Já bych to zvládl." Do této skupiny patřím i já.

Pamlsková vyhláška

Když se mě kolega z redakce zeptal, zda si nechci vyzkoušet hru QuickGame, která je založena na stejném principu, poměrně rychle jsem souhlasil. On sám se na ni (lenoch) necítil, ujišťoval mě však, že ji zvládají i děti z prvního stupně základní školy, proto jsem s úlohou pokusného králíka souhlasil. Jak se později ukázalo, spolupracovníkům se nedá věřit a „pamlsková vyhláška" spolu s hodinami tělocviku fungují, děti musejí být ve slušné kondici.

Složitý nástup 

QuickGame je výzvou pro 2-6 hráčů, proto jsem přibral svoji přítelkyni Kristýnu, na kterou lest s malými dětmi zafungovala také. Nepřivítalo nás sice prostředí rozlehlé obranné pevnosti, nicméně prostorná umělá jeskyně lemovaná po stranách mřížemi, které ohraničují jednotlivé místnosti, působila více než zajímavě.

Po převléknutí a podepsání nezbytných prohlášení se nás ujala slečna provozní, odvedla nás k první místnosti a dala se do vysvětlování pravidel. „Můžeme si vybrat ze tří úrovní obtížnosti. Nesmíme šlápnout na červeně zbarve-nou podlahu, jinak bychom neuspěli. Dotknout se nesmíte ani červených překážek. Přihlásíme se tak, že…"

Konečně začalo šedesát minu slávy 

Informací je více než dost, chvíli trvá, než je všechny vstřebáte, a představíte si je v praxi. Absorbovali jsme dlouho, stejně jsme se raději na nějaké věci ještě doptávali, aby nás při samotném úkolu nic nepřekvapilo.

Konečně začalo našich šedesát minut slávy, které jsou na hru vyčleněny, a my přiděleným čipem aktivovali první překážkovou celu. Již dobře informovaní jsme si uvnitř tlačítkem zvolili nejlehčí obtížnost (na první pokus to nebudeme pokoušet, tu nejtěžší uděláme ihned potom) a pomocí barevných skvrn na stěně jsme se k pokusu přihlásili a náš krátký čas poskytnutý pro tento úkol se rozběhl.

Výzev je v QuickGame jedenáct

Zhluboka jsem se nadechl, připravil se k velkému skoku a … rozsvítilo se červené světlo, značící neúspěšný pokus. Omylem jsem částečně šlápl na zakázanou zónu. Nevadí! Vyzkoušíme vše znovu. Vyběhl jsem ze dveří, místnost znovu aktivoval a začalo nové snažení. Tentokrát jsme se zakázané podlahy dotkli až těsně před koncem. Znovu. Na třetí pokus jsme dorazili až do cíle, nicméně jsme nevěděli, že se musíme odhlásit pomocí stejné barvy skvrn, jakých jsme se dotkli na začátku místnosti…

A vypršel nám čas. Štěstí, že jsme dávali tak velký pozor na pravidla. „Už mě to nebaví, kašlu na to a jdu domů," prohodila v nadsázce Kristýna. Znovu jsem vyšel ven, uvedl místnost v činnost a hlavou se mi začaly honit myšlenky, že spíš než o mrštnosti a síle, je hra o vaší trpělivosti. Tento pokus ale naštěstí vyšel. Polil nás slastný pocit úspěchu a hra byla hned zábavnější. Vyšší obtížnosti jsme raději nechali na později, abychom stihli i další výzvy, kterých je v QuickGame jedenáct.

Rozmanité místnosti

Jestli jsme na první překážce několikrát selhali kvůli nezkušenosti, ve třech dalších místnostech jsme zklamali kvůli jejich obtížnosti. Nedodržení časového limitu a dotknutí se zakázané zóny byly nejčastější příčiny.

Zpocení, unavení a částečně rozbolavělí jsme se začali navzájem obviňovat z neschopnosti a náš pevný vztah se otřásal v základech. „Jasně, nepospíchej. Budeme první soutěžící, kteří zvládli jen jednu místnost. Neříkej, že někdo dá nejvyšší obtížnost."

„Vysvobození"

Vlastně nevím proč, v další části nastal zlom. Silou vůle jsme zvládli prolézt nejdelší a pro mě nejnáročnější místnost, která až na bahno připomínala vojenské cvičení. Neshody byly zapomenuty, lapající po dechu jsme se občerstvili u velkého baru umístěného uprostřed jeskyně a vrhli se na další úkoly.

Nedá se říct, že by obtížnost narůstala úměrně s číslem místností, záleží spíše na tom, co kterému člověku vyhovuje. Obecně se dá tvrdit, že první polovina je více o mrštnosti, druhá, ve které najdeme překážky jako umělou lezeckou stěnu nebo pohyblivé válce, zase o síle. Po první pomoci u baru se nám již dařilo lépe, dokonce jsme úspěšně absolvovali některé místnosti, které jsme předtím vzdali, a hlavně hra v nás plně vztáhla, bavila a snažili jsme se ze sebe dostat maximum, abychom všechny úkoly splnili.

Nepovedlo se 

Nevím, zda dříve vypršelo našich šedesát minut, nebo se dostavila únava, nicméně naše skóre se zastavilo na osmi splněných překážkách z deseti. Existuje ještě jedenáctá, bonusová výzva, do které se dostanete po splnění všech předchozích. Ochotný majitel nám však umožnil její vyzkoušení, proto jsme sebrali poslední zbytky sil, nahodili úsměvy a vyrazili vstříc poslední místnosti, která se opět snažila, abychom jí neprošli. A opět se jí to povedlo.

I přes hořký konec nelitujeme. QuickGame skutečně prověří vaši sílu, výdrž a schopnost spolupráce. I když hru zpočátku berete na lehkou váhu a je vám lhostejné, zda místnosti projdete, postupně začnete brát úkoly vážně a před koncem již úspěšně ignorujete únavu. Na hru budete rádi vzpomínat. Pokud ne, budete na ni vzpomínat stejně. Tři dny vás totiž vaše tělo bolí jako po 24 hodinách v posilovně.

/KRYŠTOF ČERNOVSKÝ/

MICHAL REJKA (27) je manažerem i duchovním otcem QuickGame Praha: Nepřeceňujte síly, ale nebojte se překonat sami sebe
Stál u zrodu unikátní týmové hry QuickGame. „Dívali jsme se na televizi a obdivovali soutěž Pevnost Boyard. Napadlo nás vyzkoušet si ji. Stejně jako my o tom spousta lidí sní," vzpomíná Michal Rejka.

Nalézáme se v jeskyni. Pevnost Boyard asi nebyla vaší jedinou inspirací?
Hlásíme se i k televizním show Ninja faktor a Drtivá porážka. Používáme podobné úkoly a další jsme sami vymysleli. Téma jeskyně nám slouží především k vizuálnímu zkrášlení areálu.

Jedenáct místností, zastavení. Zapadají do sebe jednotlivé úkoly?
Ne, měly by prověřit vaši fyzičku, sílu, rychlost a hbitost. A naučit vás spolupracovat. Lidé nejsou zvyklí poslouchat se, pomáhat si…

A to se při QuickGame naučí?
Přicházejí k nám týmy od dvou do šesti osob. Nestačí, pokud úkol splní polovina. Nejsilnější článek družstva musí nejslabšímu pomoci.

Kdo vás navštěvuje?
Firmy, školy, páry… Startovní věk je zhruba druhý stupeň základní školy. Našemu nejstaršímu účastníkovi je 72 let. Přišel s vnukem a uspěl.

Jak probíhá setkání dvou choleriků a melancholiků?
Složitě. (směje se) Měli jsme zde firmu, ve které se vůbec neznali lidé z oddělení obchodu s účetními.

A chlapi z prvního byli jednoznačně fyzicky zdatnější než ženy z druhého. Začali konfliktem, šlo o zkoušku jejich charakterů. Nakonec se ale museli dohodnout.

Sám jste si disciplíny vyzkoušel?
Ano. Odmala jsem aktivní sportovec, stejně jako brácha, se kterým jsme soutěžili. Z jedenácti úkolů jsme ale jen pět udělali na nejvyšší obtížnost a zbylé na střední. Máme na čem pracovat.

Pracovat? Lidé se k vám vracejí?
Máme půl roku otevřeno a už nás navštívilo 13 tisíc lidí. Těší nás, že někteří klienti přišli už počtvrté. Nově jsme pro ně zavedli permanentky a mohou k nám chodit jako do fitka.

Mají důvod k návratu? 
Motivací může být třeba jedenáctá místnost. Bonusová, která se otevře jen po splnění všech úkolů. Navíc je plně pohyblivá, což je takový náš trend do budoucna. 

Někteří lidé se podceňují a druzí přeceňují. Přijížděla už do QuickGame sanitka?
Ne. Klepu to raději na dřevo. Pokud by se ale něco stalo, zvládá recepce vedle rad a uvedení do hry také základní první pomoc.

Začali jsme Pevností Boyard. Otče Furo, moudro na závěr.
Nikdy nepřeceňujte své síly, ale nebojte se překonat sami sebe.