Aneta Kocmanová Havlíčková
Narozena: 3. července 1987
v Mladé Boleslavi
Kariéra:
1997-2000
SK Meteor Praha
2000-2008
PVK Olymp Praha
2008-2009
VC Weert (Nizozemsko)
2009-2010
Tiboni Urbino (Itálie)
2010-2012
Busto Arsizio (Itálie)
2012-2013
Lokomotiv Baku (Ázerbajdžán)
2013-2014
Fenerbahce Istanbul (Turecko)
2014-2016
Lokomotiv Baku (Ázerbajdžán)
2016-2017
Scandicci (Itálie)
2017-2019
Türk Hava Yollari (Turecko)
2019 až dodnes
PVK Olymp Praha

„Přála bych si to, byl by to ten nejhezčí dárek pro Olymp i pro mě,“ říká v rozhovoru sympatická volejbalistka, která sklízela úspěchy a sbírala zkušenosti v Nizozemsku, Itálii, Ázerbájdžánua Turecku.

Před deseti měsíci jste se po dlouhé době vrátila do českého volejbalu. Jak jste tu dobu prožila?
Vrátila jsem se do Čech kvůli rodinným starostem. Olymp byl místem, o kterém jsem mluvila, že když se vrátím, tak jedině sem. Je to komplikovaná doba. Hraje se bez diváků, což není pro sportovce příjemné, protože ten sport děláme hlavně pro diváky, ne jen pro sebe. Jde o to, aby si to užili s námi. Sezona je zatím úspěšnáa běží tak, jak jsme si řekli, že by měla vypadat. Míříme směrem, kterým jsme si na začátku řekly, že půjdeme.

Obávala jste se kvůli vývoji situace i toho, že budete muset být úplně bez volejbalu?
Takové možnosti byly, ale nepřemýšlela jsem nad nimi. Říkala jsem si, že se vše musí vrátit do normálu, do stavu, kdy se dá sportovat. Sport do života patří a nebála jsem se toho, že by jej úplně zavřeli. Jsme profíci, chodíme do práce jako ostatní.

Když byly zakázané společné tréninky, jak jste se udržovala v kondici?
Obzvlášť v době, kdy nebylo možné společně trénovat, bylo důležité se v kondici udržovat. Člověk se musel řídit individuálními plány a programy. Všechno bylo na naší zodpovědnosti, na každém z nás. Když se sportovec chce udržet v kondici, plnit to musí.

Jaká byla nejdelší doba, během které jste nemohly mít společný trénink?
Zas tak dlouhá doba to nebyla, chodily jsme spolu trénovat ven, když to nešlo v hale. Bez společného tréninku to byly snad jen dva nebo tři týdny.

Jak se vy osobně perete s těmi nekonečnými procedurami s testováním a dodržováním nezbytných hygienických nařízení?
Vnímám to tak, že je to prostě dané. Jsme hlavně rádi za to, že můžeme hrát a je možné vykonávat naši práci. Testy k tomu patří. Za sebe to beru tak, že je to dané a nedá se s tím nic dělat. Jsem ráda, že trénujeme a hrajeme.

Zvykla jste si hrát bez diváků? Chybí vám hodně?
Když se hraje bez diváků, není taková atmosféra, na kterou si člověk zvykl a jakou by v hale chtěl mít. Když diváci fandí, cítíte podporu, takhle to není úplně příjemné. Když budou moct zase chodit, budeme radši, ale situace je taková, že s tím nemůžeme udělat nic a musíme se s tím poprat.

Odpadá díky tomu trochu výhoda domácího prostředí, když všude panuje tichá atmosféra?
Dá se říct, že bez diváků domácímu týmu atmosféra chybí, ale pořád hraje roli domácí hala, prostředí, na které jste zvyklé. Diváci jsou tou druhou částí domácí výhody.

Olympu se daří, momentálně je druhý. S jakými ambicemi jste šly do sezony?
Mohu mluvit za sebe, za tým i za trenéry, když řeknu, že ty nejvyšší. Když jsem podepisovala smlouvu na Olympu, říkala jsem, že mám ambice vrátit titul zpět na Olymp, kde dlouho nebyl. Když jsem odcházela, tak jsme titul vyhrály a bylo to strašně příjemné. Můj cíl je, aby se sem vrátil.

Takže jste s dosavadním průběhem spokojené?
Zatím určitě. Jsou věci, které musíme vylepšovat, ale cesta, po které jdeme, je správná.

Blíží se play-off, cítíte už narůstající očekávání a takové to sportovní napětí?
Mladší hráčky to asi cítí trochu víc, já mám větší zkušenosti a nepřemýšlím takhle dopředu, soustředím se zápas od zápasu. Pořád před sebou máme poslední zápas základní části. V sobotu proti Ostravě to vůbec nebylo jednoduché, ale povedlo se. Chtělo by to vyhráti s Frýdkem za tři body, pak skončí základní část a začneme přemýšlet o play-off, na koho půjdeme. Pak se to očekávání dostaví.

Do českého volejbalu jste se loni vrátila po dvanácti letech v zahraničí. Překvapilo vás něco? Změnilo se něco výrazněji?
Českou ligu jsem celých dvanáct let sledovala. Když jsem odcházela, byla jsem mladá a úroveň ligy byla malinko výš. Hrálo v ní více starších zkušenějších hráček. Postupně pak začaly ty mladé odcházet do zahraničí a úroveň šla trochu dolů. Poslední dva roky ale zase stoupá. Týmy jsou vyrovnané, hrají se zajímavé zápasy.

A jak se změnil Olymp? Potkala jste i po těch letech známé tváře?
Na Olympu je vše při stejné, vše při starém. (usmívá se) Vrátila jsem se do doby, co byla před dvanácti lety. Pro mě je to srdcová záležitost, nastartovala jsem zde svou kariéru a vždy se na Olymp ráda vracela, zatrénovat si po sezoně. Přivítala mě tu spousta stejných lidí.

Kdy jste začala uvažovat o návratu domů? Jak vše probíhalo?
V mém věku člověk přemýšlí i o jiných věcech než jen o sportu nebo o kariéře, ta je pomalu u konce. Hlavním důvodem návratu byla rodina, proto jsem se chtěla vrátit do Čech. Kdyby byla situace jiná a nebyly rodinné starosti, zůstala bych v cizině ještě rok dva a až pak se vrátila.

Olymp byl tedy jasnou volbou? O jiné jste ani nepřemýšlela?
Pro mě jasnou volbou. Odcházela jsem odtud, znám tu lidi, mám to sem blízko, bydlím kousek za Prahou. Prostě nejvhodnější místo.

Berete zahraniční kapitolu jako uzavřenou?
Určitě neberu. Minulá sezona skončila, jak skončila, kvůli covidu se nedohrála a takhle jsem si svoji poslední sezonu v zahraničí určitě nepředstavovala. Tahle kapitola tedy ještě není uzavřena, hodně bude záležet na situaci, zdraví, rodině, všem okolo. Pořád přemýšlím, že bych si venku ještě zahrála.

Jaká soutěž by vás lákala? Něco, co už znáte, nebo nějaké nové dobrodružství?
Nejlépe jsem se cítila poslední tři roky v Turecku. Hrála jsem v jednom týmu, kde mám spoustu známých, kamarádů, blízkých lidí, ráda se tam vždy budu vracet, nejen volejbalově. Pokud by příští sezona měla být v zahraničí, tak Turecko je první volba. Druhou je pak větší vzdálenost, Asie, ale o tom se teď těžko mluví. Uvidíme.

Jak na zahraniční štace vzpomínáte?
Každý sportovec by si měl vyzkoušet alespoň rok hrátv zahraničí, je to něco úplně jiného. Zároveň to posílí člověka, stane se silnější osobností. Potýká se se spoustou nových věcí, které doma nepociťuje. Doma má rodinu, blízké, v zahraničí je sám. Já jsem tedy na začátku sama nebyla, odešla jsem s přítelem, dnešním manželem, tak jsem to měla jednodušší, s podporou vedle sebe. Za těch dvanáct let jsem poznala spoustu věcí a musela ses nimi poprat. Utváří to silnou osobnost.

Tak dlouhá doba v cizině vás tedy změnila, posílila?
Ano, posílí to tu osobnost. Člověk se musí prát i s jazykem, naučit se místní nebo začít mluvit angličtinou, kterou na škole měl, ale v Čechách nepoužíval. I to je překážka.

A jak jste to měla s jazykovou bariérou? Mluvila jste anglicky nebo se dodnes domluvíte nizozemsky, italsky, ázerbájdžánsky i turecky?
Hlavním jazykem je určitě angličtina, obzvlášť, když jev týmu více cizinek. Třeba naučit se turecky je velmi obtížné. Ázerbájdžánština je tomu podobná, jako čeština slovenštině. Člověk slovíčka pochytí, rozumí, ale že mluvit plynule je dost složité. Když je někdo talent na jazyky, tak se naučí, ale já nejsem takový expert, abych se za rok naučila turecky.

Jaké byly roky v Ázerbájdžánu? Pro našince to zní naprosto exoticky.
Určitě zní. Když se řekne Ázerbájdžán, tak si ho každý představí úplně jinak, než jak vypadá. Když jsem tam přijela, vůbec jsem nevěděla, co čekat. První rok byl náročný, říkala jsem si, že se tam nevrátím, ale po roce jsem se zase vrátila a dva roky zůstala. Byla jsem tam spokojená. Člověk se pohybuje v Baku, hlavním městě, kterému se říká Malá Dubaj. Je to tam hezké, ale když člověk vyjede mimo, tak je vidět, že tam střední vrstva moc není. Jsou tam bohatí nebo chudí, to je obraz Ázerbájdžánu. Jinak je to krásná země, příroda a vše okolo stojí za to vidět.

Takže když se ohlédnete za dosavadní kariérou, jste spokojená? Jste pyšná a hrdá na to, čeho jste dosáhla?
Ano. Když si uvědomím, že se mi vůbec nechtělo odcházet, protože jsem hodně rodinný typ a bylo pro mě těžké tento krok udělat. Je toi partnerova zásluha, že jsem do zahraničí šla. Když se ohlédnu, tak je pro mě hlavně důležité, jestli jsou pyšní a hrdí mí rodiče. A určitě jsou, stejně jako celá rodina. Jsem hrdá a pyšná také na to, jak jsem zvládala všechny věci, které mě za ty roky potkaly. Jak jsem kariéru nastartovala a jak pořád pokračuje, jaké jméno jsem si v zahraničí vybudovala.

Za sebou máte spoustu úspěchů. Je jeden, který byste vyzdvihla jako ten, jehož si nejvíce ceníte?
Takové by byly dva. V Itálii s týmem Busto Arsizio se nám podařilo jeden rok vyhrát všechno – ligu, pohár i mezinárodní Pohár CEV, povedl se nám krásný triple. Druhý úspěch, který mi zůstane v srdci, byl ten, když jsem odcházela z Itálie a chtěla končit kariéru, protože už jsem měla všeho akorát tak dost a volejbal mi nepřinášel radost, a dostala jsem se do tureckého týmu Turkish Airlines. Ten hrál druhou ligu a podařilo se nám postoupit. Díky tomu, že tým vlastní letecká společnost, tak postupové oslavy byly veliké, jako když fotbalisté vyhrají mistrovství světa a vracejí se domů. Lidé nás vítali na letišti, tohle člověk jen tak nezažije.

Když jste odcházela z Olympu, bylo to se zlatou medailí na krku. Bylo by fajn se podobným způsobem vrátit, že?
To určitě bylo. (usmívá se) Přála bych si to, byl by to ten nejhezčí dárek pro Olymp i pro mě. To by bylo to nejvíc.