Dálkové plavání je přece jen méně známá disciplína. Nabízí se otázka, jak jste se k ní dostal?
„Podobně jako spousta kluků jsem v dětství hrál fotbal. Později jsem zkusil i moderní pětiboj, což v mých tehdejších osmi letech znamenalo jen plavání a běh. Plaval jsem ale už od pěti let, především díky mamce, která mě k plavání přivedla. Postupně ale přišla doba, kdy jsem jednomu sportu musel dát přednost, protože plavecké závody byly každý týden a fotbalové zápasy také. Rozhodl jsem se pro individuální sport, kde zodpovídám sám za sebe.“

Nebyly to ale rovnou dlouhé tratě…
„Jako snad všichni jsem začal s bazénovým plaváním. Až později se vyprofilovaly mé dispozice k vytrvalostnímu sportu. V bazénu se považují za dlouhé tratě 800 a 1 500 metrů. Uvnitř se plave třeba i zimní šampionát na 5 km, nebo závod na 24 hodin. Zastávám ale názor, že dálkové plavání patří na otevřenou vodu. Tam je to oproti bazénu diametrální rozdíl. Olympijská trať měří 10 km, je pojmenovaná marathon swimming, a vlastně i z hlediska dosahovaných časů je to obdoba běžeckého maratonu.“

Ono je to logické, že podobně jako mezi běžci jsou i mezi plavci jak sprinteři, tak vytrvalci.
„Ano, tak nějak. Já jsem poprvé na otevřené vodě závodil v roce 2015, kdy mi to má trenérka navrhla. A tak jsem na závodech Českého poháru dal 3 km, pak jsem nastoupil na 5 km, což ale bylo nakonec kvůli bouřce anulováno. Tak jsem si chtěl spravit chuť a šel i na 10 km. Tu premiéru jsem dokončil zmrzlý, vyřízený, ale chytlo mě to. No a přes vrcholné akce jsem se postupně dopracoval až na olympiádu. Zároveň musím ale přiznat jistý paradox, že jsem ještě nevyhrál národní šampionát. Míváme MČR v červnu na trati 10 km, v září bývá 5 km, 20 km a štafety. Od reprezentantů se očekává, že nastoupí do všeho a budou nejlepší. Já dosud doplaval vždy až za Matějem Kozubkem, který byl na minulé olympiádě.“

Takže velcí rivalové?
„V dobrém slova smyslu. V rámci USK máme v Podolí skvělou tréninkovou skupinu. S Matějem se přetahujeme a snad inspirujeme i ty mladší kluky a holky, kteří nám šlapou na paty a ženou nás kupředu. Nejenom ve vodě, třikrát týdně máme suchou přípravu v posilovně, zaměřenou na sílu, rovnováhu a dynamiku. V létě přidávám běh, abych zvyšoval aerobní vytrvalost, o víkendu kolo. Obecně musím připustit, že závodní komunita dálkového plavání je v Česku malá. Hobby plavců je samozřejmě víc, stejně jako veteránů, které to stále baví, i když mají oproti nám třeba dvojnásobné časy.“

Tomu asi odpovídá fanouškovská základna a pozornost sponzorů…
„Bohužel je to jen záležitost nadšenců. Jako realista se nedivím – jaké fandění, když závodníci na dvě hodiny někam zmizí… víc mě mrzí, že se ten nezájem projevuje ze strany bazénových trenérů. Myslím si, že závod na otevřené vodě je po bazénové sezóně dobré zpestření. Co se týče sponzorů lze kulantně říci, že dálkové plavání je na rozdíl od velkých sportů zatím ‚nezkažené penězi.‘ Čerpám z osobních zdrojů od vysokoškolského sportovního centra MŠMT Viktoria, v rámci projektu UNIS na podporu akademického sportu. Zjednodušeně řečeno si vybojujete výkonnostní kategorii a pokud jste na škole, která je do projektu zapojená, dostanete sportovní stipendium. Bez toho bych jen těžko dokázal objíždět ty destinace, kde se závody konají. V začátcích byla samozřejmě stěžejní pomoc rodičů.“

close Dálkový plavec Martin Straka. info Zdroj: se svolením Martina Straky zoom_in Dálkový plavec Martin Straka. Kam se tedy plavečtí maratónci podívají?
„Evropský pohár zahrnuje šest závodů, tradiční destinace jsou Barcelona a italské Piombino, bývají i balkánské lokality. Světový pohár obvykle také sestává ze šesti akcí, nechybí Itálie, portugalský Setubal. Závody SP občas bývají v Asii a Kanadě. V pohárovém rankingu se pohybuji ve třetí desítce, nejlepším výsledkem je 14. místo. Ne vždy se totiž sejde kompletní špička, ale obecně je konkurence větší než na mistrovství světa, kde je na rozdíl od pohárů omezený počet startujících za stát. MS je separátní, jednorázová akce se všemi disciplínami a nezapočítává se do pohárového žebříčku. Vloni jsem byl při svém debutu v japonské Fukuoce na desítce třináctý, na pětce devatenáctý. Letos v katarském Dauhá to bylo 17. a 15. místo.“

Právě výsledkem na desetikilometrové trati jste se kvalifikoval na olympiádu do Paříže…
„Ano, ale bylo to trochu napínavé. Postupovalo prvních 13. Z nich dva to měli jisté už z minulého MS, a tak se dostalo na další. Dále kluk přede mnou měl zajištěnou nominaci za Francii, takže jsem byl ‚na řadě‘ jako nejlepší Evropan. Za mnou postoupili ještě čtyři – za Ameriku, Asii, Afriku a Oceánii. Konečné potvrzení mé účasti mělo třídenní zpoždění, než proběhla veškerá ta byrokracie. Ale já se mezitím soustředil na závod na 5 km, musel jsem tohle nominační čekání vytěsnit.“

Ona prý není zrovna jednoduchá ani česká nominace na světový šampionát.
„A vzbuzuje kontroverze, má zastánce a kritiky, k nimž patřím i já. Je třeba splnit limit na 5 km v bazénu. Což ale nevypovídá nic o tom, co dokážete na otevřené vodě. Kdo limit splní, může na světový pohár. A z něho postupují nejlepší dva Češi na MS. Já měl sice letos automatickou nominaci na základě loňského MS, ale na ně jsem se musel kvalifikovat právě tím složitým systémem. Tehdy jsem limit splnil těsně o 7 vteřin, pak jsem byl na MS na solidním 13. místě. A přitom to mohlo zhatit pár vteřin v bazénu… který – opakuji – není relevantní pro to, co se pak děje během 10 km na otevřené vodě. Odpůrců tohoto kvalifikačního sytému je početně víc, ale jeho zastánci mají vyšší funkce…“

Dovolte malou odbočku. V laickém povědomí se u dálkového plavání „na první dobrou“ nejspíš vybaví Lamanšský průliv.
„Je to možné. Tyhle přeplavby, jak tomu říkáme, jsou spíš takové osobní výzvy. Je to úplně odlišné od závodního, rychlostního plavání. Myslím ale, že nejeden dálkový plavec o tom uvažuje. Já také, ale spíše až ke konci kariéry. Je to individuální záležitost, na rozdíl od hromadných startů na pohárech, šampionátech a na olympiádách.“

Ty hromadné starty musí být docela „mazec,“ že ano?
„To máte pravdu, je to dost kontaktní sport. A zatímco třeba cyklisté v balíku při dotyku popadají, my plaveme a mlátíme se dál. Časté jsou i rány do hlavy – většinou omylem, ale i naschvál. Občas vás někdo zatahá za nohu… nebo vás vlna hodí na jiného plavce. Ve hře jsou proudy, vlny, vítr – to se do jisté míry dá zmapovat při tréninku. A přizpůsobit tomu taktiku. Mám na to plavat vepředu, tak se tam snažím držet. Protože při nějakém zpoždění se pak zezadu přes ten balík dá jen těžko propracovat, už se to špatně zachraňuje. Je třeba hlídat si pozici.“

Když jste zmínil taktiku – máte už nějakou do Seiny?
„Každý závod je jiný. To není výmluva, ale realita. Třeba na letošním šampionátu doplaval loňský mistr, vítěz z olympiády v Tokiu, až na 26. místě. To jen pro ilustraci, do Paříže už je stejně kvalifikovaný z minulého MS. Existuje zhruba osm plavců s konzistentními výkony v rámci TOP 10. Pak nějací horší, které lze porazit. Tam už je to otevřené. Takže jsem realista, stojím nohama na zemi. Ale samozřejmě budu bojovat o co nejlepší umístění. Věřím, že se s trenérkami Jaroslavou Passerovou a Petrou Venturovou, pod jejichž vedením jsem se do Paříže kvalifikoval, dobře připravíme.“

Petr ŠIKOLA