Aby toho Babylonu nebylo málo u reprezentace působí jako pravá ruka Izraelce Ronena Ginzburga. „Dobrý asistent musí potlačit své ego. Být loajální vůči trenérovi i klubu. Je to spojka mezi koučem a hráči,“ líčí Pospíšil.

Svou asistentskou dráhu jste začal pod vyhlášeným bouřlivákem Mirsadem Alilovičem. To musela být drsná škola?
Byla. (směje se) Mirsad byl na jednu stranu kontroverzní, pes na hráče, ale já s ním vycházel skvěle. Problémy jsme měli možná na začátku. Byl jsem v nové práci, dělal boty, ale jakmile se nastavila pravidla, všechno šlapalo. Mojí rolí bylo modelovat náladu. Neuvěřitelná škola.

Pak přišel na řadu Chris Chougaz. Řekové jsou prý ohniví. Bylo to po Aliovičovi vůbec možné?
Taky jsem čekal, že řecký temperament bude vyšší. Chris zápasy prožíval, zlobil se a plísnil hráče, když se nedařilo. Ale upřímně: já mu to příliš nevěřil.

Pročpak?
Neuvěřil jsem, že je koučování jeho život. To máte jako u doktora, nemluvíte o povolání nýbrž o poslání.

Teď spolupracujete s Dino Repešou, který je mladší než vy. Komunikace bude asi jiná.
Dino je úplně jiný, než byli předchozí dva trenéři. Má neskutečné znalosti o basketbalu. Bavíme se na přátelské bázi, pracujeme jako tým i s druhým asistentem Martinem Baštou. Přestože je Dino hlavní kouč jen dva roky, je stoprocentní profesionál.

Když srovnáte tyto tři mentality, jsou hodně rozdílné?
Slovinská a chorvatská mají k sobě blízko. Nebál bych se je shrnout do termínu „balkánská vypočítavost“. Řecká mentalita mi byla nejvzdálenější. Trochu té chemie nám spolu prostě chybělo, nebylo to ono.

V čem se projevuje „balkánská vypočítavost“?
Představte si hru na kočku a myš. Něco říkají, ale myslí to jinak. Do týmu tím vnesou neklid a z hráčů dostanou maximum. Miro byl v tomto mistr. Věděl, kdy má zatlačit a povolit, aby se mu hráč zase nezhroutili.

USK jde cestou cizinců. Co myslíte, nastane někdy doba, že bude hlavní trenér Čech, třeba Jan Pospíšil?
Nemám nejmenší důvod se tajit svými ambicemi. Pokud by nabídka přišla, určitě bych ji vzal. Na druhou stranu, cizinci jsou dobrá volba. Každý zahraniční trenér, pokud je z basketbalové země, přinese něco nového a obohatí hráče i asistenta.

To mě zajímá, pokračujte.
Nejvíc jsem si vzal od Mira. Začínal jsem a měl jsem velké mezery. Naučil mě základy. Ale uvědomil jsem si, že nechci být typem trenéra, kterého se hráči bojí. Raději řeknu všechno na rovinu.

Dostáváme se k řecké škole.
Ta má nepřeberné množství obran. My je také hráli. A zase jsem si něco uvědomil, nechci jen odkroutit trénink a jít domů.

Poslední školu právě zakusujete. V čem je přínosná?
Dino řeší některé situace přímo geniálně. Vidíte na něm, jak detailně se na každý zápas připravuje. Hodně věcí bezpochyby konzultuje se svým otcem, což je jeden z největších basketbalových mozků v Evropě.

Vaše vztahy jsou čistě pracovní, nebo i přátelské?
S Mirem byly naše vztahy ke konci přátelské. Měl jsem období, kdy jsem dodělával školu a on mi vyšel vstříc. Dal mi pár dnů volno, což by jen tak někdo neudělal. Chris neustále zval realizační tým na kafe. Když mi teď napíše, že něco potřebuje, tak mu vyhovím, ale neposíláme si rodinné fotky. S Dinem asi nepojedeme nikdy na dovolenou, vždyť se vidíme x hodin denně. Ovšem jsme si věkově i názorově blízcí a vycházíme spolu přímo skvěle.

Sám už jste tým vedl ve třech zápasech. Bylo to o tolik jiné?
Úplně ve všem. Rozhodnutí totiž je najednou jen na vás, zodpovědnost vylétne. Klub mi tehdy vyjádřil maximální podporu, ovšem tlaku se nevyhnete a vytvoříte si ho na sebe často i sám.

Pojďme k reprezentaci. Je to i pro asistenta nejvyšší meta?
Když jsem s basketbalem začínal, neměl jsem za cíl NBA, ale reprezentaci. Teď v ní jsem a jedná se bez přehánění o splněný sen. Nechci říct, že by byla více než klub, ten je pořád můj chlebodárce, ovšem kdybych si musel vybrat, nároďáku dám přednost.

Práce je v něm jiná?
Podobná. Jen je na menším časovém úseku nahuštěno více úkolů. Když se pak hraje mistrovství světa, je to docela masakr.

Jaký je nejpodstatnější úkol asistenta?
V klubu i reprezentaci analyzuji soupeře. V Číně jsem dělal neskutečný počet videomítinků. Pomáhal mi s nimi Luboš Bartoň, měli jsme k dispozici software od izraelské firmy, na telefonu bylo připraveno dalších pět basketbalových koučů a skautů. Kdybych měl vše dělat sám, asi bych se domů vůbec nevrátil. (směje se)

Představuji si to správně: nejedl jste a nespal?
No, ke konci to bylo hodně těžké. Když deset dnů po sobě spíte dvě a půl hodiny, tak už hlava nefunguje. Úspěchy to ovšem vyvážily. Nevyměnil bych ani minutu.

Izraelský software a izraelský trenér. To asi nebude náhoda?
To opravdu není. (směje se)

Tím se dostáváme k Ronenu Ginzburgovi. Jaký je?
Jde o neskutečnou osobnost. Velmi inteligentního člověka. V Čechách působí dlouho, je až neuvěřitelné, jak má zmapovanou naši mentalitu a portfolio českých basketbalistů. V tom je jeho největší přínos a výhoda. Jde sice o člověka s velkým egem, ale když se připravuje na utkání, je schopný ho potlačit. A naladit kluky tak, že hrají nejen za národní tým, ale i za něj.

Pustil vás k sobě?
On je dost opatrný člověk, ale dokáže se obklopit dobrými lidmi, kteří mu výborně radí. Ve finále je otevřený, chápající a má osobitý smysl pro humor.

Tedy dobrý společník?
Je to tichý společník, který si libuje v sarkasmu.

Můžete u takové osobnosti hovořit o přátelství?
Nejsem si jistý, zda jsme v přátelském vztahu. Ale vím, že kdybych se na něj obrátil s problémem, tak by udělal maximum, aby mně pomohl. Pro radu za ním určitě chodím. Když byl Chris operovaný a já musel převzít áčko USK, tak první, komu jsem volal, byl on. Ptal jsem se ho na radu a on odpověděl, ať jsem v klidu, zvládnu to a půjde o skvělý krok pro mojí kariéru.

Co jste od něj odkoukal?
Ronen má koncept založený na jednoduchých věcech, které pak vypadají složitě.

To mi prosím vysvětlete.
Dokáže zabalit jednoduchou věc do složitějšího systému. Je pak o to hůře skautovatelný.

Vedle vašich „učitelů“ působíte jako demokrat. Není potřeba to změnit, abyste se mohl stát hlavním koučem?
No, kdybyste šel na Folimanku a potkal pár mých šestnáctiletých svěřenců, asi byste neslyšel, že jsem demokrat. (směje se) To s tím prostě souvisí. V mládežnickém basketbalu už jsem šéf a v mužském ještě nejsem. Moje filozofie je jednoduchá. Kluci musí vědět, že jsem tu pro ně a mohu jim pomoci se zlepšit. Basketbal není hra trenérů, ani asistentů, ale výhradně hráčů.