To hlavní ale pořád nevíte. Antonín Mareček se jako pozemkář v roce 1949 objevil v novém sportovním subjektu, který přišel ruku v ruce s nastupujícím režimem.

Nastoupil do Armádního tělocvičného klubu (ATK). Dlouho tam nepobyl: když se jeho tým měl odstěhovat do Mariánských Lázní, radši přijal nabídku, aby pracoval v kanceláři (oddělení pro mezinárodní styk) v Praze.

A tady se začal rodit jeho příběh. Díky kumštýřskému zaměření mimo jiné vytvořil nový znak armádního klubu.

Logo ATK. Rok 1949.

Logo ATK z roku 1949.

Spoluhráčům se nezdály dresy s prostým nápisem ATK. „Napadlo mě nakreslit znak, který by nás nejlépe charakterizoval. Pět kruhů jako olympijský symbol použít nešlo, a tak jsem si vystačil se třemi a vepsal do nich ATK. Bylo hotovo,“ říká autor loga.

Znak se ujal, ale název ATK dlouho nevydržel. V roce 1952 se celý oddíl změnil na Ústřední dům armády (ÚDA). „Prohodit písmena nebyl problém. Nově se pod kruhy objevila modrá domovinka. Víte, mou snahou bylo znázornit řeku. V případě Prahy Vltavu.“

Logo ÚDA. Rok 1952

Logo ÚDK z roku 1952.

Jenže ani tenhle obrázek už ve sportu nevídáte. Naopak další název a logo z roku 1956 znají celé generace. Sice se přesně neví, kdo jméno Dukla navrhl, ale v té době se sjednotily barvy na žlutou a tmavě červenou, které jsou ve znaku hlavního města.

Perlička? Onen nápis Dukla dělal Marečkovi potíže.

Pět písmen do tří kruhů nepasovalo. „Najednou vidím, že kdyby se kruhy neprotínaly, ale jen spojily, nápis Dukla by se v nich krásně vyjímal. Sáhl jsem po skleničce, třikrát ji obkroužil a vepsal nové jméno klubu,“ vzpomíná.

Logo Dukla. Rok 1956.

Logo Dukly z roku 1956.

Velitelům se znak hned zalíbil. „Musel jsem rychle nakreslit konečnou podobu a za pár dní se logo přišívalo na dresy,“ líčí stařík, který dlouhé roky prožil v blízkosti hvězd jako Emil Zátopek, Josef Masopust nebo Jiří Vícha. Zařizoval jim cestovní doklady a doprovázel je na zahraniční zájezdy.

Léta utekla. V roce 1985 za sebou Mareček v kanceláři v ulici Pod Juliskou naposledy zaklapl dveře a začal mu nový život. Kreslil a psal do mnichovických novin. Je autorem knih veršů a pohádek, které doprovodil ilustracemi. Jeho pohádkovou knížku dostávají v Mnichovicích miminka při vítání občánků. Vedle toho trénoval mladé mnichovické pozemkáře a rukama mu prošli i jeho vnuci.

„Konečně jsem mohl dělat to, co mě od mládí bavilo. Teď už mám své roky, ale prožil jsem pestrý život,“ prohlásil Mareček. Stejně jako armádní klub Dukly.