Musel jsem brzy vstávat, tak jsem si řekl, že to odběhnu večer. Jenže jak jsem byl po těch několika hodinách povídání vypovídaný, k tomu tam foukal vítr, vypil jsem čtyři kávy a snědl jen půl kila sekaný, tak mi najednou bylo tak nějak divně.
Vpodvečer jsem se posadil u kamarádky na zahradě a pořád si myslel, že poběžím. Tam, kolem kopce Baba u Mladé Boleslavi. Kamarádka říkala, pořád dokola, ať si jdu lehnout, že už nepoběžím. A já najednou dřímal u nich v dětském pokoji. Jen chvíli. Byl jsem úplně odrovnaný. Když jsem přijel domů, už jsem tušil, že nevyběhnu. Nevyběhl. Hrůza!
V neděli jsem si řekl, že musím běžet. Ale celý den jsem byl zas takový divný. Večer jsem, rozlámán, kdy mne bolela hlava, nohy, tělo, vyběhl. Musel jsem. Jen tři kilometry, stylem co noha nohu mine. Pak jsem hned usnul.
V to pondělní ráno jsem zase neběžel. Už jsem byl oblečen, ale najednou jsem si řekl, že ne. Ale večer jsem běžel, milý dení(č)ku, to už jo. Doběhl jsem na hřiště, trošku malátně, a tam jsem potkal nějakého kolegu, mladíka. Zrychlil jsem. Když jsem kolem něho běžel poprvé, protahoval se. Tak jsem ještě zrychlil. Aby si všiml, jak jedu. Když jsem probíhal podruhé, dělal kliky. A protože mě neviděl, zase jsem zpomalil. A zmizel domů. Jakmile jsem zaběhl za roh, zase mi to neběželo.
Kliky! Že bych je taky zkusil?
Víš, milý dení(č)ku, já nevím, kde se to vzalo. Všichni kolem prskají, asi na mne někdo prsknul. A znáš to, pro chlapa je nejtěžší nemoc rýmička. Tu sice nemám, ale rozlámán jsem.
Jak se ten závod blíží, tak si říkám, že je to docela darda. Děsí mne hlavně ta dálka na kole. 110 kilometrů. To prostě nemůžu přežít.
V úterý ráno se to zlepšilo. Trochu. Najednou jsem si při běhu přehrál ten můj závod. Já vím, že nemůžu vyhrát, ale na druhou stranu si říkám, proč ne? Anebo aspoň potrápím ty ve druhé lajně. Nebo ve třetí. A jak jsem běžel ty čtyři kilometry, tak jsem předbíhal jednoho soupeře za druhým.
Dení(č)ku, já jich předběhl 35. Víš, co to je? To se snad nikomu nikdy nepodařilo. Byl to krásný pocit. Doběhl jsem hodně zadýchán, ale ta představa, že jsem právě předběhl 35 soupeřů, to byl fakt hezký polosen. Krásný.
Taky jsem ti, dení(č)ku, slíbil, že ti prozradím, jak to je s tím jogínským pozdravem slunci. To je takové cvičení - protahovací a dýchací. Je to taková blbost, natáhneš se, předkloníš, uděláš jakoby klik, pak se zase propneš a protáhneš - a nakonec to všechno vydechneš. Dělá se to pětkrát. Aspoň.
Kdybys mě viděl, jak u toho úpím, to je děsný. Mám zadní stehna zkrácená, v zádech mi lupe, taky přední stehno mne včera zabolelo, občas se mi zamotá hlava. Když to cvičím, tedy jen někdy, tak si musím pak hned na chvíli lehnout, musím si odpočinout.
Manželka mi říká, jestli bych to sluníčko neměl zdravit raději jako dříve. To bylo totiž tak, zatímco ona cvičila poctivý pozdrav slunci, já kolem ní líně prošel, otevřel okno a pozdravil jsem to sluníčko. Křikl jsem na něj: Ahoooj, sluníčko! A mával jsem a mával. Je pravda, že jsem se u toho moc neprotáhl.
Jo a ve středu večer jsem vyběhl do pražské Stromovky. Běžel se tam Noční běh pro Světlušku. Já byl trasér, běžel jsem gumou připoután s nevidomým běžcem. Pět kilometrů, osm set lidí. A my běželi jako o závod. Necelých 25 minut. Šílené! Vlastně to bylo krásné, ale fakt ta rychlost mě děsila, ale my jsme se hecovali s tím nevidomým Ivem navzájem. Jak to dělá, že tak běhá, když nic nevidí…
Dení(č)ku, ten závod je už za 57 dnů. A já si říkám, že tady už veškerá legrace musí jít stranou. Od zítřka začnu běhat úseky. Prostě při tom běhu zrychlím. Jak hodně a jak dlouho, to ještě nevím…
Čtěte také:
DOPIS JIŘÍHO MACKA: Vážený pane herče Jane Třísko
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 1. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 2. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 3. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 4. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 5. díl
Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…
Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy
