Jak probíhá lednová příprava? Kdy začala a jak dlouho budete na současném místě, na Tenerife?
Schweiner: Přípravu jsme začali v polovině ledna, chodili do posilovny, je zaměřená na fyzickou přípravu. Na Tenerife jsme odletěli 25. ledna, dvakrát denně chodíme do posilovny a na písek. Připravujeme se na olympijskou sezonu jako takovou, i na samotnou olympiádu.
Je zimní příprava v olympijském roce odlišná od jiných?
Perušič: Tolik není. Možná se trochu liší intenzita, protože vrchol je na konci července. Příprava se směřuje k olympiádě tak, abychom si prošli jednotlivé fáze i za cenu toho, že výkony na těch úvodních akcích nebudou třeba ještě optimální, jak bychom si představovali.
Máte v hlavě, že jde o olympijskou přípravu nebo jak je teprve únor, tak jste ještě v relativním klidu?
Schweiner: Už jsme to vnímali minulý rok. Každopádně mistrovství světa nám dalo několik měsíců klidu v duši díky tomu, že jsme kvalifikovaní a stačí nám jenom sbírat body k tomu, abychom byli lépe nasazení. To snad na olympiádě budeme. Máme to v hlavách, ale teď soustředění je hlavně o tréninku, abychom den ode dne kvalitně trénovali. Když bude dobrá příprava, tak i výsledky a předvedená hra budou dobré.
Jaký pak bude váš následující program od jara?
Perušič: Jediná věc, která nám přípravu trochu narušuje, je to, že vinou mého loňského zranění jsme přišli o několik turnajů. Jsme kvalifikovaní na olympiádu, ale musíme odehrát minimální počet turnajů a snažit se udržet si dobrou pozici ve světovém žebříčku. Za normálních okolností, kdybychom měli odehráno hodně turnajů, pravděpodobně bychom několik prvních vynechali a vsadili na dobrou přípravu. Do konce olympijské kvalifikace bude pět turnajů a nám chybí pět výsledků, proto musíme hrát už od začátku března. První máme v Kataru, pak následují další v polovině dubna, kvalifikace pak končí začátkem června v Ostravě. Z hlediska plánování je tohle jediná věc, co nám přípravu narušila. Pokud bychom měli možnost volby, pravděpodobně vynecháme turnaj v Kataru, takhle s ním ale musíme už počítat.
Dá se mluvit takto dopředu o ambicích pro Paříž?
Schweiner: Asi se dá mluvit o ambicích. Ne o konkrétním výsledku, ale o předvedené hře. Víme, že když budeme zdraví a natrénovaní, můžeme porážet i ty nejlepší na světě a vyhrávat ty největší turnaje. Musíme se zaměřovat na sebe, hrát dobře a implementovat do hry nové prvky. Týmy soupeřů se vyvíjejí, to i samotný beach volejbal a my s tím musíme držet krok, abychom nezakrněli. I když je náš standard vysoký, musíme se pořád posouvat dopředu. Olympijský turnaj je jiný. Jsme si vědomi, že je jednou za čtyři roky, bude i tlak veřejnosti, ale my se budeme soustředit na náš výkon a hrát set po setu.
Po covidovém Tokiu to pro vás musí být ohromné lákadlo. De facto to pro vás bude první normální olympiáda…
Perušič: Je to tak, vlastně i herně, protože v Tokiu byly i skrečované zápasy. Ale i kvůli divácké kulise, celé té olympijské atmosféře. Tokio bylo od České republiky hodně daleko, na tribunách nesměli být diváci, pro nás to opravdu bude první pravá olympijská zkušenost. A moc se na ní těšíme.
Pojďme ještě ke konci té minulé sezony… Jak moc náročný ten závěr byl? Dá se říct, že po Mexiku bylo všechno jiné?
Schweiner: Bylo to hodně jiné, hlavně co se týče mimokurtových aktivit. Měli jsme hodně mediálních povinností, sponzorské povinnosti, které jsme museli dělat v našem odpočinku. Konec sezony by vypadal lépe, kdybychom si vše lépe rozplánovali. Byla to pro nás ale poměrně nová věc, na příště už víme, jak s tím pracovat a budeme vše plánovat tak, aby mediální povinnosti nebyly na úkor odpočinku.
Jak jste se vyrovnávali s hodně zvýšeným mediálním zájmem? Bylo toho někdy až moc?
Schweiner: Někdy toho bylo hodně. Po mistrovství světa jsme v Česku strávili čtrnáct dnů, pak odletěli na přípravu do Říma a pak na turnaje do Brazílie a Kataru. Tohle bylo jediné okno, kdy se dalo něco udělat a my vybírali, do kterých médií půjdeme, protože se nedalo stihnout všechno. Do Říma jsme přiletěli zničení a trenéři se divili proč, když jsme měli dva týdny volna. Chvílemi jsme si přišli jako herci nebo televizní maňásci. (smích)
Budou si teď na vás dávat soupeři větší pozor nebo se ta světová špička natolik zná, že každý o síle soupeře ví?
Perušič: Poslední roky jsme platili za poměrně nebezpečnou dvojici, ale nepočítalo se s námi jako s týmem z té úplné nejužší špičky. To se teď změní. Když soupeři hrají proti úřadujícím mistrům světa, nemají co ztratit a jejich pozice je v tomto jednodušší. Pro nás je to také nová role, se kterou se budeme muset celý letošní rok vypořádávat. To je tedy změna v obecné rovině… Nejvíce ale bude patrná v jedné konkrétní rovině směřující k olympiádě. Všichni se budou na olympiádu již nyní připravovat, shromažďovat data na hlavní soupeře. Kdybychom v Mexiku titul nevyhráli, šli bychom do olympijského klání jako tým druhého sledu. S šancí na medaili, ale spíše ve skupině pronásledovatelů zmíněné absolutní špičky. Teď je naše pozice jiná a soupeři se na nás budou připravovat už teď, shromažďovat záznamy našich zápasů, analyzovat je a hledat slabá místa. Ze strany největších týmů se budeme těšit větší pozornosti i opatrnosti. To vše změnilo ze dne na den vítězství v Mexiku.
Na konci roku bylo vyhlášení ankety nejlepších sportovců, obsadili jste druhé místo za první Markétou Vondroušovou, vítězkou tenisového Wimbledonu. Co to pro vás znamenalo?
Schweiner: V české konkurenci to hodně znamená. První byla Markéta Vondroušová, třetí David Pastrňák, který už dlouho kraluje bodování NHL a dokazuje, že je jeden z nejlepších hráčů. V tak veliké konkurenci je to obrovské zadostiučinění. Pro nás, náš tým i naše rodiny, které na tom mají veliký podíl, v podpoře, i v tom, že nemáme tolik společně stráveného času. Ocenění je hlavně pro tým a ty, kteří jsou kolem nás.
Kdybyste měli dát vy osobně hlas nějakému sportovci za minulý rok, kdo by to byl?
Schweiner: To se těžko hodnotí. Hrozně blbě se to srovnává. Mistrovství světa v beachi tady dlouho nikdo nevyhrál (titul přišel po 57 letech – pozn. autora), naopak tenis je v Česku na velké úrovni a vyhrát Wimbledon není tak výjimečné jako náš úspěch. Tenis je také mnohem větší sport než beach, srovnání je ale hodně těžké. Záleží, co vše člověk všechno srovnává a prioritizuje. Můj hlas by asi byl … je to hodně těžké… vysoko bych dal lukostřelkyni Marii Horáčkovou. Ta bojuje s něčím podobným jako my, s velikostí sportu, lukostřelba je ještě menší než beach. Na soutěžích měla skvělé výsledky. Nakonec bych ten hlas asi dal Markétě Vondroušové, zásah to mělo větší a i když je Wimbledon v červenci, mluvilo se o tom až do konce roku. My měli výhodu v tom, že jsme vyhráli mistrovství světa v říjnu a hlasovalo se hned potom. I to byl jeden z důvodů, proč jsme skončili takhle vysoko.
Perušič: Srovnávání sportů je strašlivě ošemetné. Já bych zohlednil velikost sportu a konkurence. Hlas bych dal Markétě Vondroušové nebo Evě Adamczykové, tam je na pozadí její silný příběh posledních let. Musela se vracet po těžkém zranění, ještě dříve musela překonat ztrátu svých blízkých, přes to všechno se dokázala vrátit ve velkém stylu zpět. V mých očích vyhrála. Jsou věci, které nejdou pro diváky vždy vidět na první pohled, ale sportovec se s nimi potýká. Je veliký rozdíl předvést kvalitní výkon za ideálních podmínek, než když musíte překonávat spoustu překážek a vracíte se s velikou vůlí.
Váš život je jedno velké cestování. Jak ty nekonečné přesuny zvládáte?
Schweiner: Je to nedílnou součástí beachvolejbalisty. Bereme to tak, že je to prostě nutností, kterou musíme dělat. Ani jeden to nemáme příliš v oblibě, v letadle není příliš místa, na cestách strávíme během roku hodně času. Ne že by to bylo nutné zlo, ale je to prostě součást profesionálního sportovce, který hraje beach volejbal a chce soutěžit na nejvyšší úrovni. V Česku a v Evropě nemáme to štěstí, že by bylo léto celý rok, tak ho jezdíme hledat po celém světě. Teď jsme na Tenerife, které poskytuje Evropanům úžasné podmínky, pak nás čeká turnaj v Kataru, v Brazílii, v Mexiku, takže sluníčko budeme hledat i nadále a cestovat jako diví.
Je tento život pouze hotel – hřiště – hotel – letiště a zase do další destinace nebo si dokážete i trochu užít místo, kde zrovna hrajete?
Perušič: Zpravidla je to tak, jak říkáte. Není na to příliš času a když by chvilka byla, profesionální sportovci by měli řešit výkon, turnaj a tohle by si měli odpustit. Když jsme během tréninkových kempů někde delší čas, tak máme i volné dny a můžeme se někam podívat. Většinou tyhle výpady po okolí ale minimalizujeme. Kdyby to měla být nějaká náročná celodenní túra po hřebenech, propíše se to do výkonů. Pro čtenáře to může vypadat, že cestujeme všude po světě a musíme toho spoustu vidět, ale není to tak vždy. Zejména v období, kdy jsou turnaje. Soustředíme se na samotný výkon a pak už se organizuje další. Občas se ale podaří něco vidět. Byli jsme třeba v Riu delší čas, tak jsme se prošli po městě.
Je nějaké místo, kde jste si ještě nezahráli a přáli byste si to?
Schweiner: Chtěl bych si zahrát velký turnaj v Praze. Je to blíž, než se zdá, ale ještě jsme velký turnaj v Praze nezažili. Hráli jsme české poháry, českou tour, ale Praha je místo, kde bych chtěl zažít velký turnaj.
Perušič: Místa, kde jsme nikdy nehráli, jsou také Austrálie nebo Polynésie. Ale jak říká David, domácí turnaje jsou vždy speciální.
Na konci roku jste se zúčastnili také charitativního turnaje „Vyber si, vydraž si, zahraj si“, kdy si profíky v aukci draží amatérští hráči a pak si spolu zahrajete. Jak se vám to líbilo?
Schweiner: Máme to moc rádi, je to spojení příjemného s užitečným. Vybralo se na charitu přes milion korun. Každý hráč si mohl vybrat, na jakou charitu to půjde. Večer dražby je hodně společenský. Potkají se hráči, kteří se normálně nepotkávají, profíci s hobby částí beach volejbalu. Večer si povídají, dají něco dobrého a další den si spolu zahrají. Je to stmelení beach komunity na profesionální i zájmové úrovni. Společně s příspěvkem na dobrou věc.
