Až jednou budete vyprávět dětem o sezoně 2017, co jim při vzpomínání povíte?
Určitě jim řeknu, že byla hodně povedená a že jsem v ní udělal obrovský krok dopředu. A taky, že mi na jedničku vyšlo prakticky úplně všechno, co jsem chtěl a v co jsem doufal. Snad mi jen o pouhých šestnáct centimetrů utekl titul mistra světa.

Jan Železný.
Jan Železný: Chlapi se poperou, ale druhý den spolu trénují


Nicotných šestnáct centimetrů. Vrtá vám to číslo před usnutím hlavou, nezdá se vám o něm?
Abych řekl pravdu, tak mě nestraší. Vyhrál totiž Johannes Vetter, což je kluk, který letos hodil nejvíc na světě. Osobák má o čtyři a půl metrů dál než já, takže mu titul patří zaslouženě. Něco jiného by bylo, kdyby se stal šampionem oštěpař, který hodil daleko jen ve finále šampionátu. To bych si pak jistě říkal, že jsem ho mohl porazit.

Podle letošních úspěchů by se vám mělo nadmíru dařit na stadionech v Londýně a v Curychu. Jsou vaše oblíbené?
Může se to tak říci, ale na druhou stranu mám letos na kontě osm závodů, v nichž jsem přehodil hranici 87 metrů, takže oblíbených stadionů a míst bych mohl mít klidně víc.

Přesto jste v Londýně kromě stříbra z nedávného MS vyhrál loni poprvé mítink Diamantové ligy a v Curychu jste si minulou sezonu stejně jako letos došel pro celkový triumf v této soutěži…
Ono je to trochu komplikovanější. Do Londýna jsem se těšil, první výhra mně loni docela pomohla. Jenže olympiáda před pěti roky se mi tam moc nepovedla. Podobné to bylo i s Curychem. Na mistrovství Evropy 2014 jsem sice cítil skvělou formu, ale nevyšlo to. Vynahradil jsem si to loni při finále Diamantové ligy a to samé jsem tam minulý týden zopakoval.

Letos se systém Diamantové ligy pozměnil. Co říkáte tomu, že se před finále smazaly body za celou sezonu a vítěz bral vše?
Podařilo se mi vyhrát při obou systémech, takže bych neměl kritizovat… Nicméně mi přijde, že vymazáním bodů ztratil seriál trochu smysl. Když se nebraly v potaz výkony celé sezony, tak se mi zdálo, že se jednalo o další finále mistrovství světa. Stejně jako v Londýně to bylo v režimu tady a teď.

Přemýšlel jsem o tom, proč jsou čeští oštěpaři obvykle úspěšní?
Trenér Jan Železný vyprávěl, že to tak bylo i dřív, ale jednalo se víc o individuality, jako byli Dana Zátopková, on i Bára Špotáková. Byli špička, ale za nimi obvykle zela propast. Teď je to v mužích tak, že jsme ve skupině čtyři, kteří jsme letos hodili přes třiaosmdesát metrů, a navzájem nás to žene kupředu. Určitě naše oštěpařské úspěchy nevznikají proto, že by Češi měli mít pro tuto technicky náročnou disciplínu nějaké mimořádné genetické vlohy. Osobně považuji za zázrak, že taková maličká zemička dokáže v oštěpu konkurovat i sportovním obrům, jako je třeba Německo.

Za českými úspěchy stojí dvojice trenérů. Kromě zmíněného Jana Železného také Rudolf Černý. Oba jste při trénincích poznal, dají se jejich metody nějak porovnat?
Přijde mi, že mám celý život štěstí na lidi, a moc si toho vážím. Pan Černý si mě vyhlédl na dorosteneckých závodech, protože si myslel, že by to se mnou nemuselo být marné a jednou bych mohl něco hodit. Ujal se mě a musím říct, že jsem další štěstí měl na jistou Barboru Špotákovou. Když jsem ji viděl poprvé, tak už byla ve světové špičce, ale ještě neměla žádnou medaili.

Čím vás Barbora ovlivnila?
Obrovský podíl na tom, kde dneska jsem, má i ona. Je o devět let starší a hodně věcí jsem se od ní naučil. Třeba tím, že jsem díval, jak a co dělá. Snažil jsem ji napodobovat a přiblížit se jí, a to dělá hrozně moc. Ovlivňovaly mě i její úspěchy. Pochopil jsem, že se dá dokázat něco velkého.

Trenér Jan Železný (uprostřed) se svými svěřenci. Zleva Vítězslav Veselý, Jakub Vadlejch, Jaroslav Jílek a Petr Frydrych.
Sen o české oštěpařské velmoci. Kdo všechno pojede do Londýna?


Vraťme se k ještě k trenérům.
U Rudy Černého jsem byl asi do dvaceti let. Tedy ve věku, kdy se toho dá hodně natrénovat. Tehdy jsem určitě makal víc než dneska a byl jsem výborně fyzicky připravený. Ruda je trenér, který umí závodníka výborně připravit na výkon. Honza Železný je zase specifický v tom, že oštěpem žije. Má skvělé oko a pozná na každém oštěpaři i malinké technické chybičky a nedokonalosti. Umí je vyhodnotit a říct důvod, proč oštěp neletí a co se má udělat pro zlepšení. Není divu. Sám prožil dvacet let ve světové špičce a vyhrával olympiády a šampionáty.

Dá se říct, že těžíte z tréninkového systému obou?
Ano. Jak jsem říkal. Mám štěstí na lidi. Vše do sebe krásně zaklaplo.

Přesto jste před několika sezonami zažil období, kdy se zdálo všechno v pořádku, ale oštěpy vám moc daleko nelétaly…
Ono všechno souvisí se vším… V letech, kdy jsem byl hodně dole, mě trápily zdravotní problémy. Taky jsem asi do roku 2010, kdy jsem trénoval s Rudou Černým, tápal nad technikou. Pořádně jsem nevěděl, jak mám házet. Někdy to není na škodu, ale když se chce člověk posunout dopředu, musí nad tím začít přemýšlet, což paradoxně nemusí být pokaždé ideální.

To je pro laika zřejmě moc složité…
Začal jsem měnit techniku hodu, ale sešlo se to s bolavým kotníkem. Pak se rozjely problémy a točil jsem se v začarovaném kruhu. Oštěp nelítal a odnášelo to tělo. Do určité pohody jsem se dostal v roce 2014, ale ještě jsem měl překážku v hlavě. Tu se dařilo během příštího roku odbourávat a svůj díl na tom má spolupráce s psycholožkou. Nevím, jestli se to dá spolu spojovat, ale po týdnu jsem si po sedmi letech udělal osobák. Od té doby jsem posunul o pět a půl metru.

Jak probíhají sezení s paní doktorkou Zdeňkou Sládečkovou?
Jsme v kontaktu hlavně v závodním období a myslím, že vše dobře funguje. Dá se těžko popsat, co se mnou dělá. Přijde mi to jako spojení energií dvou lidí. Musí se tomu hlavně věřit. Je jisté, že když celý rok tvrdě trénujeme tělo, je potřeba nějak posílit i mysl. Podle mě se nikdo nenarodí s tím, že bude vyhrávat. Základ je ale být zdravý, bez toho nejde nic.

Je vám šestadvacet. Nejlepší léta máte před sebou. Kam byste chtěl kariéru dotáhnout?
Říká se, že třicítka je pro oštěpaře ideální věk. Jdu správnou cestou a tak věřím, že toho mám ještě před sebou. Prostor na zlepšování je. Každý rok si vylepším osobák o sto sedmdesát centimetrů.

Barbora Špotáková_
Už jsem zase Bára Špotáková, potvrdila si dnes oštěpařka


V tom případě se od vás v příští sezoně dočkáme vysněné devadesátky…
Podle posloupnosti by se měla podařit, ale je těžké si něco naplánovat. Nikdo neví, co bude za půl roku. S trenérem budeme každopádně přemýšlet, jak výkonnost dál zlepšovat. Je z čeho se odrazit, z letoška mám poměrně vysokou úroveň výkonů a výsledků. Porazili mě jen Němci Johannes Vetter a Thomas Röhler a Keshorn Walcott z Trinidadu.

Říkáte, že nevíte co bude za půl roku, ale není tajemstvím, že se za šest neděl oženíte se slovenskou vícebojařkou Lucií Slaničkovou. Může to změnit váš sportovní život?
Myslím, že mě svatba vůbec nezmění. Jsem si tím dokonce naprosto jistý. Změna by mohla nastat pouze v případě, kdybychom si pořídili dítě, ale to zatím úplně neplánujeme. Lucie má atletické plány, ale kdyby děcko přišlo, byli bychom pochopitelně hrozně rádi. Není však na pořadu dne.

Jak vnímáte situaci, že z vás bude ženatý pán?
Jsme spolu přes sedm let, takže svatbu beru jako pečeť toho, že jsme našli jeden druhého.

To je moc hezky vyjádřeno. Můžete prozradit nějaké podrobnosti okolo chystané svatby, která proběhne na Slovensku?
V těchto dnech se řeší přípravy, je toho na zařizování celkem dost. Kvůli závodnímu vytížení jsem tomu zatím unikal, ale mohu prozradit, že svatba proběhne na kolibě Papradno poblíž Považské Bystrice.

Barbora Špotáková.
Barbora Špotáková: Jaká místa mám v Praze ráda