„Všichni kolem říkají, že vypadám líp a líp, což nevím, jestli mám brát vážně," smál se po svém příjezdu. „Já se ale cítím od začátku docela dobře. Naštěstí jsem nevnímal tu nejhorší pasáž, bezvědomí šlo kolem mě. Od té doby se cítím dobře, hned jsem věděl, co je za datum, což normálně ani nevím. To je podezřelé, takže se mi asi spíš rozsvítilo."

Co se vám honilo hlavou?

Fakt jsem byl rád, že jsem normálně vnímal. S hlavou to není sranda, ostatní oděrky a vyvrknutý kotník, to nevadí.

Kolik vyšetření vás ještě čeká?

Asi hodně, když už budou, uděláme to poctivě. Nechci nic podcenit. Pak přijdou na řadu vyšetření kotníku a zlomené kůstky, jestli nebude potřeba udělat operační zákrok a to je asi všechno.

Máte pořádně pomlácený obličej, jak na to reagovala vaše přítelkyně Tereza a dvouletý syn Albert?

Mladýmu je vcelku jedno, jak vypadám, pokud nedělám nějaké opičky. Když jsme spolu telefonovali na skypu, byla tma. Pak jsem rozsvítil a Tereza začala brečet. Ale to k tomu patří.

V Americe vás navštívila i lyžařská rodina Kosteličů. Co vám říkali?

To si úplně nepamatuju, spíš to byly takový zdvořilostní fráze. Člověk ví, že jim na tobě záleží, jsou to kamarádi, neřeší jen lyžování. Ivica byl za mnou na lůžku po úraze už dřív, on si toho taky prožil hodně, takže ví, o čem to je.

Existuje koláž, na níž vzkazujete vítězi kombinace Hirscherovi, že není zač. Bez vašeho pádu by jen těžko vyhrál.

Hodně se probíralo v novinách, že jsem mu daroval titul, ale o tom to není. Já jsem spadl, on dojel a vyhrál. Hotovo. Je to jeden z nejlepších lyžařů všech dob.

Jak vnímáte vtípky kolem sebe?

Vtípky na můj účet jsou úplně v pohodě. S těmi na Marcela (Hirschera), že mi má poděkovat, se neztotožňuju. Snad má ale každý smysl pro humor a bere to s nadhledem.

Viděl už jste svůj pád?

Podíval jsem se na začátek, na tu první fázi. Zkoušel jsem to rozebrat, ale ta moje potlučená kebule nemyslí zrovna extra. Potkalo se strašně moc věcí dohromady. Bude lepší počkat a rozebrat si to v klidu.

Díval jste se tedy jen do hrany skoku?

Jo, nerad se dívám i na pády ostatních, nedělá mi to dobře. Nechápu, že se někdo dívá, přijde mi to úchylné. Já jsem rád, mě nebolí za krkem, nebolí mě záda, nebolí mě skoro nic, což je zázrak. Nejsem už nejmladší a nejohebnější. Vypadá to, že jsme jakž takž připravený byl.

Nebyl to váš první pád. Pomůže vám ta zkušenost?

Určitě. Vím přesně, jak se z toho dostat, kdybych chtěl v lyžování pokračovat. Rozhodnutí ale bude teprve následovat. Není to tak, že bych zanevřel na lyžování. Rozhodování, jestli pokračovat, by přišlo, i kdybych si nic neudělal. To bude otázka.

V jakém horizontu se rozhodnete?

Nechci to uspěchat, ale nemůžeme moc dlouho čekat. Tým, který mám kolem sebe, funguje. Rád bych v tom samém týmu pokračoval, ale oni musejí mít nějakou jistotu, jak budou fungovat. Myslím, že si sedneme dohromady, řekneme si, jestli tam je ještě motivace, výzvy, které nás všechny táhnou, nebo jestli je pro mě lepší být doma s rodinou a užívat si, což je samozřejmě taky zajímavá věc.

Příští sezona je navíc bez vrcholu.

Pro mě to moc nehraje roli. Jsou tam jiné výzvy jako Kitzbühel, Wengen, to jsou super věci. Nikdy jsem moc na vítězství nejezdil, teď už bych se musel přeorientovat. Musím sám vyhodnotit, jestli je to reálné, nebo ne.

Takže je to spíš o hlavě?

Rozhodně k tomu musím mít tu správnou motivaci.

Neříkáte si, proč zase další zranění. Teď jste byl dva roky takřka zdravý…

Po Kitzbühelu jsem si v duchu pomyslel, že se mi povedlo předělat svůj lyžařský osud. Byl napsaný, já jsem ho vymazal, napsal si nový. Tak mi tak přišlo. Ale řekl jsem si, že to nikdy nemůžu říct nahlas, protože se pak vysekám a chcípnu na těch lyžích. Teď už mi to zase jako můj osud připadá, má to mé znaky.

Sedmé místo ve sjezdu je pro vás hodně cenné, že?

Celá letošní i loňská sezona byly právě takovým snem, ve který jsem věřil v době, kdy jsem byl zraněný a nemocný. Věřil jsem jenom já. Všichni si podle mě mysleli, že jsem se zbláznil, že lyžuju dál a myslím si, že budu lyžovat dobře.

Je to pro mě velké zadostiučinění a jsem rád, že se to povedlo a mohli jsme zažít tyhle hezké zážitky všichni dohromady nejen já, ale třeba i kluci v lyžárně. Jsem strašně rád a jsem moc rád i za to, že si to teď pamatuju a že mám možnost na to vzpomínat. (smích)