Děvčata, jaká byla vaše cesta k basketbalu?

Petra: Naše rodina nikdy nesportovala. Především maminka s dědou nechápali, proč sport vůbec dělám. Mě to ale ke sportu táhlo. Na základce jsem začala plavat, běhat. V šestnácti si kolega mamky všiml, jak jsem vysoká, dotáhl mě na basket, a tak jsem začala hrát.

Julia: Já už jsem z basketbalové rodiny (směje se). Pamatuju si spoustu máminých zápasů. Jak hrála na Folimance o medaile a získala je. Úspěchy mě posunuly k basketu. Chtěla jsem hrozně hrát. Začala jsem už v první třídě, ale měla zdravotní problémy, a tak jsem začala naplno až ve třetí třídě.

Petra: Julčiny začátky byly kouzelné.Měla jsem radost, že ji hra baví. Což ji naštěstí vydrželo dodnes. Všichni v jejím okolí mě brali jako normálního rodiče, žádná protekce nikdy neproběhla, jen měli trenéři radost, že jsem tak vysoká (směje se).

Jak velkou zátěží bylo pro vaši kariéru narození Julie?

Petra: Bylo mi dvacet čtyři let, právě se vrátila z dvouletého angažmáv Německu a přestoupila do Strakonic. Po nějaké době na jihu Čech jsem se rozhodla, že skončím nadobro s hraním a budu mít rodinu. Zhruba po roce a půl mi ale sport začal chybět, vrátila jsem se proto k basketbalu. Julie byla sice malinká, ale i hodná. Nebyly s ní žádné problémy. Tréninky jsem absolvovala úplně všechny, neměla žádné absence. Po přestupu do USK byly Julče tři roky. Chodila na moje dopolední tréninky, odpoledne zůstávala s taťkou. Mateřská ženu spíš posílí, cítila jsem se dobře, neměla žádná kila navíc, všechno šlo hladce.

Julie, je vám čtrnáct let, přesto jste díky kariéře vaší maminky už prošla řadou klubů i měst. Jak jste vnímala přestupy a stěhování?

Julia: Bylo těžké si zvykat. Za pár měsíců bylo ale vždycky všechno v pohodě. Když jsem se stěhovala potřetí, ani mi to nepřišlo. Před posledním přechodem ze Strakonic do Prahy jsem se ale dlouho rozhodovala. Nakonec naštěstí správně.

Petra doplňuje: My už dneska řešíme spíš Julčinu kariéru. Ta moje pomalu odeznívá.

Petro, nyní hrajete v týmu VŠ, ve kterém je řada mladých hráček. Pomáhají vám více pochopit vlastní dceru?

Petra: Hrát vrcholový basketbal znamenánutnost přijít do kontaktu s mladými. Vždycky jsem se mezi nimi cítila dobře. Myslím, že si s Julčou rozumíme a nemá na to vliv kde a s kým hraju.

Julie, jak moc je příjemné přijít do družstva s příjmením Reisingerová?

Julia: Docela je. Jsem ráda, že mamka takhle exceluje. Nikdy jsem se nesetkala s nějakým srovnáváním. Těší mě, že hrajeme v jedné hale.

Cítíte nějaké výhody?

Julia: To ani ne, myslím si, že nejsou.

Jste ráda, když se na vás máma dívá?

Julia: Někdy mi to vadí. Potom ale zjistím, že je lepší, že v hale je. Asi nejvíc mi vadí, když mi po zápase něco říká. Pořád dokola něco řeší, což mě nebaví.

Řeší se u vás doma něco jiného než basketbal?

Julia: Ani snad ne. Nejsem zrovna nejlepší studentka, tak někdy i škola.

Které zápasy víc prožíváte, vlastní nebo Juliiny?

Petra: Jak kdy. Když jsem na Julčině zápase, tak si hlavně říkám, aby se nezranila. Už v tomto věku jí zdvojují, ztrojují. Je to tvrdé a nebezpečné. Pokud ke zranění dojde, je to pro mě hrozné. Je jí teprve čtrnáct a už má problémy s kolenem…

Jak se díváte na to, že Julia hraje s až o čtyři roky staršími hráčkami?

Petra: Myslela jsem si, že to bude v pohodě, jelikož už takto hraje mnoho let. V kategorii dorostu je ale všechno náročnější. Problémy se stupňují. V žákyních by ale už výkonnostně nerostla. Teď ji čeká posilovna.

Co se vám líbí na herním projevu té druhé?

Julia: Hra mamky se mi líbí nejvíc ze všech hráček basketu. Udělá si vždycky místo. Pod košem se nedá pomalu ubránit.

Petra: Julča umí na to, jak je vysoká, dobře běhat. Je rychlá, silná pod košem. Měly jsme to štěstí proti sobě dvakrát hrát. Líbilo se mi, jak bojuje.

Julie, jak moc velké štěstí bylo zatrénovat si s mámou?

Julia: (směje se) Asi mi to dá hodně, ale opakovat bych to nechtěla (směje se). Přetahovat se s mamkou pod košem není zrovna nejlepší. Z mého pohledu to nebylo moc fajn.

Petra: Nebylo ideální, že jsme hrály přímo na sebe. Julča ale něco doskočila, dala i nějaký koše. Musím jí pochválit.

Co se vám nelíbí na herním projevu vašeho rozhovorového protějšku?

Petra: Samozřejmě musí zlepšit všechno. Pivotka musí umět udržet si hráčku na zádech. Vystihnout moment, kdy vyrazit pod koš.

Julia: Mně se hra mamky fakt líbí. Nikdy jí neradím.

Petra: To je pravda, asi by s tím měla začít (směje se). Nevadilo by mi to. Kdyby měla pravdu, tak její kritiku samozřejmě vezmu. Například by mi mohla vytknout, že neumím zakončit zleva levou rukou.

Charakterizujte svůj protějšek?

Petra: Jsem ráda, že Julču mám. I když je hrozný lempl a bordelář. Pořád doufám, že z toho vyroste, ale asi ne (směje se). Dalším problémem je, že se odmalička stýká se staršími děvčaty. Proto si myslí, že se může chovat stejně, jako ony. Pořád je ale vcelku v normálu.

Julia: Mám ty nejlepší rodiče, co jsem mohla mít. Na to kolik mi je, jsou na mě ještě hodně hodní. Za mamkou chodím s problémy. Pokud bych o ní měla říct něco záporného, tak to, že je hrozně pořádná, ale znám lidi, kteří jsou ještě horší. Už vím předem, co mi zakáže. Když si něco s holkama plánujeme, tak už vím, že tam nepůjdu.

Chtěly byste si zahrát v jednom týmu v ŽBL?

Petra: Mě by to lákalo. Musela bych ale vydržet ještě dva tři roky, což už asi nezvládnu. Ve VŠ sice budu ještě rok hrát, ale už se chytám na trenérskou kariéru. Začínám už příští rok, jako asistentka u žákyň USK Praha.

Julia: Když jsem to poprvé zaslechla, byla jsem proti. Pak jsem si ale říkala, že by to nemuselo být až tak špatné. Moc by se mi do toho ale nechtělo. Pořád ale víc, než aby mě mamka trénovala (směje se).

Julie, jaké jsou vaše basketbalové cíle?

Julia: Chtěla bych se dostat do reprezentačního družstva šestnáctiletých. Až budu starší, tak hrát za ženy USK, pak v zahraničí a v české ženské reprezentaci.

Petra: Julča má před sebouvelké vyhlídky. Pokud ale zůstane zdravá a neztratí chuť do hry, tak má na to je splnit.