Jaký byl let z Ria de Janeiro?
Cesta tam byla úplně v pohodě, protože nás nebylo moc. Měl jsem trojsedačku pro sebe a mohl se relativně pohodlně natáhnout a spát. Zpátky už to taková výhra nebyla. Spal jsem celkově asi dvě hodiny. Zpět letělo víc sportovců a nebylo to úplně pohodlné, když se mačkáte. Ještě k tomu nejsem úplně prostorově nevýrazný. (směje se)

Vaše soutěž skončila ve čtvrtek, stihl jste podpořit ostatní české sportovce?
Zkouknul jsem atletiku. Viděl jsem naše kluky v oštěpařském finále. Podíval jsem se i na finále ženské štafety, běh na pět kilometrů mužů i finále výšky žen.

Cítil jste se v Riu bezpečně?
Zašel jsem si do města, prohlédl si nějaké památky, ale nic mě neohrozilo. Nicméně vím, že na olympiádě došlo k nějakému přepadení. Třeba šlo o nějakou náhodu, že se nám nic nestalo. Ve vesnici to bylo v pohodě, ale bezpečnostní mezera byla v tom, že jste se do ní mohli dostat bez kontroly. To není žádná hitovka.

Skončil jste o místo hůř než v Londýně. Mrzí vás to?
V Riu byla konkurence mnohem silnější než v Londýně. Podle startovky jsem neočekával, že se probojuju do desítky. Pokud bych ale udělal ve dvojboji o pět či osm kilo víc, mohl jsem sahat po umístění do šestky.

Těší vás alespoň výkon 240 kilogramů v nadhozu?
Tato část dvojboje je mi technicky bližší. Jsem schopný se v něm měřit se špičkou. V nadhozu to bylo šesté místo, ale v trhu je 185 kilo tragicky málo. Ani ruka mě nepodržela. Mozoly se mi docela trhaly.

Plánujete se pokusit o zlepšení výsledku na třetích olympijských hrách v řadě v Tokiu?
V supertěžké váze se říká, že vrchol přichází ve třiceti letech. V Tokiu mi bude jedenatřicet let, což možná ještě utáhnu v dobré formě. Uvidíme, jak vydržím se zdravím. Nedá se to naplánovat. Záleží, jak se člověk o sebe v předchozích letech staral a jakou má genetiku. Každopádně věřím, že s týmem, který teď máme, jsme schopní to zvládnout. Plánují se ještě nějaké organizační změny a když zamakáme, tak do Tokia nemusí jet jen jeden člověk.