Vždycky jste říkal, jak je pro vaše tělo kros prospěšný. Změnil jste nyní názor?

Určitě ne, kros má blahodárné účinky. Co je lepšího než běhat v přírodě? Každé tělo ale někdy řekne ne.

Prozraďte: na jaké umístění jste pomýšlel?

Konkurence specialistů je obrovská, na konkrétní místo jsem proto nemyslel. I proto mám rád kros, že mohu jít na start s jediným cílem: dobře se proběhnout.

Tak jako zamlada při orientačním běhu?

Ne, tehdy jsem chtěl vyhrát! (směje se) Orientační běh je ale ideální průpravou pro kros. Obě odvětví jsou si dost podobná. Dva kluci jsou letos i ve startovní listině mistrovství a mohou pomýšlet na top 10. Samozřejmě na rovince ztrácejí, chybí jim rychlost. Při sebězích a stoupání se ale nebojí a získávají.

Pomohly vám základy z orientačního běhu v kariéře?

Ano, dostal jsem nejucelenější základy, jaké jsem mohl. A hlavně nenuceně. Dítě běží lesem, plíce se rozevřou. Nikdo na něj netlačí, aby přidalo a běželo na krev. Takový pocit moji vrstevníci na dráze nezažili.

Pojďme do současnosti. Sezonu jste začal zhurta. Čekal jste po stříbru z HMS, že brzy přidáte další velkou medaili?

Věřil jsem v další medaile. Některé věci mohu ovlivnit a jiné ne. Měl jsem dost smůly a dopadl jsem, jak jsem dopadl.

Znamenal pro vás evropský šampionát a diskvalifikace velkou ránu?

Byl jsem hodně naštvaný. A cítil jsem i křivdu. Se Švédem Leandersonem jsem podstoupil běžný souboj. Kdyby nevyšlápl, nikdo mě nediskvalifikoval. Šlo o těžké období a nápor na psychiku. Nepomohlo mi to ani směrem k olympiádě.

Pod pěti kruhy přišel další sporný okamžik. Loket Alžířana Makhloufiho, který vám dost možná zavřel cestu do finále.

Rio mě stále mrzí, v přípravě před ním jsem běhal výborné časy. Snem každého atleta je dostat se na olympiádě do finále. Všechno musím brát jako výzvu. Snad budu mít v Tokiu větší šanci.

Vyčítáte Makhloufimu jeho počínání?

Nechci se na střet vymlouvat. Určitě mi ale ubral nějaké síly.

Považujete přesto sezonu za úspěšnou?

Každý rok, ve kterém zaběhnete osobní rekord, je úspěšný. Znamená to totiž, že jste se posunul. Deváté místo na olympiádě, k tomu medaile z halového mistrovství světa… Sezona nebyla k zahození.

Podle hlasování odborné veřejnosti jste skončil sedmý v anketě Atlet roku. Šťastná sedmička?

Uvidíme v příští sezoně. Smůly ale bylo letos poměrně dost.

Slavnostní večer připomínal estrádu. Cítil jste se na vyhlášení dobře?

Vím, že proběhla kritika dvojice moderátorů Monika Absolonová a Aleš Háma. Podle mě jen díky nim má vyhlášení hlavu a patu. Znají nás a rozumí našim pocitům. Na druhou stranu by se po letech mohl zkusit jiný model a o zábavnosti některých účinkujících by se dalo diskutovat.

Mluví se vám těžko na pódiu?

S tím už problém nemám. Hlavně díky tomu, že Moniku s Alešem znám, trému necítím.

Co vás čeká v nejbližších dnech?

V pondělí odlétám do Jihoafrické republiky, kde absolvuji soustředění. V teple překlenu pomalu měsíc. Domů se vrátím těsně před Vánocemi a hned se vrhnu na cukroví. (směje se)

A pak už přijde na řadu obhajoba zlata z evropského halového šampionátu?

Přesně tak. Jiné cíle než vítězství si v Bělehradě dávat rozhodně nemůžu.

Čtěte také: Špotáková slaví rekordní osmé vítězství v Atletovi roku: Další povedený rok