Kdo je Anna Klimundová?Narodila se 15. května 1991 v Krnově. Vyrůstala v Opavě. Česká reprezentantka nastupuje za Squashclub Strahov. Na českém žebříčku je druhá, na světovém profesionálním žebříčku 114. Mezi její největší úspěchy patří bronz z mistrovství Evropy družstev 2014 v Itálii. Osmkrát vyhrála mistrovství republiky juniorek. Dvakrát po sobě byla třetí na mistrovství republiky žen. Vystudovala Pražskou konzervatoř, obor klasická kytara. Koncertovala ve Spojených státech amerických, na Madeiře. Zahrála si s houslistou Václavem Hudečkem. Studuje Bohemia Institut jazykového vzdělávání v Praze. Podala si ale přihlášku na pařížskou Sorbonnu. Jejím partnerem je francouzský mistr Evropy juniorů ve squashi Lucas Serme.

Anno, co bylo dříve, kytara nebo sport?
Pro mě sport, který jsem začala dělat už ve školce. Protože jsem ale v Opavě nemohla s gymnastikou na slušné úrovni pokračovat, tak jsem toho nechala. Pak jsem dělala balet, který mě nebavil. Umění mám ale ráda, proto jsem se v šesti letech vrhla na kytaru a malování, pro které mám vlohy po mamce. V deseti jsem přišla na squash. Jeden koníček jsem kvůli němu musela opustit a odneslo to bohužel malování.

To je pořádná porce aktivit. Musela jste mít mimořádně ambiciózní rodiče?
Ne, to byly moje aktivity. Táta dělal gymnastiku ve škole, mamka hrávala tenis, moji rodiče jsou hodně sportovně založení, nikdy mě ale do ničeho nenutili. S hudbou pak nemají vůbec nic společného. K té mě inspirovala moje učitelka ze školky.

Čím vás chytila kytara?
Začala jsem chodit na základní uměleckou školu k paní učitelce Bystroňové už v necelých šesti letech. Moc mě to bavilo, nikdy jsem nechtěla hrát na jiný nástroj. Měla jsem samozřejmě krize, například v páté třídě jsem toho chtěla nechat. Následně v deváté jsem se ale rozhodla, že půjdu na konzervatoř.

Pamatujete na svou první skladbu?
To ne, jen vím, že jsem dřív než číst ovládala noty. Paní učitelka mi tak předčítala slova k písničkám, které jsem hrála. Bylo to ale něco typu „Prší, prší".

Co vás přisedlo na squash?
V Opavě se otevřelo Squash centrum a moji rodiče v něm často hrávali. Probíhal tam nábor dětí, na který jsem se nadšeně přihlásila. Na squashi je skvělé to, že ho nemusíte od začátku úplně umět a hrozně se na něm vyřádíte. Tím chytil i mě. Je to dynamický sport, ve kterém máte spousty možností, díky tomu, že okolo sebe máte tři stěny a za sebou jednu skleněnou. Je to variabilní hra, u které se navíc opravdu zapotíte.

Co přišlo dříve, sportovní úspěchy, nebo hudební?
Ve squashi mi chvíli trvalo, než jsem se dostala mezi nejlepší. Vítězit jsem začala zhruba ve dvanácti letech. Pak už jsem každoročně vyhrávala svou juniorskou kategorii a někdy i dvě zároveň. V kytaře to bylo trochu jiné. Neprobíhá v ní až tolik soutěží, a tak nebylo mnoho příležitostí se s někým měřit.

Když jste přecházela na konzervatoř do Prahy, bylo to i kvůli squashi?
Ano, rok jsem chodila na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Do Prahy jsem se pak přesunula hlavně kvůli squashi. Nakonec se mi to ale vyplatilo také z pohledu hudby. Přeci jenom není v Ostravě tolik příležitostí hrát, tak jako v Praze.

Jak šestnáctiletá blondýnka zvládla přechod do Prahy?
Ze začátku jsem byla hodně vystrašená. Většinu času jsem trávila ve škole, kde vládl trochu jiný systém. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla i na místní lidi, jsou více individualističtí. Hlavně na škole si každý jel na své triko. Moc mi pomohlo prostředí na squashi, kde se o mě lidé starali a vzali mě do party. Zachránili mě.

Jak se dívali na squashi na dívku z konzervatoře a opačně?
Hudebníci většinou ani nevěděli, co to squash je. Uznávám, že je to zvláštní kombinace a vždycky jsem se cítila rozpolceně. Mezi muzikanty jsem se chovala jinak než na squashi. Naopak na něm mou hudební stránku oceňovali.

Nezakazovali vám na konzervatoři squash?
Zakazovali, nechtěli mě dokonce pustit na mistrovství Evropy, jelikož se báli, abych si něco neudělala. Nikdy mi nedali individuální plán. Sport přeci nemohu dělat, když dělám hudbu.

Najdete společné prvky v přístupu ke sportu a k hudbě?
Ano, oboje je to veliká dřina. Každá sice jiná, jedna fyzická a druhá spíš psychická, ale vždycky je to dřina. Proto jsem se musela rozhodnout, co dál. Na kytaru musíte cvičit minimálně pět hodin denně, abyste byl na špici. Squashi věnujete tři, čtyři hodiny. Den není nafukovací, a tudíž jedno muselo jít stranou.

Jak těžké bylo rozhodování? Kolikrát se jazýček vah naklonil na tu a na tu stranu?
Hodněkrát. K rozhodnutí přispělo i to, že je můj partner squashista. Navíc já jsem společenský člověk a zavřít se sama na pět hodin a cvičit pro mě bylo až deptající. Squash je větší zábava.

Kdyby váš partner byl dirigent, tak jste dneska kytaristka?
(směje se) To je otázka. To se ale nemůže stát. Měla jsem nějaké zkušenosti s umělci a už se k tomu nechci vracet. Sportovec mi vyhovuje.

V čem jsou jiní?
Lidé v hudbě jakoby měli klapky na očích. Vidí jen ji a častokrát se nedokážou bavit o ničem jiném. Taky hodně rádi chodí do hospod, což mi moc nevyhovuje. Když to neděláte, protože jste unavený a navíc máte další den trénink, tak se trochu vyřazujete ze společnosti. Samozřejmě ale nemůžu všechny házet do jednoho pytle, mám z tohoto prostředí dobré kamarády. Na squashi lidé chápou víc, že se nemůžete opíjet každý druhý den.

Squashisté jsou tak asketičtí?
(směje se) To nejsou. Pokud přijde úspěch nebo jiná příležitost k tomu se bavit, tak jim to jde velmi dobře. Sportovec si ale nemůže dovolit způsob života umělce.

O kytaře už tedy můžeme mluvit jako o dvojce?
Momentálně ano. Vrátit bych se mohla. Samozřejmě už se ale nedostanu na špici.

Jaké jsou tedy vaše momentální plány s kytarou?
Úplně ji nechci odsunout. Občas si chci zahrát a taky učím na kytaru děti, což může být taky možnost do budoucna. Teď je to pro mě ale hlavně zábava.

Místo koncertní éry jste se stala squashovou profesionálkou. Jak vás to napadlo?
Pro to jsem se rozhodla sama. Zatím spíš zkouším, kam až se mohu se squashem dostat. Nejsem tak docela profesionálka, jelikož ještě studuji a chci studovat. Pokud to ale půjde dobře, tak proč to nezkusit.

Být profesionálem znamená nemalé náklady. Jak se vám podařilo je získat?
V tom je taky problém. Právě proto hrají v Česku hlavně lidé, kteří pocházejí z velmi bohatých rodin. Hledat sponzora pro takto mediálně málo známý sport je těžké a zatím se mi to moc nedaří. Mám štěstí, že mě podporuje můj oddíl Squashclub Strahov, který mi vytváří skvělé podmínky pro tréninky. Peníze na výjezdy se ale shánějí těžko.

Čtyři hodiny denně trávíte na kurtu. Co dalšího musí dělat squashistka?
No tak maximálně čtyři hodiny, někdy jen tři. (směje se) Já jsem zatím taková netypická squashistka. Dopoledne trávím ve škole. Odpoledne chodím dvakrát na kurt. Většinu fyzického tréninku, jako běhání na ovále nebo posilování, absolvuji přes léto.

Jak moc je squash o taktice a jak moc o fyzičce?
To se nedá oddělit. Squash je komplexní hra, role jednotlivých složek jsou velmi vyrovnané. Člověk, který na tom bude fantasticky fyzicky a nebude ovládat taktiku, neuspěje.

Jak byste charakterizovala svou hru?
Jsem dost útočná, taky ale dokážu svou hru změnit, na všechny hráčky nemůžete útočit.

Jste útočná i v životě?
Spíše bych řekla přímá, neumím se lidem vlichotit nebo něco předstírat. Na mě je hned poznat, jestli někoho mám nebo nemám ráda. A občas mi to dělá problémy.

Které vlastnosti vám pomáhají na kurtu a které škodí?
Jsem veliký perfekcionista. To mi škodí i pomáhá. Dobré je to v tréninku, do kterého jdu vždycky naplno a snažím se každý detail vypilovat. Ve chvíli, kdy to ale nefunguje, tak mě to rozhodí a nedokážu se soustředit na taktiku.

Kterého squashového úspěchu si nejvíce vážíte?
Momentálně nejspíš třetího místa na mistrovství Evropy v kategorii družstev. To je něco, co jak věřím, českému squashi pomůže. A taky to mám čerstvě v hlavě.

Jak se snesou čtyři ženské individuality v jednom družstvu?
Je to zvláštní, jelikož jsme přes rok opravdu rivalky a mimo turnaje se vůbec nepotkáváme. Na šampionátu se ale stmelíme a je to výborné.

Jak moc veliká je ta rivalita?
U nás moc žen nehraje, tak prvních šest jich je na dobré úrovni. Mezi některými je to občas trošku vypjaté, ale například v tenise je to asi stokrát horší, jelikož v něm jde navíc o velké peníze. Tady o tolik zase nejde.

Máte mezi elitou i nějakou kamarádku?
(směje se) Myslím, že vycházím se všemi dobře, kamarádky mám ale spíše odjinud.

Jak vzpomínáte na zisk italského bronzu? A proč jste jej třeba nepostříbřily či nepozlatily?
Velmi ráda na to vzpomínám. První byl tým Anglie, což je posledních dvacet let stejné. Angličanky jsou v Evropě o hodně napřed. Druhá byla Francie, ta bývá většinou třetí. Tyto státy mají mnohem lepší podmínky pro hraní. My se ale posouváme. Minulý rok jsme byly páté, což byl výborný úspěch, letos třetí, a tak doufám, že to bude za rok finále.

To vychází jinak, 5. - 3. - 1. Měly byste být zlaté?
(směje se) No, doufám.

Jak to bylo na mistrovství Evropy se zájmem fanoušků?
Bylo tam hodně lidí. Byl tak postavený skleněný kurt. U nás přijdou většinou jen kamarádi a lidé, kteří squash hrají. Tam byli opravdoví fanoušci a mediální zájem byl hlavně o domácí tým. Na squashových stránkách se dalo dívat na všechny zápasy.

Jaký jste zaznamenala ohlas v Česku?
Je smutné, že malý. Možná vyšla nějaká zpráva na internetu, ale to bylo všechno. V podstatě se o tom pořádně nedozvěděli ani squashisté, které potkávám na kurtech. Asociace toho mohla využít pro zviditelnění tohoto sportu mnohem lépe.

Co vás nyní čeká a nemine?
V úterý odjíždíme do Francie na mistrovství Evropy jednotlivců, což bude moje první individuální mistrovství. Chci na něm hlavně sbírat zkušenosti a pořádně si jej užít. Umístění se těžko odhaduje. Hodně záleží na losu.

A co do budoucna?
Uvažuji o tom, že bych v budoucnu odjela studovat a hrát do zahraničí. To se také odvíjí od mého partnera, který je Francouz. Jeho sestra je navíc pátá nejlepší světová squashistka a trénuje kousek od Paříže, kde je skvělé zázemí pro ženský squash a trénuje tam hodně výborných francouzských hráček. Strahov se ale bude opouštět velmi těžko a proto tento plán odsouvám až na rok 2015.