O opičí tlupě skákající za plastovým diskem...

Vlastně to bývá i zábava – sledovat, jak vzduchem plachtící disk krotí ve výskoku děsivá opice.

Nedumejte. Děsivý opice je volný překlad Terrible Monkeys, party pražských pohodářů milující svět létajících talířů. Svět frisbee.

Terrible Monkeys?

„Ten název vznikl náhodou. Tehdy někdo na první turnaj přinesl plyšového maskota a my jen rychle chtěli něco nalepit na dveře šatny,“ vzpomíná člen týmu David Průcha.

Onoho tehdy se psal rok 1993. Vždyť tahle opičí tlupa už funguje téměř 16 let. A „samečci“ se „samičkami“, jak se sami na svém webu prezentují, s ní vyhrávají stále. Také spolu s konkurenčními Prague Devils či Žlutou Zimnicí patří ve frisbee k nejstarším klubům v Česku. Za tu dobu se Monkeys vytáhli do nejužší tuzemské špičky.

Už v roce 2002 vyhráli zkušení „pardálové“ domácí šampionát, ještě v té samé sezoně dokonce Centrální evropskou ligu, rok nato v ní skončili druzí. Než muselo dojít ke generační výměně, byli zkrátka nejlepší. „Postupně jsme se dostali do podvědomí Evropy. Proto taky každoročně jezdíme na zahraniční turnaje,“ přibližuje hrající kouč Jaromír Koubek. Nizozemí, Německo, Polsko, Rakousko, Maďarsko…

Třeba opravdu stojí za to poznat tenhle trpasličí sport blíž. Monkeys trénují dvakrát až třikrát týdně. „Nejdůležitější je zápal do hry a smysl pro fair play,“ láká zájemce Koubek. Kromě sportovního obutí a disku za 300 korun vám frisbee do peněženky příliš nesáhne.

A uvnitř celé komunity se řídí sladěným heslem: „Frisbee je zábavou pohodových lidí.“ O tom nemusí být pochyb. Deklaruje to přece pohled na samotné Monkeys, kteří zatím nehrají jinak než kategorii mixed složenou z mužů a žen ve věku od 20 do třiceti let. Bez ostychu, beze studu i bez zábran. Zato se soudržností jako jedna velká duše. Už jste pochopili, proč opičí tlupa s nadšením skáče za plastovým diskem?

…oni umí zachraňovat, ony se obětovat

Je jí 23 let, frisbee hraje čtyři sezony, studuje Vysokou školu ekonomickou – však má také v týmu roli pokladníka. On je pouze o rok mladší, do Terrible Monkeys přišel předloni v létě a v zápasech patří k hlavním tahounům. „Ty, myslíš, že byste se bez nás kluků obešli?“ dobírá si Jiří Šmíd Lucii Reitmayerovou z legrace. „Měli byste holkám ve hře více věřit. Jenže vy pořád máte ten syndrom záchranáře,“ oponuje mu spoluhráčka.

Jaký vlastně mají v družstvu obě strany vztah?

Jiří: Určitě dobrý, jak na hřišti, tak mimo něj. I když jsou názory, že holky mají pomalé náběhy a sotva chytí nějakou přihrávku.

Lucie: No, je fajn, že spoustu věcí zachráníte. Na druhou stranu vyřešit si některé situace samy by byla pro nás taky dobrá škola.

Nehádáte se takhle občas?

Jiří: Něco sem tam zamrzí, ale že bychom se hádali… Spíš holky hecuju.

Lucie: To bude ono, na holky mnohem víc funguje pozitivní motivace.

Jiří: Ale kolikrát na vás někdo něco zařve a skoro se rozpadnete. Nebo uroníte slzu.

Lucie: Hele, já už viděla brečet i profesionální fotbalisty, jo? (směje se)

Štve vás na tom druhém něco?

Lucie: Právě ten záchranářský syndrom, o kterém jsem mluvila. Ale pak si to stejně všichni společně vyříkáme po turnaji na party.

Jak taková party vypadá?

Lucie: Jako každá jiná. Hudba, drink a trsání. Výhodou je, že tam je dostatek tanečníků…

Jiří: A občas se projeví i ti, co jinak třeba netancují. (rozesměje se)

Vznikají ve frisbee často páry?

Lucie: Jé, a kolik! I několik manželství se z toho už zrodilo.

Jiří: Protože s těmi lidmi trávíte nejvíc volného času a pak se do někoho zakoukáte. A po pár měsících pak partnerství třeba neklapne…

Lucie: Viď, Georgi!

Jiří: No jo. (směje se) Chvíli vám to pak trvá, než se s tím srovnáte. Ale s frisbee kvůli tomu přece neskončím.

Prý máte společné šatny. Jak to děláte po zápasech?

Jiří: Normálně se sprchujeme dohromady.

Lucie: Vítala bych dámskou sprchu, ale pár let jsem hrála v brýlích a ty pak sundavala, takže mi i bylo jedno, kdo se mydlí vedle. (rozesměje se)

Jiří: No,myobčas dobře víme, vedle koho se sprchujeme. (směje se)

Můžete říct, co byste si jeden od druhého na hřišti vzali?

Jiří: Unás nejsou žádný holčičky, které hned brečí, když je bolí kolínko. Dokážou klidně hodit rybu a obětovat se, to se mi na nich líbí.

Lucie: Mně se zase líbí chlapská technika. A taky že jsou takoví dříči.

Jiří: No vidíš, dříči! A ty nám pak vyčítáš nějaký záchranářský syndrom.