„Můj život s tenisem byl rychlý. S malým jsem hodně zpomalila. Mám vedle sebe ten největší poklad a nechci nikam spěchat. Jsem víc trpělivá, což mi dřív dělalo problémy,“ líčí šampionka Wimbledonu 2019 ve čtyřhře.

Na slavný londýnský turnaj se chystá příští rok vrátit, aby se tam rozloučila s kariérou, ale nejbližší cíl nemá s tenisem nic společného. V neděli se plzeňská rodačka stane jednou z sportovních osobností, které se představí ve funkcích „neběžících“ kapitánů při Volkswagen Maratonu Praha.

Bronzová olympijská medailistka z Ria budou „koučovat“ tým ČEZ Group, který poběží v rámci Battle of The Teams. „Bude to super závod. Jsem fakt hodně soutěživá, takže doufám, že zvítězíme,“ prorokuje bývalá tenistka.

Pomoc pro onkologické pacienty

„Na Battle of the Teams budeme pomáhat Nadačnímu fondu Pink Bubble, který podporuje onkologické pacienty a oranžový tým prostě bude lídr. Vyhrajeme,“ říká bojovně.

Sama si zatím na delší běh netroufá. „Jako ambasador budu mít nutkání a nějakou část si asi zaběhnu. Určitě ale ne celou trať. Rok jsem nic pořádně nedělala. Bolí mě kolena, kyčle, pánev, snad úplně všechno,“ vykládá.

O tom, že by si vyzkoušela dvaačtyřicetikilometrový závod, už ale Strýcová v minulosti přemýšlela. „Měla jsem to v hlavě během posledních let kariéry. Je to výzva ve smyslu toho, jak to zvládnu mentálně. Chtěla bych na to dostatečně trénovat, abych to zvládla v nějakém fajnovém čase. Perfektní by byly tři a půl hodiny,“ uvažuje.

Na běhání se jí líbí, že se při něm může „odrovnat“. „Samozřejmě že ne úplně pokaždé, ale baví mě se zpotit, vyplavit endorfiny. A to mi běh vždycky dá,“ pokračuje.

Sportuje, když hlídá babička

„Navíc může být hodně rozmanitý. Jen nasadíte kecky a nemusíte nic řešit. Není ani moc potřeba řešit oblečení. Rychle se u toho zahřejete. Můžete běhat ve městech, v parcích, v lese, na pláži, prostě úplně všude,“ vyjmenovává hráčka, která byla pětkrát v sestavě týmu, který ovládl Fed cup.

Ke sportu se dostává, když jí s hlídáním syna pomůže babička. „Zaběhám si nebo cvičím s kettlebellem, abych zapojila záda. Stihnu to zatím tak dvakrát v týdnu na hodinu. Pomalu se do toho dostávám, i když to je jen takový šolíchání. Ale lepší než nic.“

V hlavě ještě jeden několik nápadů. „Taky mě láká triatlon. Můj přítel začal s Ironmanem, tak bych si s ním chtěla časem nějaký zkusit,“ přemítá šestatřicetiletá Strýcová.

„A možná mít třeba ještě jedno dítě. Ale uvažovat o tom je ještě brzo. Teď myslím hlavně na Vincenta a snít o něčem jiném, nemá smysl. Ten největší sen se mi už splnil.“