Účastní se zejména silničních a dráhových závodů handicapovaných sportovců na nejvyšší úrovni, ale je aktivní i v jiných cyklistických disciplinách, například cyklokrosu.

Devětatřicetiletý profesionální handicapovaný cyklista startoval na čtyřech paralympiádách a domů si přivezl celkem šest zlatých, čtyři stříbra a jeden bronz.

OVOV už existuje pátým rokem a jeho obliba narůstá. Kdy jste poprvé zaregistroval tuhle aktivitu pro mladé?

Myslím, že to byl hned druhý ročník, o kterém mi vyprávěl Roman Šebrle. Od té doby OVOV registruji už pravidelně.

Co si o OVOV myslíte?

Ten nápad se mi samozřejmě líbí. Vítám jakýkoli projekt, který motivuje děti a mládež směrem ke sportu a zdravému životnímu stylu. Navíc OVOV není jen jednorázová akce, děti na sobě pracují, plní postupné cíle, zkoušejí různé sportovní disciplíny.

Jiří, jaký jste byl na základní škole sportovec? A kam jste vůbec chodil na základní školu?

Vyrůstal jsem v pražských Dejvicích. Sport byl můj největší koníček, dnešníma očima bych řekl, že to byl můj životní styl. Hodiny tělocviku mi nestačily, takže jsem ještě chodil do Sokola. Prakticky všechny volné chvíle po škole i o víkendech patřily pohybu. Přišlo mi to přirozené a neskutečně mne to bavilo.

Takže hodiny tělesné výchovy pro vás za trest nebyly?

Byly za trest - že jich je strašně málo.

Zažil jste nějakého tělocvikáře, kterého jste měl rád a o kterém s odstupem let můžete říci, že byl tím pravým „zapálencem" pro sport mladých? Ten, který vás dokázal nadchnout?

Na takového tělocvikáře jsem, bohužel, štěstí neměl, ale zato v podvečerních hodinách v dejvickém Sokole jsem takových „zapálenců" a dobrovolných „srdcařů" potkal spoustu. Myslím, že právě oni utvářeli mojí lásku ke sportu.

Vám se změnil život v jedenácti letech, kdy jste přišel při autonehodě o nohu. Protože jste v té době sportoval, jaké pocity jste zažíval ve chvíli, kdy jste se najednou dostal do problémů a sportování bylo ohroženo?

Musím říci, že vedle mé rodiny a mých přátel mi právě sport hodně moc pomohl. Věřím, že díky předchozí fyzičce jsem se s úrazem a jeho následky vyrovnal mnohem dřív, než jiní. A později jsem na různých sportovních disciplínách a aktivitách postupně zjišťoval, že i přes tenhle hendikep budu moci v životě dělat všechno, jako dřív. A tím jsem měl doslova vyhráno.