý, protože jak jsme žili my, žily i rodiny našich známých. V dobu, kdy jsem dělal ty první krůčky, ve třech čtyřech letech, by mě nenapadlo, že se to jednou stane mým zaměstnáním.

Jaký impuls Vás tedy nasměroval tam, kde jste dnes?

Relativně brzy jsem pak pochopil, že je to něco, co mě baví víc, než cokoliv jiného a řekl bych, že už v sedmi letech jsem si snil svůj sen, že bych chtěl být lezcem i profesionálně a že bych chtěl být i mezi nejlepšími. V ten moment jsem do toho dával naprosto všechno, v podstatě všechno tomu dávám dodnes, ale co bylo důležité, byl fakt, že lezení mě natolik bavilo a naplňovalo, že i kdyby se ten můj sen nenaplnil, tak bych to nikdy nebral jako ztrátu času, protože to, jak mě lezení naplňuje a naplňovalo a tolik mě naučilo, tak to si myslím, že bych za nic na světě neměnil.

Ovlivnilo vás v tomto směru kromě rodičů ještě něco jiného?

Řekl bych, že mě hodně ovlivnila kniha Rock Stars, která se mi do ruky dostala na konci první třídy. Byl jsem si už schopen něco přečíst. V této knize jsou profily historicky nejlepších lezců a to mě hodně inspirovalo, hlavně krásné barevné fotografie. V ten moment jsem si řekl, že chci být jako ti lezci z této knížky, protože pro oči jakéhosi naivního dítěte vypadali lezci hrozně spokojeně a ten životní styl, jezdit po světě a lézt po těch nejzajímavějších skalních útvarech, mě velmi přitahoval.

Ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny se hlavní hrdina setkal s obrovským strachem své matky a rovnou se zákazem lezení. Vás rodiče naopak od dětství podporovali. V čem jsou vaši rodiče v tomto jiní?

Tak třeba moji rodiče si procházeli něčím podobným jako v tomto filmu. Jinak ten zásadní rozdíl u mě byl ten, že oni sami už lezli a sami mě k tomu lezení přivedli. Co se týče strachu, myslím, že docela dobře dokázali rozpoznat, co je bezpečné a co je nebezpečné. To, že se rodiče o své ratolesti bojí, je samozřejmé a sám to jako novopečený rodič pociťuji. Samozřejmě, když s lezením člověk nemá zkušenosti, tak k tomu chová naprosto přirozený a oprávněný strach. Lezení může být objektivně nebezpečný sport, ale když člověk opravdu velmi dobře ví, co dělá, a vystavuje svoje dítě tomuto stylu lezení, které považuje za relativně bezpečně, tak si myslím, že pro moje rodiče to nebyl až takový problém. Vždy říkám, že i moje maminka se o mě velmi bojí, ale bojí se víc, když cestuji autem, než když jsem na té samotné skále, protože když člověk ví přesně, co dělá, tak možná i ta cesta autem může být objektivně nebezpečnější než samotné lezení.

Během tvoření dokumentu jste se oženil a narodil se vám syn. Budete své děti vést k lezení?

Určitě bychom byli s manželkou Ivou rádi, kdyby náš syn Hugo také lezl. Tím, že se bude nutně pohybovat na skalách a na umělých lezeckých stěnách s námi, k lezení určitě přičichne. Pokud ho to bude zajímat, rádi ho v tom budeme podporovat, ale z vlastní zkušenosti, nebo zkušenosti mých vrstevníků, kteří často byli do lezení nějakým způsobem tlačeni, víme oba s manželkou, že tohle není ta správná cesta a pokud si najde nějaký jiný koníček, úplně odlišný od lezení, tak ho v tom budeme podporovat. Určitě by nám to udělalo velkou radost a já tajně doufám, že by ho to bavilo a že nějaké geny v sobě pocítí. Hlavní je to, aby ho to bavilo a bude si užívat lezení společně s námi, ale jak říkám, nechceme ho do toho nutit.

Co pro vás během natáčení bylo nejdůležitější?

Pro mě bylo určitě strašně důležité, že jsem natáčel s klukama – s Honzou Šimánkem a Petrem Zárubou, se kterými jsem si velmi dobře sedl. S Honzou Šimánkem se znám, řekněme, i léta a na nějakých menších videoprojektech jsme spolu už v minulosti spolupracovali. Jsou to oba strašně hodní kluci a mně určitě hodně vyhovoval ten způsob jejich práce, že byl čistě dokumentační a oni opravdu dokumentovali přesně to, co se na tom place dělo. V ten moment jsem se vůbec necítil, že bych byl nějak ovlivněn tím, že tam kluci za kamerou stojí a cítil jsem se před kamerou jako doma. Myslím si, že i díky tomu je ten dokument opravdu věrohodný.

Stalo se během tříletého natáčení dokumentu, že jste s tím chtěl seknout?

Moment, že bych s tím chtěl seknout, asi žádný nebyl. To, co mi nejvíc dělalo problém, bylo otevřít moje soukromí, ale zpětně musím uznat, že ono nahlédnutí „pod pokličku“ dělá dle mého názoru ten film silnější a asi zajímavější pro lezeckou veřejnost. A myslím si, že to, jak je tam moje soukromí zpracované, se klukům moc povedlo.

Jaký byl pro Vás nejlepší zážitek během těch tří let natáčení?

Za mě asi nejlepší moment bylo lezení v chorvatské Paklenici na tří set metrové stěně. Podařilo se mi vylézt hned na první pokus bez pádu. Obtížnost je 8C, což je možná jeden z nejlepších výkonů mé kariéry. A to, že to je zdokumentované, je pro mě hodně důležité.

Jak už název dokumentu napovídá, je o vás známo, že rád posouváte hranice. Zažil jste někdy, že jste to malém vzdal? Jestli ano, co vám pomohlo jít dál?

Lezení je hodně o tom, že něco zkoušíte jednou, dvakrát, třikrát, desetkrát. Připadá vám to nemožné, ale s dostatečnou vůlí, pílí a i třeba i kreativitou a jen tím, že věříte, že ono to jednou půjde, to opravdu jednou půjde. Ta víra v to, že to někdy půjde, je asi to vůbec nejtěžší pro mě. Určitě bylo mnoho psychicky náročných momentů při tréninku na umělé stěně, při tréninku disciplíny „lezení na rychlost“, kterou jsem trénoval kvůli olympiádě a která mě upřímně nebaví. Kvůli olympiádě jsem poprvé dělal trénink, který mě nebavil, a doufám, že to nebudu muset opakovat.

Lezení je tedy pro Vás zábava?

Možná ten největší talent, který mi byl dán, nebo dar, je to, že lezení mě baví. Takže i když tvrdě trénuji, i když to bolí, a samozřejmě chápu, že spoustu lidí by to, co dělám, vůbec nebavilo, tak pro mě to není žádná sebeoběť. Pro mě je to trénink, jdu si zalézt, a proto to nikdy nemůže být něco hrozného, něco, co bych nejradši vynechal. To je asi ten největší „bonus“ při posouvání hranic.

Mohl byste uvést nějaký konkrétní příklad?

Nejtěžší cesta, kterou jsem vylezl, byla Silence v obtížnosti 9C. Zkoušel jsem ji dlouho, dlouho se mi nedařilo, byla tam spousta frustrujících momentů, ale pořád jsem věřil, že to jednoho dne vylezu a byl jsem spokojený s pocitem velmi malých krůčků, které potom vedly k tomu vysněnému cíli, tedy k onomu přelezu. A i přesto, že jsem na tuhle cestu jel nakonec pětkrát, na pět výjezdů do vzdáleného Norska, na celkově asi 14 týdnů, tak se z toho nikdy nestala nějaká noční můra. Nakonec to přišlo a s tím přišel i takový smutek ve smyslu: „Aha, tak už jsem to vylezl, už to nebudu znovu chodit a už tu cestu mám za sebou.“ Takže tohle všechno je při posouvání hranic pro mě velmi důležité. Hranice, kterou jsem ještě neposunul, je určitě nějaká medaile z olympiády, a to je něco, co bych ještě v mé kariéře někdy rád zvládl, ale uvidíme. Snad ještě nějakou šanci dostanu.

Co pro vás znamená lezení? Co by správný lezec měl mít a ovládat?

Na lezení se mi líbí, že je to neuvěřitelně komplexní sport, který vypadá možná hodně fyzicky náročné, hodně silově a určitě záleží na tom, jak silné máte prsty, předloktí, paže, ale je to hodně o propojení celého těla. A často si myslím, že jak lezce samotné, tak širokou veřejnost překvapí, jak velký je podíl techniky v lezení a možná ne jenom techniky, ale i mentální síly. Tedy toho, že věříte, že opravdu tohoto chytu nebo na tomhle vstupu se udržíte.

Je pro vás v tomto sportu důležitější uznání nebo prožitek?

Pro mě je důležité obojí. Samozřejmě nějaké cesty, hlavně ty nejextrémnější, lezu pro to, protože je to pro mě výzva. Hledám uznání nejen ostatních, ale i u sebe samotného. Výzvy, které si dávám, mě naplňují, když je splním. Ale jinak to, že člověk se dostane do míst, kam se jiný člověk řekněme nedostane, a že třeba padesát metrů nad zemí vidí výhledy a dokáže si užít ten pohyb po skále, tak to je pro mě jakýmsi výrazem naprosté svobody a je to asi ten hlavní důvod, proč lezení dělám. Pro pocit svobody, který mě naplňuje, který mi dává v podstatě jakékoliv lezení, když se dostanu do nějaké výšky a expozice a je to jeden z důvodů proč vím, že dokud budu hýbat rukama a nohama, tak polezu. Protože je to pro mě určitá forma drogy.

Jaký je váš lezecký vzor?

Lezecký vzor mám a určitě to jsou téměř všichni lezci, kteří byli v knížce Rock Stars. Kdybych měl vypíchnout jednoho, tak je to německý lezec Wolfgang Güllich, který opravdu drtivě posunul hranice lezení.

Kdybyste z nějakého důvodu nemohl lézt, co byste nejraději dělal?

To je otázka, co by dokázalo alespoň částečně vyplnit díru po lezení. Lezení mě formovalo od raného věku, že já sám nevím, jaký bych byl, čím bych byl, kdybych nelezl. Myslím, že i jako osobnost bych byl možná trošku jiný. Určitě bych byl introvertnější, více nejistý sám sebou. A co by tedy dokázalo alespoň částečně zaplnit díru v mém životě? Myslím, že bych si určitě něco našel, ale jinak je pro mě určitě velmi důležitá rodina a vždy bude. Určitě se nepovažuji za člověka, který by lezení bral až jako přílišnou obsesi. Je to velká vášeň, ale není to obsese. To si myslím, že je velký rozdíl a každý člověk by tohle měl mít na paměti.