O CESTĚ DO BAZÉNU

Karolíno, jak jste se dostala k vodnímu pólu?
To bylo v období, kdy jsem závodně plavala. Táta, který hrával v mládí pólo, měl se mnou jasné plány. Nejdříve mě naučit plavat, a pak přesunout k pólu. Proto mě v jedenácti letech nasměroval k tomuto odvětví.

Šlo o jediné sporty, které jste vyzkoušela?
Ne, dělala jsem moderní pětiboj. Základem bylo pro mě ale plavání. Jsem hodně malá na to, abych dobře šermovala. Máma byla krasobruslařka, a tak jsem i bruslila. Když jsem poznala pólo, bylo rozhodnuto.

Čím vás chytil tento sport?
Především kolektivem. Plavání je pořád odezdi ke zdi. Je to hrozná nuda. Pólo je pestré, nikoliv mechanické, každá situace je v něm neopakovatelná.

STEPP, STEPP A ZASE STEPP

Začínala jste ve Steppu?
Ano, on v Praze ani žádný jiný dívčí oddíl není. Přišla jsem do žákovské kategorie, kde se hrálo společně s kluky. Nějak jsem vždycky byla nejmladší, a to o tři až čtyři roky. Proto jsem se musela moc snažit, abych udržela krok. Jeden rok jsem taky hrála za Stepp i za Strakonice, abych se sehrála s holkama z reprezentace.

Jak moc složité bylo vycházet se staršími?
Nikdy jsem na pólu necítila, že by se lidé kastovali podle věku. Všichni jsou si rovní a všichni se spolu baví.

Může stepačka  nastupovat za tým největších rivalek ze Strakonic?
Určitě to bylo náročné. Jezdit stále do Strakonic a domů. Holky mě naštěstí mezi sebe přijaly velmi rychle. Samozřejmě ale trpělo mé srdce stepačky. (směje se)

CESTA NA SVĚTOVÝ ŠAMPIONÁT

Jak moc byla klikatá cesta do Perthu?
Až nečekaně. První zápasy nového výběru kadetek proběhly v Portugalsku a skončily doslova tragicky, když nám tam zemřel trenér Jaroslav Bartůněk. To byl člověk, který nás všechny naučil základy a který nás vypiplal vlastně od nuly. Dost nás to zasáhlo a později jsme vždycky hrály i za něj. Nicméně se nás ujala jeho dcera Veronika, jež nás vedla na ME na Ukrajině.

To byl zároveň kvalifikační turnaj pro Perth?
Ne, ten přišel na řadu až o rok později ve Španělsku. Tam už s námi ale nejela Veronika Bartůňková, která se musela věnovat jiným povinnostem, ale dlouholetý asistent Jaroslava Bartůňka Michal Brož. Díky šestému místu z Madridu se jelo do Austrálie.

Šampionátu ale předcházela řada problémů…
Ano, náklady na start v Austrálii byly totiž vysoké. Probíhala sice stále strakonická soustředění, do poslední chvíle se ale nevědělo, jestli vůbec odletíme. Čtrnáct dní před šampionátem došlo k dohodě s Českým svazem vodního póla, s tím, že si každá z nás musí uhradit deset tisíc korun. Všechny jsme naštěstí zaplatily, pokud by totiž nezaplatila jediná z nás, nikam se nejelo.

O ČESKÉ STOPĚ V PERTHU

S jakými plány vstupovaly české pólistky do mistrovství?
Upřímně s cílem skončit na desátém místě. Když jsme viděly vylosování, dokázaly jsme si spočítat, na jakou příčku máme. Mohly jsme ale skončit i hůř.

Turnaj pro vás začal vysokou porážkou s domácími 2:22. Co vám napověděla?
Australanky podle mě nejsou až o tolik lepší pólistky než my, měly ale větší výdrž, déle plavaly a především se dokázaly pohybovat po bazénu daleko rychleji než my. S holkama jsme na sebe byly dost naštvané. Ono je to ale velmi těžké, když mají všechny zúčastněné státy u bazénu připravenou plnou střídačku a my na ní máme tři holky ve věku kadetek a tři okolo čtrnácti let. Což se na našich výkonech hrozně podepsalo.

Do konce skupiny přišla už pouze vítězství s Uzbekistánem a s Indonésií. Jaké to byly zápasy?
Na oba týmy jsme si věřily. Uzbekistán byl lepší než Indonésie, ale ani jeden z týmů nám nekladl větší odpor. Holky byly drobnější než my a neměly takovou výdrž.

Pak přišlo čtvrtfinále s Novým Zélandem a s ním prohra 6:18. Proč tak vysoká?
Řekla bych, že jsme opět doplatily na úzkou lavičku. V první čtvrtině jsme ještě odolávaly a prohrály jí pouze 3:6, pak jsme ale fyzicky odpadly. Bylo nám to líto, vyhrál ale lepší celek.

Zůstala vám dostatečná motivace do duelů o umístění?
Ano, a veliká. Věděly jsme, že musíme do utkání s Jihoafrickou republikou dát všechno. Vše do desátého místa bylo pro nás pěkné, níž jsme být nechtěly. Od druhé čtvrtiny jsme hrály prim a zaslouženě vyhrály 11:6.

Vaše poslední vystoupení a s ním i poslední debakl přišel na řadu v souboji s Itálií. Proč desáté z MS podlehnou devátým 6:24?
Na všech turnajích, na kterých jsme se utkaly s Italkami, jsme s nimi i prohrály. Proto jsme od začátku věděly, jak to dopadne. Do bazénu jsme skákaly už s tím, že prohrajeme. Ony jsou Italky mnohem silnější než my, jen měly smůlu na los. Kdybychom dostaly skupinu s Kanadou a s USA, také bychom nikam nepostoupily.

Je desáté místo úspěchem?
Ano, je to pro nás veliký úspěch. Jsme rády, že si můžeme říct, že jsme desáté nejlepší na světě. I když to ale není tak docela pravda, jelikož se například nezúčastnilo z finančních důvodů Španělsko, které by skončilo taky před námi.

Kdo se na úspěchu podílel?
Musím jmenovat všechny trenéry a všechny holky. Naší nejlepší hráčkou je Karolína Hlavatá. Skvělé ale jsou i Barbora Hlavatá, Barbora Pavlíková, Anežka Šešulková, Nikola Bušauerová, Tereza Hálová, Leona Brožová, Aneta Šornová a Karolina Kopencová. Svoje si ale odvedly i tři mladší hráčky Rozálie Fügnerová, Karolína Javůrková a Linda Chládková.

Mistryněmi světa jsou Řekyně. Co vám chybí do jejich mistrovství?
Úplně všechno. Holky mají mnohem lepší podmínky, daleko větší základnu. Navíc se mohou věnovat především pólu, zatímco pro většinu z nás jde o krásný koníček.

O CÍLECH, OSOBNÍCH I TĚCH PÓLOVÝCH

Jak vážně berete vodní pólo?
Hodně vážně. Přese všechno, co jsem řekla, ho kladu na první místo. Na druhou stranu jsem z něj už ale trochu znavená. Padne na něj totiž veškerý volný čas i celé prázdniny.

Pomyslela jste někdy na to jít hrát do zahraničí?
To by byl sen. Je to ale hrozně komplikované. Musela bych to skloubit se školou. A já musím teď myslet hlavně na maturitu a na přijímačky na vysokou.

Nabízí se možnost hrát pólo na nějaké zahraniční univerzitě.
O tom jsem taky uvažovala. Asi už ale zůstanu v Česku, jelikož jsem se bohužel nevěnovala angličtině tolik, kolik by bylo třeba. Jsem za to na sebe hrozně naštvaná.

Které studijní obory by vás zajímaly?
Na gymplu mě nejvíc baví chemie a biologie. Nejraději bych šla proto na medicínu a věnovala se stomatologii. Když ale u jedné své kamarádky vidím, kolik to stojí úsilí, tak se toho začínám trochu děsit.

To je mimořádně náročná škola. Dovedete si představit, že byste jí obětovala vodní pólo?
To je další problém. Všechno se to ve mně mele. Nechtěla bych nikdy přestat hrát. Teď jsem k tomu ještě začala trénovat malé dětičky od šesti do devíti let, což mě moc baví.

O SOBĚ

Jste narozena ve znamení Kozoroha. Platí pro vás jeho charakteristika?
Hodně. Jsem tvrdohlavá. Nenechám si nic líbit. To, co se mi nelíbí, dám ostatním jasně najevo.

Jak lze s takovou povahou fungovat v kolektivu?
Skvěle. Všechny holky mě berou takovou, jaká jsem. Když mám svou náladu, tak mě nechají, a když jsem v pohodě, tak na mě mluví. (směje se)

Chodí kolem vás po špičkách?
(směje se) To zase ne, ony rády rejou.

Jak je na tom Kozoroh a trenéři?
(směje se) Musím uznat, že jsem měla období, kdy jsem byla na „odstřel". Dneska se ale snažím neodmlouvat a poslouchat je.

Jaké jsou vaše pozitivní vlastnosti?
To by měli říct moji přátelé. Když ale trváte na otázce, tak si myslím, že je pozitivní právě má upřímnost a otevřenost. I když se mi občas vymstí.

Kde vás mám hledat na škále od sangvinika k melancholikovi?
Z osmdesáti procent na cholerikovi.

Co vám na sobě vadí?
Opět to souvisí s mou výbušností. Někdy by to chtělo zůstat víc nad věcí. A to hlavně při hře. Když se mi nedaří, tak se okolo mě vaří voda.