Petře, jaké byly vaše sportovní začátky?
Pocházím z Hořovic, kde jsem začínal i s badmintonem, a to hlavně proto, že ho hrál táta. Takže jsem měl raketu odmalička na očích. Mám fotku, na které jsem vyfocený jako batole a už mám v ruce raketu. Seriózně jsem začal jako sedmiletý. To už jsem pravidelně chodil na tréninky. Do toho ještě dělal tenis, atletiku, plaval a provozoval ještě spoustu dalších sportů.

Kdy jste se rozhodl pouze pro badminton?
V patnácti letech už to nešlo všechno zvládat. Za víkend jsem měl třeba tři různé turnaje. Musel jsem si tak vybrat a zůstal hlavně kvůli tátovi u badmintonu. Nadto jsem v něm měl nejvíc medailí a byl nejúspěšnější.

V čem je pro vás kouzlo badmintonu?
V tom, že je ideální pro celkový rozvoj. Je to technický sport, zároveň fyzicky velmi náročný. Je při něm potřeba obratnost, rychlost i vytrvalost a mnoho přemýšlení, jelikož je hodně o taktice.

Považujete za výhodu, že jste vyrůstal na malém městě?
Ano, nebylo tam tolik „rušivých vlivů" jako ve velkoměstech. Nicméně jsem neměl nárok nic ošidit. Jednou si pamatuji, že mě kamarádi přemluvili k tomu, abych si s nimi zakouřil. Přišel jsem domů, táta to ze mě cítil a nafackoval mi tak, že jsem si to od té doby už nikdy nedovolil. Ani ve velkoměstě bych s jeho výchovou neměl žádnou šanci a jsem mu za to vděčný. Samozřejmě až dnes, i já si prošel obdobím, kdy jsem místo tréninku chtěl být třeba na diskotéce.

Ve 22 let jste se odstěhoval do Prahy. Byla to pro velká změna?
Ani ne, v Praze už jsem trávil poměrně hodně času, trénoval v ní několikrát týdně. Přestěhování přišlo čistě z časových důvodů. Měl jsem v ní svůj tým, trenéry, terapeuty. Ovšem nelituji toho, Hořovice jsou přeci jen třicet minut jízdy. Domů proto jezdím skoro každý víkend a velmi rád se tam vracím. Jsem trochu patriot, brzy se chci do okolí Hořovic vrátit.

Brzy?
To je samozřejmě velmi relativní pojem, může to být za tři roky, může to být za deset let. Bude to až po skončení mé aktivní dráhy. V ní mám před sebou jeden jasný vrchol v podobě olympiády v Rio de Janeiru. Dál se zatím nedokážu podívat.

Překonal jste zákeřnou chorobu. Jak moc vám při ní pomohla sportovní zkušenost?
To je to, o čem bych rád mluvil před rodiči i dětmi. S čistým svědomím mohu totiž říct, že badminton a vlastně ten charakter, který jsem si při něm vytvořil, byl klíčovým pro to, že jsem se dokázal tak rychle uzdravit. Neříkám, že kdybych nedělal vrcholový sport, tak že jsem umřel, ale jistě bych se neuzdravil tak rychle a bezproblémově. Jsem v kontaktu s lidmi, kterým zhruba ve stejné době našli stejnou diagnózu a oni nejsou po dvou letech schopní vyjít pořádně schody. Tohle je bonus sportování. Člověk je naučený bojovat a překonávat překážky. Od začátku nemoci jsem ji bral jako souboj a díky svým návykům se rychle uzdravil.

Pomohla vám zpětně choroba k překonání zranění z nedávného světového šampionátu v Číně?
Pokud se vám stane na mistrovství světa taková událost, tak je to hodně mrzuté. Člověk se na něj rok připravuje, odpírá si, a když na něm konečně je, chce podat nejlepší výkon, tak udělá krok a křupne mu v koleni. To si pak říká, že to není fér. Díky mé zkušenosti jsem na to poměrně rychle zapomenul a bral to tak, že to tak mělo být. Bůhví před čím mě to mělo ochránit a jsem vlastně trochu rád, že musím řešit „jen" pohmožděný vaz v koleni a svalový úpon. Asi to, že byla příprava až příliš tvrdá. Je to poučení do dalších let.

Jak hodnotíte mistrovství světa, na kterém jste překonal poprvé síto prvního kola?
Rozporuplně, na jednu stranu mě těší, že jsem přelezl první kolo, na druhou stranu jsem na akci jel s tím, že se mohu probojovat podstatně dál.

Proto jste, byť zraněný, nastoupil do druhého kola do souboje s Indem Kashyapu Parupallim?
Nedalo mi to, chtěl jsem to zkusit. Když začnete vrcholově sportovat, tak na kurtu překonáváte spoustu bolestí. Jedete v adrenalinu. Tentokrát to ale nešlo. Jsem rád, že jsem skončil. Po návratu domů se při vyšetření ukázalo, že se vše mohlo zhmoždit daleko víc. Jsem rád, že jsem své tělo poslechl.

V jakém stavu je zranění teď?
Už pomalu trénuji. Všechno není ještě stoprocentní, ale už si mohu dovolit koleno plně zatěžovat, akorát ještě ne v plné rychlosti a intenzitě. Místo tří hodin proto trénuji jen jednu a zbytek času věnuji různým terapiím.

Kdy plánujete návrat?
Na konci září na Czech International Challengeru v Brně, kde bych chtěl hrát a předvést se před domácím publikem. Za výsledkové minimum tam považuji postup do čtvrtfinále.