Rodino, co pro vás pozemní hokej znamená?
Tereza: Životní styl. U nás je pozemák rodinným sportem. Protože se o něm veřejně tolik neví.  Noví hráči a hráčky se tak přivádějí ze známosti. Jsou to děti hráčů, jejich příbuzných, různí kamarádi, sourozenci a podobně. Všichni k sobě mají přátelský a osobní vztah.
Jakub: Mám osobní zkušenost s fotbalem a ta se nedá vůbec srovnávat. Atmosféra na pozemním hokeji je mnohem příjemnější, taková rodinná.

Jakube, proč jste nepokračoval ve šlépějích matky a dal přednost fotbalu?
Jakub: Ani nevím. Do míče jsem kopal odmala, s tatínkem i s dědečkem, takže to samo logicky vyplynulo.

Nemrzelo vás, že se Jakub nerozhodl pro pozemní hokej?
Alena: Mrzelo mě to. Když byl ještě malý, chodili jsme do parku s míčem a učili ho různě plácat a házet. Od začátku měl velmi šikovné ruce, proto jsem chtěla, aby je ve sportu, který bude dělat, mohl využít, ať už by to byl volejbal, nebo třeba tenis. Když jsem ho lákala na  pozemák, říkal, že chce hrát fotbal nebo lední hokej. Hokej jsme zavrhli, protože nikdo nebude v pět hodin ráno tahat těžkou bagáž. Nakonec tedy zvítězil fotbal.
Jakub: Po tréninku jsem ale stejně chodil na pozemák, oproti zkorumpovanému fotbalu tam vládlo příjemné rodinné prostředí.

Jak začínaly vaše dcery?
Alena: K hokeji jsem je vedla odmalička, ale jim se nejprve vůbec nechtělo. Když byly menší, tak jsem je brala na trénink a chtěla je dát do přípravky. Holky si ale radši šly hrát, jezdily na Slavii na kopci na igelitových pytlích. Začaly tedy později, než jejich vrstevnice.

Kdy došlo ke zlomu?
Adéla a Tereza: Tak to asi ani netušíme.
Alena: Pomohlo asi to, že se začaly kamarádit s hráčkami.
Tereza: My jsme chodily kromě pozemáku ještě na gymnastiku. A pak už toho bylo moc a nedalo se vše časově zvládnout, takže jsme se musely rozhodnout pro konkrétní sport.
Jakub: Člověk ani nemá moc na výběr, když se v prostředí pozemního hokeje pohybuje celý život.
Tereza: Hned po prvním tréninku nás to začalo hrozně bavit.

Přemýšlely jste někdy o tom, že by vás bavilo i něco jiného, než pozemní hokej?
Tereza: Jiný sport ani ne, spíš přišlo období, kdy toho bylo hodně…
Adéla: Na střední.
Tereza: Člověk byl hodně unavený, kombinace školy a tréninků byla náročná. Tohle období trvalo asi půl roku. Spíš to ale bylo tak, že jsme si chtěly odpočinout jen na chvíli. Je to příliš velká součást našeho životního stylu na to, abychom se jí jen tak vzdaly.
Alena: Bylo to ovlivněné i tím, že hrály v reprezentaci. O to více měly zápasů a tréninků.

Vaše maminka toho dokázala ve své kariéře hodně. Je pro vás vzorem?
Tereza: Každý, kdo dělá tento sport, moc dobře ví, že je sportem olympijským. Takže naším cílem rozhodně bylo se na olympiádu dostat a umístit se co nejlépe.
Jakub: Sestry to doma měly občas těžké.  Když přišly večer domů z tréninku, řešil se pro změnu hokej. U večeře diskutovaly, co bylo na tréninku špatně.
Alena: Ale jen občas. (směje se)
Adéla: Zas tak hrozné to nebylo. Výhodou bylo, že jsme mohly probrat i to, co se dařilo, co nás bavilo…
Tereza: Hokejem fakt žijeme a přemýšlíme o něm. Nenecháváme ho jen na hřišti. Doma si například pouštíme videa ze zápasů.

Setkali jste se někdy s výčitkami, že vás maminka protěžuje a nadržuje vám?
Tereza: Žádný konkrétní moment si nevybavuji.
Alena: Já ano.
Jakub: Já taky.
Tereza: Vždycky někdo něco prohodí, ale je to myšleno spíš z legrace.
Jakub: Pravdou je, že to byly jen drby, protože holky si na hřišti své vždycky odehrály a patřily permanentně mezi nejlepší.
Tereza: Mamka na tohle byla moc opatrná.
Adéla: Bylo období, kdy jsme to ještě nechápaly a byly jsme naštvané. Například, když mamka chválila ostatní, ale nás ne. Ale jak člověk stárne, tak si vše uvědomí.

Jak vidíte budoucnost svých dcer?
Alena: Myslím, že je pro holky reprezentace stropem. Hrály nějakou dobu v cizině, což pro ně byla velká zkušenost. Podle toho, jakou má úroveň český pozemní hokej, se odvíjí i to, kam to holky mohou dotáhnout.

Jakých hráčských vlastností si u maminky nejvíce ceníte?
Jakub: Mně se na mamince líbilo nejvíc to, že i když byla před prázdnou bránou, vždy někomu ještě přihrála.
Adéla: Já určitě bojovnosti.
Alena: Ráda jsem běhala, hrát u lajny mě omezovalo. Tuhle vlastnost nikdo z mých dětí nemá.
Tereza: My jsme maminku už moc hrát neviděly.

Hrály jste někdy spolu všechny tři?
Alena: Ano, jeden zápas. Hrály jsme evropský pohár v cizině a byla velká marodka. Tak jsem zaskočila.
Adéla: Měly jsme jednu kombinační akci, ne?

Sleduje vás maminka jako rozhodčího a kritizuje vaše rozhodnutí?
Jakub: Většinou, když pískám jejich zápasy… (směje se) Ne, když je možnost, tak se dívat chodí, ale moc nekritizuje. To spíš tatínek, od toho mám vždycky rychlou zpětnou vazbu. Někdy i během hry, kdy na mě křikne: „Co to pískáš, ty Lojzo?!" (směje se)
Alena: Jakub občas až moc povídá. Na můj vkus komunikuje s hráči až moc.

Jako trenérka Adély a Terezy jistě znáte jejich silné i slabé stránky. Které to jsou?
Alena: Vážím si u nich bojovnosti. Nevypustí jediný zápas. I když se nedaří, snaží se výsledek ze všech sil zvrátit. Adéla umí dobře rozdávat balony a Tereza je hodně dynamická, což se mi líbí. Vyčetla bych jim hodně emocí, mají tendenci diskutovat s rozhodčím. Ve vypjatých situacích se nedokážou udržet.

Jaká je maminka trenérka?
Jakub: Chytrá, zkušená a rozvážná.
Adéla: Souhlasím, situace řeší v klidu.
Tereza: A je učitelka, takže to umí správně podat. Navíc je otevřená našim názorům.
Alena: Jsem ráda, když můžu čerpat něco nového. A je jedno, od koho to je.
Jakub: Někdy ale nezvládá na hřišti koučovat celý zápas, protože se chytí jen jednoho problému a už se tolik nevěnuje celkové hře.
Alena: To je pravda, v některých chvílích jsem asi víc hráč, než trenér.

Je pro vás náročné sedět na lavičce, když nemůžete týmu pomoct na hřišti?
Alena: Je to strašné, zvlášť ve vypjatých utkáních. Je to taková bezmoc, člověk může přispět jen radou. Radši bych byla na hřišti, než na lavičce.

Jakube, řešíte se sestrami jednotlivé zápasy?
Jakub: Řešíme je pořád. Nejen s nimi, ale i s ostatními členy rodiny. Mnohdy dám holkám za pravdu, protože jsem hodně kritický jak k sobě, tak ke svým kolegům.
Adéla: Jakub má hodně zkušeností s mezinárodním pískáním, takže jsou pro nás diskuze dost přínosné.
Jakub: Vidím vše zase trochu jinak, než holky ze hřiště, nebo mamka z lavičky.

Jak se žije tatínkovi v hokejové rodině?
Jiří: Doma to mám samozřejmě těžké. Původně jsem hrál fotbal. U sportu jsem chtěl zůstat, tak jsem začal masírovat.
Alena: Jirka se musel starat nejdřív o jedno dítě, pak o další dvě, zatímco já byla na turnaji, takže to neměl jednoduché.

Děvčata, existuje mezi vámi sesterská rivalita?
Adéla: Tak určitě. (směje se)
Tereza: Vysloveně rivalita ne.
Adéla: Soutěživé ale jsme. Častokrát se nám výkony střídaly, jedné se dařilo a poté zase té druhé.
Tereza: Když se nedaří Adéle, prožívám to, jako by se nedařilo mně. Možná je to tím, že jsme dvojčata. Úspěchy si vzájemně přejeme, nezávidíme si.
Adéla: Jedná se myslím o zdravé soutěžení.

Všichni jste spjati se Slavií Praha. Jaký k ní máte vztah?
Alena: Já jsem se do Slavie dostala ze Slovenska. A teď mám pocit, jako bych se tu narodila a rovnou šla do Slavie. Nedovedu si představit, že bych hrála za jiný klub.
Jakub: Jednoznačně rodina. Je to druhý domov.
Tereza: Slavie pro nás zajišťuje skvělé podmínky. Umožňuje nám se se vším sžít. Klub se tak stal součástí našeho srdce.

PETRA KLEINOVÁ