Do Dukly se Jan Suchopárek dostal přímo z vojenského arestu. V dresu Slavie skóroval v první minutě vršovického derby brankou z půlky, ale víc si vzpomene na svoje reprezentační trefy. Kolika hráčům se podařilo rozvlnit síť na mistrovství Evropy a získat tam stříbrnou medaili?

Pamatujete si svůj první gól?

Muselo to být v roce 1975, protože od jeho 30. července mám první registraci na Kladně. Bylo mi necelých šest. Vybavuji si ale první zápas. Se Spartou C jsme prohráli 0:6 a od té chvíle bylo jasné, že nemohu jít nikdy na Letnou. (smích)

Vynikl jste na postu stopera. Vždycky jste hrál vzadu?

Začal jsem v záloze a hrál v ní až do dorostu. Když jsem ale jako mladíček přišel do chlapů, šoupli mě do útoku na křídlo. Dělali jsme tam černou práci pro zkušené. Když jsem nastupoval mezi posledními na plac, tak mě kopali do zadku ať mažu dopředu. Ale jinak mi samozřejmě hodně pomáhali. Velká a důležitá škola.

A první branku za kladenské chlapy si vybavíte?

Ano. Proti Benešovu jsem šel na hřiště až ke konci a šťastně, ale pěkně volejem přes celou bránu dal vítězný gól. Bylo mi osmnáct.

Brzy si vás vytáhla pražská Dukla, v té době vojenský tým. Jak vás objevila?

S Radimem Nečasem nebo Jirkou Novotným jsme hráli v reprezentační šestnáctce, tehdy jsme se dostali i na mistrovství Evropy. Ale nepostoupili jsme ze skupiny a já pak z nároďáku vypadl a nastupoval až za jednadvacítku. Nicméně s Kladnem jsem hrál už od patnácti dorosteneckou ligu. 

Dukla pro vás byla vstupenkou mezi elitu. Souhlasíte?

Šlo pro mě o stěžejní klub. Dostat se do áčka ale nebylo jednoduché. Nejdříve jsem hrál za juniorku, ještě v útoku, pak v záloze. Na stopera jsem se dostal až po vážnějším zranění Dušana Fitzela. To bylo za trenéra Jareše. Nám mladým dal šanci při zimní lize proti silné Bohemce. Áčkaři na zmrzlou škváru nechtěli, ale my se toho zhostili slušně. A hned jsem měl nabídku, abych na vojně zůstal. 

A podepsal jste to. Těžké rozhodnutí?

Ano. Jenže jsem tehdy utekl z útvaru, Kladno jsem měl blízko. Chytili mě a dostal jsem podmínku. Místo, abych byl v klidu, tak jsem ji „proměnil“ a dostal deset ostrých. Seděl jsem tři dny v posádkové věznici, kde teď stojí Palladium, až pak někdo zaklepal a že mám jít na Duklu za panem Kockem. Skvělý člověk a velký znalec fotbalu a tehdy mi nabídl, abych to podepsal.

A brzy jste vstřelil první gól…

Hned při premiérovém mistráku proti Slovanu Bratislava mému kamarádovi Šaňo Vencelovi.

Do Slavie jste šel za Borise Korbela, Čechoameričana a multimilionáře. Jaký byl?

Sympaťák, na nic si nehrál. Pamatuji si, že jsme byli se Slavií na soustředění ve Střední Americe a mohli jsme si vzít i jednoho člověka s sebou. Díky tomu vlastně šlo o tréninkovou dovolenou. Tým se dal dohromady i co se týče mezilidských vztahů a pak šlapal.

A první přesný zásah za Slavii?

(přemýšlí) Na ten si vážně nevzpomenu, ale vybavím si jeden kuriózní. Hráli jsme na Bohemce a já vstřelil nejrychlejší branku celého ročníku, už po necelé minutě. Ještě teď se musím smát, jak padl: stoper odkopával míč, trefil mě do zadku a šlo to přímo do šibenice. Gól z půlky! A víte, co byla cena za ten gól? Pětilitrová sklenice hub.

Nejspíš jedlých, jinak byste se nepodíval do národního týmu. Za ten jste skóroval poprvé kdy?

To si vybavím dobře, dal jsem totiž jen čtyři branky. První v Irsku, v hezkém utkání jsme vyhráli 3:1.

A nejslavnější branka? Asi proti Rusku na ME 1996…

Souhlasím, i když stejně cenná byla i předešlá v kva-lifikaci v Norsku. Kdybychom prohráli, tak jsme se do Anglie ani nedostali. Norové vedli 1:0, když se mi povedlo vyrovnat. Jde trochu o životní náhody, ale hezké náhody, a rád na ně vzpomínám.