Možná že údajům z úvodu rozhovoru nebude každý věřit. Upřesníte je, prosím?
Ale ony jsou pravdivé. V roce 1955 jsem přišel jako učeň k trenéru Hourovi a od té doby jsem zůstal Velké Chuchli věrný. Vstávám opravdu ve čtyři hodiny, pak jedu do Chuchle vlakem. Potkávám tam prakticky stejné lidi. Vždyť kdo jiný by takhle brzy po ránu jezdil… Přijdu do stáje, nadám koním „snídani“ a začnu s tréninkem.

Než jste se stal úspěšným trenérem, byl jste rovněž špičkovým jezdcem. Připomeňte nám některé úspěchy…
V té době tady bylo mnoho starších vynikajících žokejů, a tak moje úloha byla hodně těžká, ale i tak jsem dosáhl klasických vítězství… V roce 1969 jsem vyhrál Oaks s Lyží, o tři roky později St. Leger s Victorem a v roce 1973 Velkou jarní cenu s Valem II. Co však nejvíc ovlivnilo moji kariéru, byla možnost působit rok v bývalé NDR.

Povídejte.
Ono se to z dnešního pohledu zdá jednoduché, ale tehdy se všechno řešilo ve státních orgánech obou zemí. Nakonec jsem odjel k drážďanskému trenérovi Greschlovi a naučil jsem se mnoho užitečných věcí. Kromě jiného také jazyk, ale všude mne tam přijímali velmi mile a i po skončení angažmá jsem se s německými kolegy stýkal. V Německu jsem tehdy vyhrál dvanáct dostihů.

Německo hrálo velkou roli i při vašem největším trenérském úspěchu, vítězství v Československém derby 1985. Jak to tehdy bylo?
V té době jsem už měl za sebou trenérský triumf v derby v roce 1983 s Taranem. O dva roky později jsem měl v tomtéž dostihu Trocadera a přál jsem si, aby mého svěřence jezdil německý jezdec Potempa. Spustil se doslova kolotoč a opět se to řešilo prakticky na vládní úrovni. Potempa už měl závazky ve východním Německu, ale do Prahy nakonec přijel. A ukázalo se, že to byla dobrá volba a derby jsme vyhráli.

Tohle vítězství má jeden primát, který už vám nikdo nemůže vzít…
To ano, ale pro mne to bylo tak trochu smutné. Bylo to totiž poslední derby, které se běželo před krásnými starými tribunami. Neberte to prosím jako nějaké staromilství. Zázemí s novou tribunou je jistě užitečné, ale ta atmosféra je dnes přece jen jiná.

Váš kolega nedávno zesnulý trenér Tomáš Šatra žertem říkával, že až budeme všichni pod drnem anebo v domovech důchodců, Drlík bude ještě trénovat. A ono to vychází…
I když určitě všechno jednou skončí, já bych bez koní nemohl být. Teď se ale touto činností spíš bavím: v tréninku mám jen dva koně. Měl jsem sice nějaké nabídky na rozšíření koňského portfolia, ale v mém věku to takhle určitě stačí.