Petro, před šesti lety jsme spolu dělali první rozhovor. Jmenoval se: Čekám, kdy přijde neúspěch. Už se dostavil?
Ještě ne. Jsem ale stále plná dojmů z mistrovství. Ve své náladě a rozpoložení žádný neúspěch nevidím.

Za něj neoznačíte ani čtvrtfinálové vyřazení od Nizozemska (26:30)?
Rozhodně ne. Byly jsme zklamané, všechny jsme věděly, že se zápas dal vyhrát. Kdyby mně ale před šampionátem někdo řekl, že budeme hrát čtvrtfinále, a v něm budeme trápit do posledních minut Holandsko, poklepu si na čelo.

Byla jste zklamaná o to více, že jste po osmifinálovém galapředstavení nechytala?
Vůbec ne, počítala jsem s tím, že Lůca (Satrapová) odchytá úplně jiné utkání než s Rumunskem. A byla výborná, tak jako předtím v celém turnaji. Já si odvedla svoje při sedmičkách.

S jakými pocity jste v osmifinále kráčela do branky?
V podobných momentech jsem skoro v transu a pomalu nic si nepamatuji. Jít na hřiště na konci poločasu je složité. Není lehké dostat se rychle do tempa.

Kdo na vás ukázal? Chtělo se vám za nepříznivého stavu vůbec mezi tyče?
Trenér brankářek pan Mika mě poslal rozcvičovat. Šlo o psychologický tah, který často zabere. Tentokrát ne. A jestli se mi chtělo do branky? Kdyby ne, bylo by něco špatně.

Proti vám stála nejlepší házenkářka světa Cristina Neaguová. Vyvolávala obavy?
Strach jsem necítila. Věděla jsem, že na ní stojí hra Rumunek. Cristina je chytrá, má střelu, za kterou se jen ohlídnete. Nepochybovala jsem, že ji holky utahají. A bylo jen na mně, jak se popasuji se zbytkem. Další hráčky byly taky kvalitní, ale ne jako Neaguová.

Vzpomenete si na zásadní zákrok? Za svá záda jste dokonce nepustila dvě sedmičky.
Nedůležitější pro mě byly dvě střely pivotky Pinteaové. Těžké zákroky a v důležitých momentech. Po nich jsem se dostala do pohody.

A do konce duelu chybělo jen jedenáct vteřin, stav byl vyrovnaný. Slova trenéra při oddechovém času jsme slyšeli jen z části. Opravdu se vše podařilo splnit úplně přesně?
Vím, že se akce zkoušela na tréninku. Já jsem ale stála trochu stranou s brankářkami. Viděla jsem čas a myslela si, že napětí moje nervy nevydrží. Sedla jsem si na střídačku, hrálo se sedm na pět. Za tu chvíli jsem zestárla o dvacet let. Radost z výhry mě ale vrátila můj původní věk.

Dá se popsat euforie?
Těžko. Dala jsem si hlavu do dlaní a nechtěla jsem se dívat. Když Míša Hrbková střílela, nedýchala jsem. Míč skončil v brance, a pak už nevím. Všichni se rozeběhli, objevily se slzy dojetí i úlevy.

A Česko zaznamenalo házenou. Dostaly jste se do večerních zpráv nejsledovanější televize a na dvoustranu nejčtenějších novin…
Pozornost o nás raketově vzrostla. Nikdy by nás nenapadlo, že se uvidíme v Blesku. Chodily zprávy a gratulace od lidí, o nichž jsme netušily, že házenou sledují. Náš sport se začal líbit, snad nepůjde jen o boom, ale zájem vydrží.

K tomu vede jediná cesta další výhry. Trenér Bašný řekl, že jste pro semifinále ještě nedorostly. Souhlasíte?
Něco na tom bude. Za těch pár let s panem Bašným jdeme krůček po krůčku. Věřím, že čas na životní úspěch ještě přijde. Nechci mluvit o medailích, ale hru určitě můžeme posunout, abychom silné soupeřky skutečně porážely a ne s nimi hrály „jen“ vyrovnaně, jako teď s Holandskem.

V čem je kouzlo Jana Bašného?
Jde o muže na svém místě. Házenkářského odborníka, který má autoritu. Komunikuje s námi. Ptá se, v čem se cítíme lépe a hůře.

Skončily jste osmé. Jde o reálný obrázek reprezentace?
Stoprocentně. I když se může někomu zdát, že je náš úspěch o jednom zápase. Já ho ovšem vnímám jinak. Už na druhém šampionátu jsme ukázaly výbornou házenou. Kdo s námi nepočítá, může dopadnout jako letos Rumunky.

Vyskytla se během turnaje zajímavá nabídka? Minimálně z Rumunska by měla přijít?
(směje se) Snad ne, do Rumunska mě srdíčko netáhne. Jsem ale domluvená s vedením na Slavii, že by bylo dobré se někam posunout. Jestli to bude už po sezoně, se uvidí. Teď mám v Edenu rozdělanou práci a soustředím se na ni.

A vysněná destinace? Pamatujete si ještě, jakou zem jste jmenovala v rozhovoru před šesti lety?
Asi Francii. Po rozhovorech s reprezentačními kolegyněmi jsem ale změnila názor. První angažmá nesmí být moc daleko od hranic. Nejradši bych šla pozvolna a začala ve stabilním klubu v Německu někde na spodku Bundesligy. A pak se pomalu posouvala. Jen neshořet jako papír.