Dvaatřicetiletý závodník, jehož profesí je na motorce létat vzduchem, letos odjel v mistrovství světa jen čtyři podniky. Jeden vyhrál, dvakrát byl druhý a ve čtvrtém se zranil. Kromě toho zvítězil v kultovních X-Games.

Co předvede? To zůstává otázkou. Je měsíc po operaci. „Lékaři odvedli skvělou práci, k uzdravení jsem používal i čínské byliny a speciální prášky," líčí Podmol v rozhovoru pro Deník.

Co rozhodlo, že se v O2 areně objevíte?

Dal jsem na vlastní pocit. Trénovat jsem nemohl, ale v hlavě mám nastaveno, jak mi funguje tělo. Nemyslím si, že bych zapomněl jezdit. Spíš jde o to, jestli mě zpevněná kost nebude omezovat v pohybu.

Letošní FMX Gladiator Games slibují návrat ke kořenům starověkých zápasů. Co si pod tím lze představit?

Je to největší freestylová akce, největší motorkářský happening v Česku. Novinkou je, že budeme rozdělení do čtyř týmů a kapitánem jednoho z nich jsem já. Jinak budou diváci stejně jako v předchozích letech posuzovat triky a rozhodovat o nejlepším gladiátorovi.

Cítíte se při podobných akcích jako gladiátor?

Stejně jako starověcí bojovníci i my riskujeme život. Bojujeme o přízeň publika a rozhodčích, takže v podstatě děláme něco podobného. Akorát do nás nikdo nepíchá mečem. (směje se)

Na co se mohou diváci ještě těšit?

Letos jsou nově rozestavené skoky. Budeme létat do kříže. Skvělý adrenalin… Hlavně pro diváky, protože se budeme ve vzduchu míjet. A proběhne také křest knihy „Deník Libora Podmola". Je určená speciálně pro české fanoušky.

Vraťme se ještě zpátky k vašemu nejnovějšímu zranění. K čemu došlo?

Padal jsem z devíti metrů, pak jsem se po několika kotrmelcích střetl s motorkou a při tom si kost rupla.

Mohla za to jezdecká chyba?

Možná jsem byl trochu unavený, ale finálová jízda probíhala výborně až do posledního triku Volt. To došlo k souhře tří malých chyb. Kdybych udělal jednu či dvě, asi bych to zvládl, ale tři bylo moc.

Na co jste v tu chvíli myslel?

Seděl jsem na hlíně a měl strach. V jedné klíční kosti jsem totiž měl už z dřívějška železo, ale nemohl jsem si uvědomit, v jaké. Naštěstí to bylo v té druhé, takže teď jsem železný na obou stranách. (směje se) Je to ale pořád lepší, než si zlomit operovanou kost. To by mohl být velký průšvih.

Zní to dost nebezpečně. Co vás zlákalo ke skákání na motorce?

Když jsem to začal zkoušet, byl jsem mlaďoch. Líbil se mi volnomyšlenkářský přístup freestylové komunity, že jsme všichni jedna rodina a že kolem nejsou žádní trenéři a výchovná střediska. Každý si musel sám vyšlapat cestičku.

V čem je největší kouzlo akrobatického motokrosu?

Ať už se jedná o extrémní ježdění na motorkách, kolech, lyžích nebo prknech, jedná se o sporty mladých. Ukazujeme, že si člověk může užívat život a při tom něco dělat. Mně se jako klukovi z vesnice povedlo díky aktivnímu přístupu získat fajn práci, slušně si vydělávat, lítat po světě a skákat na motorce. Mladá generace ovšem stále víc kouká do mobilů a já bych pro ni mohl být inspirací. Když člověk chce, je všechno možné.

Co je na skákání na motorce nejtěžší?

Patří k tomu tréninková dřina, ale ta mě baví. Nedovedu si představit, že bych se nehýbal. Nejhorší je, že se jedná o nebezpečný sport. Když dojde k velké chybě, dochází k těžkým zraněním. Za posledních sedm let jsem přišel o šest kamarádů. Při tom si člověk uvědomí, že to, co děláme, není vůbec sranda.

Kolik času zabere freestylový trénink?

Když mám před sezonou, trénuju dvoufázově šest dní v týdnu. Obsahuje to ježdění a cvičení. K tomu si ráno zamedituju, dám si strečink a jógu. Večer je pak regenerace, třeba solná lázeň nebo sauna. Trénink v podstatě zabere celý den.

Jak se trénují skoky? Halu si na to asi neprojímáte…

Pokud dovolí počasí, skáču venku. Nejtěžší triky provádím u nás na zahradě ve Znosimi do molitanu. Nechám se vytáhnout jeřábkem a za dvě minuty jsem připravený na další skok. Je třeba dávat pozor, motorka má sto kilo.

Je to šest let, co jste se stal mistrem světa. Považujete to za největší úspěch?

Byl to největší nakopávač kariéry. V tom roce jsme natočili film „Zítra bude líp", který o dva roky později získal Českého lva. Sehnal jsem americké sponzory a začal jezdit na olympiády extrémních sportů X-Games. A letos jsem tam urval zlatou medaili.

Jak se člověk naučí překonávat strach?

Prvotní je důvěra sama v sebe a důkladná příprava. Pokud vím, že určitý prvek díky hodinám tréninku umím, tak obavy odstraňuji. Strach člověka nutí, aby se připravoval co nejpečlivěji.

Naznačil jste to: ke skákání v arénách patří pády a zranění. Máte přehled o svých karambolech?

Na motorce jezdím dvacet let. Profesionálně deset. Co je zajímavé: vychází to na jedno zranění ročně. Hlavně nohy, kotníky, žebra, klíčky a ruce.

A ostatní?

Jak kdo. Brácha Filip na jaře v Austrálii „vyhrál" čtyřtýdenní pobyt v nemocnici. Při jednom pádu si zlomil klíční kost, lopatku, loket a pánev. Raději jsem v Melbourne zůstal s ním, aby byl s někým blízkým ve styku. Je mu dvacet a za dva roky, co jezdí, nastřádal zranění na deset let dopředu.

Předpokládám, že od maminky jste to asi pak slíznul vy…

Máma je silná holka. Vzala si motocyklového závodníka, porodila mu dva syny a ti se potatili. Za léta je už vytrénovaná a měla aspoň radost, že tam Filip nezůstal sám. Věří, že se o něj vždycky postarám.

Máte nad bratrem nějaký dohled?

Bydlíme a trénujeme spolu, jsme ve stejném týmu a jezdíme na stejných motorkách. Radím mu. Má ideální podmínky, aby se stal nejlepším freestylovým jezdcem světa. Mně naopak pomáhá jeho mladá krev. Je už jiná generace a má jiný náhled na svět.

Dá popsat stav mysli před jízdou plnou skoků?

Když jdu skákat, snažím se z mysli všechny myšlenky vystrnadit. A pokud tam nějaká naskočí, musím ji vykopnout. Jak si nasadím přilbu a vjíždím do arény, už tam musím být jen já a motorka. Osmdesát procent ježdění je o hlavě.

Máte nějaký rituál?

Medituju, odpočívám, promítám si skoky a hlavně se snažím myslet pozitivně. Nikdo se na mě nesmí mračit. Před závodem pak políbím v mobilu fotky svých dětí. Průšvih nastal, když se mi jednou vybily baterky. Rychle jsem se sháněl po nabíječce.

Spolupracujete se sportovní psycholožkou Evou Šauerovou. V čem vám pomáhá?

Byla první, s níž jsem začal psychickou přípravu řešit. Měla zkušenosti se sportovci, ale rozdíl byl v tom, že fotbalisté nebo atleti se při výkonu nemohou zabít. Já dřív psychiku neřešil, ale najednou se mi otevřel nový svět. Teď hodně čtu a zajímám se o duchovno. Je to tak široké spektrum, že se mohu učit do konce života.

Zdá se, že jste zavrhl životní styl motokrosových akrobatů, ne nepodobný chování popových hvězd?

Hledal jsem štěstí, ale přitom jsem neměl důvod být nešťastný. Mám krásné děti, vydělávám, jsem mistr světa, znají mě mraky lidí… Začal jsem nahlížet do svého nitra a přišel na to, že jsem se pořád za něčím hnal, abych učinil někoho šťastným. Až později mi docvaklo, že musím učinit šťastnou svoji duši.

K nápravě duše jste zkraje roku odjel na delší čas do Indie. Čemu jste se tam věnoval?

Hlavně jsem potřeboval být sám. Pročetl jsem bibli, korán i indické texty. Zajímal jsem se, jak lidi dojdou ke svobodě a vyrovnání. Rodina je fajn, ale můj režim se závody a byznysem si říká o to, abych občas vypnul. Hrozně jsem si v Indii odpočinul a srovnal si věci v hlavě.

Zlepšil se váš život?

Proti minulosti je to nebe a dudy. Snažím se užívat každý den. Zároveň věřím, že se všechno děje z nějakého důvodu. Je to vidět na mých letošních výsledcích. Chci být úspěšný sportovec, ale i úspěšný otec a ukazovat cestu mladým lidem.

Přemýšlíte o budoucnosti?

Myslím, že bych mohl ještě tři roky trénovat a startovat na největších závodech. Mám ale jeden sen. V prosinci se jako divák vypravím na Rallye Dakar. Pojedu tam s týmem Barth, za který závodí David Pabiška a Pepík Macháček. Chtěl bych se připravit na ročník 2018. Dakar jel můj táta a myslím, že by to byla fajn zkušenost. Musel bych na sobě ovšem zapracovat. Tělo dakarského závodníka vypadá trochu jinak než freestylisty.

Čtěte také: Gladiator Games v Praze vynechá. Piláta čeká boj o bronz z MS