Tomu sport pod vysokou sítí učaroval, jako aktivní hráč to dotáhl až do první ligy a dodnes mrská přebor za Modřany. „Krása volejbalu je v partě, setkáte se při něm s výbornými lidmi,“ říká Janeček, jenž neváhá do klubové pokladny přispívat ročně (klíčovou) částkou osmi milionů.

Jak se zrodilo vaše spojení se Lvy?
To už je více než deset let. Přes bývalého spoluhráče Tomáše Johna, který na Lužinách dlouhá léta trénoval juniory. Džon mě pak představil (generálnímu sekretáři) Mílovi Kočkovi, a já začal být klubu na blízku.

A vztahy se prohloubily před minulou sezonou.
Už dva roky předtím jsem seděl v předsednictvu, kde nás bylo pět. Situace v tehdejším ČZU nebyla jednoduchá. Praha sice podporuje volejbal, ale jen na úrovni dětí a mládeže. Pro tým mužů chyběl silný sponzor. Mrzelo mě, když jsem viděl, kolik času se věnuje talentům a oni pak odcházejí. Bez silného finančního zázemí nebylo možné je udržet. A já jsem měl možnost to změnit.

Ve stejné době vznikla také spolupráce se sportovním ředitelem (a trenérem áčka) Tomášem Pomrem?
Ano. S Tomášem jsem dlouhá léta hrál volejbal v jednom týmu. Je pro mě důležité, abych spolupracoval s lidmi, ke kterým mám důvěru, znám jejich práci a přístup ke sportu. Tomáš má podobný způsob myšlení, hodnoty a cíle jako já.

O čem rozhodujete společně?
O základních otázkách směrování klubu, jako je strategický rozvoj, rozhoduje celé předsednictvo. Vždy se pokoušíme hledat konsenzus. Třeba přejmenování klubu jsme řešili dlouho, než jsme se shodli, že jsou Lvi (dříve ČZU) ten správný název. Nebo rozšiřování složky dívek. Zase se nám všem nelíbilo, že většina děvčat ve dvanácti letech s volejbalem končí. Jen ty nejlepší odcházely do jiných klubů. Přitom právě v pubertě je pro zdravý vývoj dětí důležité, aby si nějaký koníček udržely. Společně řešíme i složení extraligového týmu mužů.

A co zůstává jen na vás?
Finální rozhodnutí, jestli si určitého hráče můžeme dovolit, či ne. Tomáš i Míla jsou si vědomi, že to platím ze svých peněz. Oproti předchozím letům ale všichni ve Lvech ví, že jsme finančně stabilní, a mohou se spolehnout na to, že na čem se domluvíme, to platí.

Co pro vás znamená oněch osm milionů?
Spoustu peněz. Někteří lidé si myslí, že jsem blázen. Mám chuť volejbalu vrátit to, co dal mně. Naučil mě spolupráci a především mi dal pocit, že někam patřím. S mým příchodem rostou ambice klubu. Mám životní zkušenost, že když se investuje víc a je to i výsledkově vidět, tak se přirozeně začnou připojovat další nadšenci. Vidí totiž změnu, fandí jí, cítí posun. Málokdo dá peníze klubu, který hraje o desáté místo.

Jak jste vlastně reagoval na loňskou neúspěšnou sezonu, kdy vám play-off uniklo?
Práce se nepočítá na jednu sezonu. Přesto platí, že cíl byl play-off, a ten se nepovedlo splnit. Z toho jsem byl zklamaný. Letos jsme klub posílili a náš cíl je Final Four. Dlouhodobě mi jde ale o mnohem více než o dosažení výsledků, například o to, aby na mě byl klub méně finančně závislý.

Co to znamená?
Do budoucna mohu platit čtyři miliony ročně, a další prostředky musíme někde sehnat. Krátkodobě pro mě není osm milionů problém, dlouhodobě ano. A hlavně, nebylo by to zdravé. Nic nesmí padat s jedním člověkem.

O jakém časovém horizontu hovoříme?
O třech letech. Věřím, že do té doby budeme hrát nahoře ve všech kategoriích, mít ještě silnější základnu, včetně početné větve holek. Klub vidím jako zahradu, která při dobré péči kvete a voní. Věřím, že se přidá hodně lidí, když uvidí, co volejbal dává jejich dětem. Nejsou hloupí, vědí, jak je těžké něco vybudovat a následně udržet.

Nabízí se možnost spojit se s vaším slavným bratrem Karlem. Uvažujete tímto směrem?
Brácha a já tvoříme věci jinak. Máme sice stejné kořeny, ale každý má svůj styl. Kdyby se mu líbila naše práce a chtěl být jedním ze sponzorů, budu rád, ale nedovedu si představit, že bychom klub budovali společně.

Zaznamenal jste už nějaký úspěch? Přidal se někdo?
To přidávání nemusí být hned o velkých číslech, probíhá na různých úrovních. Někdo třeba přijde trénovat malé děti a dá nám svůj čas. Nejsem naivní, za nejrealističtější variantu považuji tu, že někteří z rodičů, kteří peníze mají a uvidí nadšení svých dětí, si řeknou fajn, i já mohu klub podpořit.

Nikdo ovšem ještě nepřispěl?
Třeba Filip Dušek stál u zrodu extraligy mužů již před jedenácti lety. Dodnes podporuje klub tak, že k němu mohou členové Lvů chodit na různé formy rehabilitace a léčení zadarmo. Taková podpora může mít finanční hodnotu až 500 tisíc korun ročně. A to je veliká částka.

Jste mecenáš. A těch okolo nás moc nechodí. Není ale váš optimismus až příliš veliký?
Před jedenácti lety jsme moje žena a já založili malou školku Duhovku, a v té chvíli nás nenapadlo, že jednou vybudujeme celý vzdělávací systém a budeme ovlivňovat životy 600 dětí a 120 zaměstnanců. Měřím věci podle toho, jestli se dokáží zhmotnit. Souhlasím s tím, že vize je mrtvá, pokud se nezrealizuje. Člověk by měl reflektovat, co funguje, a co ne a společně s druhými hledat schůdné cesty. Zároveň být důsledný v aplikaci konkrétních kroků, aby se vize postupně naplňovala.

Co když vaše vize zkrachuje?
I to se může stát. Riziko vždycky existuje. Já ale potřebuji mít pocit, že jsme pro naplnění nové vize klubu udělali všechno, co bylo v našich silách. Volejbal pomáhá dětem se v dnešním složitém světě zorientovat a dobře se ukotvit. Pocit, že někam patřím a něco umím, je radostný a naplňující.