LOH Moskva 1980XXII. letní olympijské hry se uskutečnily v roce 1980 v hlavním městě Sovětského svazu, Moskvě. Her se zúčastnilo 5179 sportovců z osmdesáti zemí, Československo jich reprezentovalo. V celkovém hodnocení se výprava s čtrnácti medailemi umístila na třináctém místě. Kvůli sovětské invazi do Afghánistánu (1979) byly hry bojkotovány velkou částí západních zemí. Což pomohl k účasti na hrách československým pozemním hokejistkám.

Dostal by se československý výběr na olympiádu, pokud se hrálo v kompletním složení?
Ne, neměly jsme sice špatné renomé, hrály jsme vyrovnaně s Německem, Kanadou, Holandskem, Argentině podlehly jen 1:2, ale mezi špičku jsme nikdy nepatřily. Dva roky předtím jsme na mistrovství světa skončily deváté. Do Moskvy by nám tedy chyběly tři příčky.

Byly jste rády, že k bojkotu došlo?
Sice nám bojkot otevřel cestu za životním úspěchem, neřekla bych ale, že jsme za něj byly rády. Nicméně jsme se na olympiádu těšily, mrzelo nás ovšem, že jsme se na ni nedostaly tradiční cestou. Také po letech, díky bojkotu, naši medaili kdekdo zpochybňuje.

Kdo je Alena Kyselicová (Mejzlíková)?Narodila se 14. listopadu 1957 v Trenčianských Teplicích. Jde o bývalou pozemní hokejistku, držitelku stříbrné medaile z Moskvy 1980, kde vstřelila vítězný gól Indii. V letech 1985 a 1989 byla vyhlášena nejlepší hráčkou republiky. Mezi její další úspěchy patří deváté místo ze světového šampionátu v Madridu 1978 a pět titulů se Slavií. Po skončení kariéry se stala trenérkou červenobílých výběrů.

Pozemní hokejistky se nejspíš ocitly v docela jiném světě?
Ano, všechno bylo jiné už od cesty. Letěly jsme speciálem. Výhodou bylo, že hned s první výpravou, a tak jsme si mohly atmosféru olympiády pořádně vychutnat.

Zúčastnily jste se slavnostního zahájení?
Ceremoniál byl úžasný, společně s předáváním medailí můj největší olympijský zážitek. Všechny jsme se bavily už na seřadišti, kde jsme sice čekaly čtyři hodiny, alespoň měly dost času na atraktivní fotky s Nigerijci. A pak naše výprava vešla do kotle na stadion Lužniki. Pamatuji si na dusno, parno a hukot. Byl to vážně kotel.

Jaké bylo ubytování? Luxusní nebo jak na kolejích?
Velice hezké, celá vesnice byla vesměs nově postavená. O luxusu bych ale zase nehovořila. Šlo o třípokojové byty v takových činžácích. Byly tam ložnice, předsíň a veliká kuchyň.

A přišli také novináři…
Na ně jsme nebyly naprosto zvyklé. Po vesnici se pohybovali akreditovaní novináři a fotografové, kteří dělali docela úsměvné reportáže jakoby z olympijského života. Šly jsme se projít s Janou Lahodovou (Vudmaskovou) po vesnici, myslím, že si šla nechat opravit hodinky. Všechno uvnitř fungovalo jako v běžném městečku. Zastavil nás novinář s prosbou o fotku. Najednou k nám naaranžoval dva Kubánce a dal nám pokyn, ať se živě bavíme. Nerozuměli jsme si ani slovo, nicméně vyšel druhý den snímek s popiskou: naše pozemní hokejistky v družném rozhovoru s kubánskými sportovci. (směje se)

Navázala jste nová přátelství?
Ano, s našimi sportovci. Byly jsme hodně v kontaktu také s Ruskami, jezdily jsme s nimi na přípravné zápasy. I když spíše my k nim, než ony k nám.

O vztahu Čechů, Slováků a Sovětů se dnes hovoří jen negativně. Jak jste protihráčky vnímala?
SSSR jako takové jsem ráda neměla. Konkrétní holky jsem ale brala jako kamarádky, sportovkyně, se kterými jsme se utkávaly. Výhodou bylo, že jsme se s nimi domluvily. Byly v pohodě.

O žádnou nevraživost á la lední hokej nešlo?
Ne, chtěly jsme je porazit jako kohokoli jiného. Moc často se nám to ale nepodařilo. Jejich styl nám neseděl, nehrály technicky, byly hodně fyzicky nadupané.

Jaká byla vaše osobní pozice v československém celku?
Byla jsem stabilní členkou základní sestavy. O nominaci jsme se ale bály všechny. Příprava byla poměrně dlouhá a probíhala v Dobřichovicích a Nymburce ve vyšším počtu hráček. Když jsem se dozvěděla, že jedu, oddychla jsem si.

Kam mířily ambice olympijského výběru?
Tým chtěl samozřejmě maximálně uspět. Ve skrytu duše hleděl ke čtvrté příčce. Vedení Československého svazu tělesné výchovy o nás nic nevědělo. Jeho předseda Antonín Himl netušil, že se u nás pozemní hokej vůbec hraje. Navrhl proto, že by se mohly náš sport za šest týdnů, které tehdy do olympiády zbývaly, naučit házenkářky.

Výsledky hokejistek Československa na LOH 1980SSSR – Československo 2:0
Zimbabwe – Československo 2:2
Branky Československa: Hubáčková, Kadlecová
Indie – Československo 1:2
Branky Československa: Hubáčková, Kyselicová
Rakousko – Československo 0:5
Branky Československa: Čermáková 3, Kadlecová, Hájková
Polsko – Československo 0:1
Branka Československa: Lahodová

Nikoho proto nepřekvapilo, že jste na úvod podlehly Sovětskému svazu 0:2?
Na ČSTV asi ne, trenéři nám ale pořádně vyhubovali.

I proto jste pozdějším vítězkám olympijského turnaje, hokejistkám Zimbabwe, vzaly v dalším utkání bod za remízu 2:2?
Myslely jsme si, že proti nám nastoupí domorodé černošky, jenže šlo o naturalizované Angličanky. Na olympiádě jsme složení ale už znaly, měly jsme s nimi odehrané přípravné střetnutí, ve kterém jsme vyhrály 2:0. Okoukaly si nás, nasadily silnější sestavu a my měly co dělat.

Vítězství nad Indií 2:1 lze označit za odrazový můstek v cestě za medailí?
Ten vidím už v remíze se Zimbabwe. Za ně hrály technicky vyspělé holky, které už v té době absolvovaly hokejové školy a měly hru, jak se říká, v krvi. Výhra nad Indií pro nás ovšem byla obrovským překvapením. Nikoho nenapadlo, že s ní budeme schopné hrát vyrovnaně, natož zvítězit. O jak obrovský šok šlo, vypovídá nejlépe chyba médií, která hodinu informovala, že Indie zvítězila 2:1.

Životní zápas Aleny Kyselicové (Mejzlíkové)?
A Idy Hubáčkové (Pluchové). Kdykoli se spolu sejdeme, říkáme si, jak jsme si s Indií hezky zahrály. (směje se) Že šlo 'o naši zásluhu'. Což samozřejmě berte v nadsázce. Každá z nás ale jeden gól dala a na druhý nahrála. Panovala báječná atmosféra. Československo vedlo a všichni okolo hřiště kroutili hlavami. Pak přišel konec, radost. Prostě paráda.

Rakousko jste smetly 5:0. Důsledek výhry nad Indií?
Ano, Indie nás strašně nakopla. Pokud jsme o vítězství nad ním 'rozhodly' já s Idou, tak Rakousko 'porazila' Jiřina Čermáková, která zaznamenala hattrick. Všiml si nás dokonce už i soudruh Himl, který jí přišel po utkání osobně pogratulovat.

Medaile byla jistá, nevědělo se jen, z jakého bude kovu. Co se dělo v táboře pozemkářek?
Zájem o nás byl veliký. Nepamatuji si už přesně časové souvislosti. Vím, že jsem ale dávala rozhovor slovenským novinám, mluvila do rádia, a taky do časopisu Mladý svět. Přímo v Moskvě nás pozdravil prezident Gustáv Husák. Což bylo určitě před zápasem s Polskem.

Duel přinesl hubenou výhru 1:0. Těžká práce?
Utkání s Polskem se nevyvíjelo vůbec dobře, soupeřky jsme do té doby bezpečně porážely rozdílem tří, čtyř branek. Někdy o méně, vždycky bez problémů. Psychika nám ale svazovala ruce, nedařilo se. Do konce života si budu pamatovat jméno Gajewska, které patřilo polské brankářce. Nedaly jsme dvě penalty. Nakonec nás ale střídající Jana Lahodová (Vudmasková) vysvobodila z trápení.

O co větší problémy, o to větší oslava?
Byly jsme vždycky skromné, nepamatuji si žádnou velikou oslavu. Navíc nám nedocházelo, že máme olympijskou medaili. Seděly jsme na hřišti a divily se. Až zpětně nám došlo, že utkání například vysílala televize a lidé se na pozemní hokej dívali v hospodě. My večer hrály Člověče, nezlob se. (směje se)

Konečná tabulka turnaje LOH 1980
1. Zimbabwe 5 3 2 0 13:4 8
2. ČSSR 5 3 1 1 10:5 7
3. SSSR 5 3 0 2 11:5 6
4. Indie 5 2 1 2 9:6 5
5. Rakousko 5 2 0 3 6:11 4
6. Polsko 5 0 0 5 0:18 0

Československé družstvo pozemních hokejistek - Moskva 1980 close Československé družstvo pozemních hokejistek - Moskva 1980. zoom_in Horní řada (zleva): Eva Maříková (trenérka), Jiřina Kadlecová, Alena Kyselicová (Mejzlíková), Ida Hubáčková (Pluchová), Květa Petříčková, Jiřina Čermáková, Marta Urbanová (Daňhelová), Milada Blažková, Marie Sýkorová, Berta Hrubá a Pavol Rosa (trenér). V podřepu (zleva): Lenka Vymazalová, Jiřina Hájková, Jana Lahodová (Vudmasková), Iveta Šranková a Jiřina Křížová. V popředí brankařky (zleva): Jarmila Králíčková a Viera Podhányiová.

Jak dlouho jste v Moskvě pobyly?
Do konce olympiády. Do vlasti letěli všichni medailisté jako poslední speciálem. Mezidobí bylo krásné, mohly jsme jít fandit na fotbal, atletiku, byly jsme u zlata vzpěrače Oty Zaremby. Vzpomínám si, že jsme spolu nějakou lahvinku vypili.

Vzpomínáte na přijetí v Československu?
Opět bych ho rozdělila na oficiální, přijal nás předseda vlády Lubomír Štrougal a ne úplně oficiální. Na letišti byli členové rodiny, spousta kamarádů od pozemního hokeje i mimo něj. Speciál měl zpoždění a chudáci na nás čekali šest hodin.

Přišla odměna?
Ano, na pozemkářském svazu vypočítali odměnu podle počtu odehraných minut, maximum bylo 10 000 korun, já brala 9 000. Z Hradu přišlo dalších 20 000 pro každou stříbrnou medailistku.

Co jste si pořídila?
Na to se mě snad ani neptejte. (směje se) Byla jsem tehdy studentka, koupila jsem něco rodičům, sestře, maličko jsem si zahýřila. K nejlepší investici mě ukecala budoucí tchyně, která mi v dobrotě svého srdce sehnala kožich. Byl krásný, stál 9 000 korun, mám ho do dneška a na sobě ho měla asi dvakrát. (směje se)

Jak dlouho trvala 'sláva' pozemních hokejistek?
Maximálně rok. Na naše poměry šlo o boom, chodily jsme na besedy, do oddílů se přihlásilo hodně dětí, hovořilo se o stavbě hřišť a dalších investicích. Jak všechno vylétlo, tak i utichlo.

Jistě hlavně proto, že se nedostavil další úspěch…
Řada holek po olympiádě skončila. Stále jsme sice dokázaly hrát v Evropě okolo osmého místa, ale nikdy výš. Pozemní hokej je v našich podmínkách malým rodinným sportem, těžko držíme krok s profesionály. Lépe už v hale, kde jsme v roce 1993 skončily na mistrovství Evropy páté.

Pomohlo vám někdy v životě olympijské stříbro?
Žádné dveře se neotevřely. Přijde mi ale milé, že se kamarádi občas pochlubí olympijskou medailistkou. Život o nich ale není.

Jak často se vaše parta setkává?
Poprvé jsme se viděly po patnácti letech od olympiády. Hrály jsme tehdy proti výběru ligy. Podruhé po dvaceti, při Memoriálu Jaroslava Bíby. Při výročí sta let českého pozemního hokeje a vyhlašování sportovců roku jsme v roce 2009 byly také pozvány na slavnostní ceremoniál. Nejvýznamnější ale bylo předávání pamětních olympijských odznaků v roce 1988, kdy přijel do Paláce kultury dokonce předseda MOV Juan Antonio Samaranch. Nikde jsme ale nebyly kompletní a už bohužel ani nebudeme.

Naposledy jste se viděly na pražském mistrovství Evropy divize B. Příjemné shledání?
Ano, akorát jsem si uvědomila, že je všechno strašně let. Jsme staré babči. Dorazilo nás deset, což je ze čtrnácti možných dobré. Dvě mají zdravotní neduhy a další dvě zastavila práce. Na čemž je vidět, že olympijská medaile vlastně nepomáhá. (směje se)

Hovory vedete v nostalgickém duchu?
Jsou spíše veselé. Dotýkají se olympiády, historek méně či více publikovatelných a samozřejmě i současnosti.

Když jste nastupovaly před diváky na hrací plochu, spustil se ohromný liják. Co vás napadlo?
Jsme holky pozemačky, déšť nás nezastaví. Nicméně ráz akce narušil, což mi přišlo líto hlavně kvůli organizátorům. Bylo na nich vidět, že jsou zklamaní. My ale budeme mít alespoň na co vzpomínat, s bodyguardy s rozevřenými deštníky v zádech na nás spadlo celé nebe.

Zatím poslední setkání stříbrné party close Zatím poslední setkání stříbrné party. zoom_in Zleva: Jiřina Čermáková, Lenka Vymazalová, Marta Urbanová (Daňhelová), Milada Blažková, Jarmila Králíčková, Jiřina Kadlecová, Jiřina Hájková, Jiřina Křížová a Ida Hubáčková (Pluchová).

Po ukončení hráčské kariéry jste se přesunula mezi trenéry. Jak si vaše svěřenkyně vážily olympijské medailistky?
Myslím si, že jich většina o medaili ani nevěděla. Já se nikdy nechlubila, pokud ovšem někdo přišel s přáním stříbro vidět, donesla jsem ho. Občas ale nějaká věta na téma olympiáda proběhla. Hlavně v době, kdy začaly hrát za reprezentaci moje dcery a vyšlo pár článků. To mi pogratuloval dokonce pan ředitel střední školy, na které učím.

Byla jste ráda, že se vaše dcery vydaly stejnou cestou?
Určitě, jsem ráda, že něco dělají a čemu se věnují, provozují pořádně. Nejdou si jen tak plácnout, berou všechno vážně a zodpovědně. Nevím, jestli jsem byla jejich inspirací, myslím si ale, že toho dosáhly dost.

Dcery o maminceAdéla: „Mamka pro mě byla vzorem, stále je a vždy bude. A to nejen díky nesčetným hokejovým zkušenostem. Je jasné, že jako držitelku olympijské medaile jsem ji toužila napodobit. Máme stejný pohled na vše s hokejem spojené, ať už na taktické věci nebo třeba přístup. Přísnější na nás byla a musím přiznat, že jsme to zejména v období puberty nesly těžce, ale pak jsme pochopily, že od nás jen požaduje víc, protože ví, že na to máme. Teď jsem ji za moc vděčná. To, co jsme v hokeji dokázaly, je z velké části zásluhou obou rodičů."
Tereza: „Mamka pro mě vzorem byla a v současnosti stále je. Dříve právě kvůli olympiádě, nyní přístupem a zodpovědností, jakou má ke sportu. Když nám vyprávěla, jaké to bylo v Moskvě, vždycky jsem si přála něco podobného zažít. Oceňuji především, kolik toho hokeji obětovala a jak je v něm stále aktivní. Určitým vzorem je pro mě i co se týče trenérství a přístupu k dětem, kde z jejích zkušeností čerpám. Podepisuji, co napsala Adéla. Byly doby, kdy jsme její přísnost k nám nedokázaly pochopit. Teď už víme, že byla potřebná."

Nebyla jste tedy typ rodiče, který své ratolesti od stejné cesty zrazuje?
V žádném případě, trénovala jsem děti, bylo pro mě jednodušší mít holky v týmu. Obě dlouho odolávaly, pak si ale cestu na hřiště našly.

Bylo složité připravovat vlastní děti?
Občas docela těžké. Vedla jsem je od mladších žákyň. Byla jsem na ně přísnější. Ostatní jsem pochválila, ale za tu samou věc naše holky ne. Kladla jsem jim na srdce, že musí být lepší.

Vyčítaly vám to?
Taky někdy. Nakonec se ale přísnost vyplatila a jsou z nich obou výborné hráčky.

Co jste cítila, když jste český výběr s Adélou i Terezou v sestavě viděla postupovat do divize A mistrovství Evropy?
Ohromnou úlevu, radovala jsem se, že prolomily ledy. Řadu let se 'plácaly' až v céčku a nyní silná generace postoupila mezi nejlepší osmičku. Snaha všech okolo českého pozemního hokeje nebyla zbytečná.

Teď jsou Češky mezi osmi celky Evropy. Spatřujete šanci, aby jednou postoupily na olympiádu?
Pouze teoretickou, na olympiádu je nás pozemaček málo. U žen navíc nikdy nevíte, která se zamiluje, otěhotní, bude zraněná…

Mají se děvčata šanci udržet alespoň mezi smetánkou starého kontinentu?
Tu už vidím vyšší. Mluvíme i o štěstí, kterému se ale musí jít vstříc. Je nutné, aby dávaly všechny hokeji ještě daleko víc, než doposud.

Je možné dostat se na odpovídající evropskou úroveň v české extralize?
Angažmá v cizině by pomohlo, minimálně polovinu týmu bych v ní ráda viděla. Třeba jen nakrátko, aby okoukly, jak se venku všechno dělá. U nás se na potřeby reprezentace trénuje nepříliš často a málo intenzivně. Je nutné začít od fyzické přípravy, kterou si musí holky v podstatě samy obstarat. Věřím, že pro ně bude postup do divize A další motivací ke zlepšení. Mají to ohromně těžké, jsou amatérky. Svého maxima ale ještě nemusely dosáhnout.

Pyšná maminka close S dcerami Adélou (vlevo) a Terezou. zoom_in S dcerami Adélou (vlevo) a Terezou. Na takřka rodinném snímku schází manžel Jiří a syn Jakub, úspěšný rozhodčí, který má naději podívat se s píšťalkou na olympiádu v Riu.