Lucia, jak se změní vrcholové hokejistce život po narození potomka?
To sice úplně, ale přijde mi to takové přirozené. Hlavní rozdíl je v tom, že jsem asi stokrát šťastnější než předtím. Veliké změny tedy jsou, ale vlastně všechny příjemné. Žádná z nich mně nevadí.

Jak moc jste řešila tváří v tvář dětem, jestli začnete hrát hokej?
Ani moc ne, spíš jsem si říkala, že až to půjde, tak si jen tak pro radost pinknu za béčko. V áčku je ale několik zraněných děvčat, a tak jsem přišla vypomoct.

Vypomáháte dlouho. Máte v nohách už třetí utkání.
To je pravda. Jsem z toho asi stejně překvapená jako vy.

Měla jste z návratu mezi absolutní elitu obavy?
Ty jsem ani nestihla mít. Nějak jsem do toho spadla. No a byla vystresovaná vždycky až na hřišti. Na tom se nic nemění ani po třech utkáních.

Neříkal vám například partner, že máte sedět doma u dětí?
To ne, Jára je super. Sám hodně sportuje a je rád, když se já zajdu někam odreagovat.

Stojí vás to ale hodně času?
To ano, je to docela šrumec. Vůbec by to nešlo bez benevolence trenérů na Slavii. Prostě buď přijdu, nebo ne. Pomáhá mi i můj bratr, který naštěstí bydlí v Praze a občas přes trénink ohlídá malou. Když přijde z práce partner, tak ho vystřídá. Vůbec to ale není tak, že bych plnohodnotně trénovala. To se nedá.

Cítíte se plnohodnotně alespoň na trávníku?
To ani náhodou. (směje se) Ještě stále na něm prožívám trošku stres. Hlava by strašně chtěla dělat věci, ale ani ruce ani nohy ji neposlouchají. Pokud bych se měla vrátit na úroveň zhruba jako dříve, tak by to trvalo asi dlouho.

Plánujete to?
Nejspíš ne. Hokej už je pro mě příjemné zpestření života.