Šlo o těžké rozhodování?

Ano, chtěl jsem skončit už před dvěma lety, ale nechal jsem se přemluvit. Přece jen za tu dobu k volejbalu tíhnu, mám vztah k lidem v klubu. Když zjistíte, že vám docházejí síly, nic nenaděláte. I lékaři mi řekli, že potřebuji zvolnit a dát životní styl dohromady. To musím respektovat.

Odcházíte nadobro?

Se Lvy zůstanu jako fanoušek. Jsem domluvený, že bych případně pomohl o víkendech při turnajích a zápasech, ale trénovat již nebudu.

Prozradím, že je vám 63 let. Pokud dobře počítám, začal jste trénovat v sedmnácti. Proč tak brzy?

Odešla mi záda. Jelikož jsem měl volejbal rád, zůstal jsem alespoň u trénování.

Jaké byly vaše začátky?

Náročné. Začínal jsem v Potrubí Praha, pak jsme přešli do VŠ, později USK na Folimanku. Po sametové revoluci se vše rozpadlo. Zakládali jsme oddíl na Košíku, kde jsem rovněž učil. Až jsme se dostali na Lužiny a já zakotvil ve sportovních třídách. Ve své kariéře jsem trénoval od přípravek až po juniory. Byl jsem u nároďáku s Jirkou Zachem, obsadili jsme třetí místo na mistrovství Evropy, osmé na světovém šampionátu… Dělal jsem předsedu trenérsko-metodické komise pražského svazu, předsedu trenérské rady chlapecké složky na českém svazu, zakládal jsem trenérskou radu… Plnil jsem si své sny. Co víc si přát? 

Nemrzelo vás, že jste nikdy neudělal krok do kategorie dospělých?

Vůbec ne. U žactva jsem viděl pokroky. Dítě nic neumí, najednou zasmečuje a už mu to jde. To je krásné. Učíte ho mít sport rád. Pokud jej získáte, zůstane. Později už to nezměníte, láska k volejbalu buď je, nebo není.  

Jak jste na to šel?

Snažil jsem se k volejbalu přivést děti i jejich rodiče. Pořádali jsme třeba společné turnaje. Je k ničemu, když děti chodí trénovat a o víkendu jedou na chalupu. Dřinu musíte prodat v zápasech.  

Věnoval jste se práci učitele i trenéra. Bylo složité to rozlišovat?

Člověk učí a trénuje. Obojí je definováno jako dlouhodobý pedagogický proces. Samozřejmě je jiné učit češtinu, nebo volejbal. Vždy je tam společný cíl, výkon a výstup. Chcete, aby děti měly dobrý prospěch, byly spokojené a na školu měly dobré vzpomínky. Při sportu, aby ho měly rády a umístily se. To se nám dařilo, republiku jsme vyhráli mockrát. 

Působil jste na ně i jako vychovatel. To je možná ještě důležitější role…

Máte pravdu, jedna role bez druhé nemůže být. V době, kdy je spousta dětí z rozvedených manželství, je třeba k nim přistupovat individuálně. Sejde se dvacet kluků, každý má jinou povahu, trenér musí sladit partu. Všem jde o stejný cíl.

Slovo sportovního ředitele Lvů Tomáše Pomra
„Jirku znám odmalička, vedl mě ve starších žácích. Největší část trenérské kariéry strávil právě u této kategorie. Jde o mimořádně důležitý věk, formuje se v něm vztah hráčů k volejbalu. Ukáže se, jestli se mu budou skutečně věnovat. Ve sportu se člověk stává legendou až na konci. To je trochu nespravedlivé. Jirka okolo nás chodil čtyřicet let, měli jsme ho rádi, vážili jsme si ho. Možná jej naplno doceníme až teď. Uvědomíme si, kolik hráčů – reprezentantů – vychoval, že je legendou. Věřím, že se budeme potkávat i nadále, zúčastní se aktivně dalších turnajů. Přejeme mu hlavně zdraví, ať má radost ze života a užívá si náš volejbal. U Lvů má vždycky dveře otevřené.“

Děti také zlobí… Jak k nim neztratit pozitivní vztah?

Člověk musí být svým způsobem otrlý. (směje se) Nikdy se nezavděčíte každému, ale pokud stanovíte pravidla, najdete společnou řeč, všechno správně funguje.
 
Říkáte často "dříve byla mládež lepší", nebo vás to ani nenapadne?

Určitě, jde to s mým věkem, dobou a se stavem společnosti. (směje se) Když jsem začínal, nebyly počítače a mobilní telefony. Děti lezly po stromech, běhaly, pohyb byl pro ně přirozenější. Dnešní generace je línější, teď k tomu navíc přispěl covid-19. Naše kluky ale musím pochválit, vrátili se nám všichni, trénují, těší se na soustředění.
 
Změnil se hodně volejbal od vašich začátků?

Volejbal býval vehementnější, nyní je rychlejší, tvrdší – kvalitnější. Nejvyšší soutěž jsme v USK i ČZU hráli s odchovanci, nyní se bez cizinců neobejdete. Na nás je, abychom děti připravili na to, že budou muset vydat dvojnásobný výkon.
 
Je vám sympatická cesta Lvů?

Ano, jako trenér mládeže bych se samozřejmě přimlouval, aby v áčku figurovalo více odchovanců. Zase si uvědomuji, jak je to složité. Obecně máme klub na úrovni. Je zde spousta dětí, které se chtějí volejbalu věnovat a vedení tomu dává zelenou. Jde pomalu o zázrak. Rozrostly se sporty, v nichž je pohyb přirozenější a můžete v nich mnohem dříve soutěžit. Volejbal se těžko učí. Musíte skloubit rozběh, výskok, smeč… Pracujeme s dlouhými a tudíž neohrabanějšími dětmi. Musíte jim vysvětlit, aby měly trpělivost, výsledky přijdou.
 
Co vám dal volejbal do života?

Pokoru a trpělivost, sebral mi rodinný život, trochu zdraví… Zase mi to vrátil. Dívám se na nároďák, nebo na extraligu a vidím desítky kluků, co mi prošli pod rukama. Jdu na trénink, potkám své bývalé svěřence, kteří mi s důvěrou svěří své děti. Takové pocity jsou k nezaplacení.