Pane předsedo, jak jste se dostal do SKV Praha a potažmo ke své funkci?
Se sportem vozíčkářů jsem se seznámil poměrně rychle, díky Rehabilitačnímu ústavu v Kladrubech a Centru Paraple. Jak jsem ale poznával jednotlivé sporty, plynule mě to zaválo do tohoto sdružení, zjistil jsem, že mám sílu pomoc i administrativně, a tak jsem se před dvěma roky stal předsedou.

Jste profesionálem?
Jsme z větší části sdružením dobrovolníků. Máme sice několik lidí, kteří u nás pracují na částečný úvazek, ale já mám své civilní povolání. Pracuji jako učitel matematiky a informatiky na základní škole. To, že jsme amatéři, ale neznamená, že se nesnažíme vytvořit sportovcům profesionální zázemí.

Co si pod termínem „profesionální zázemí" mám představit?
Jde o jistotu, kterou dáváme sportovci do přípravy. Sport na vozíku je nesmírně náročný, jelikož je třeba mít k němu výrazně dražší vybavení, než u zdravých. Dalším problémem je i to, že každý z nás potřebuje mít u svého sportu asistenta, což zdvojnásobuje náklady. Proto se především snažíme kompenzovat rozdíly mezi náročností sportů bez handicapu a s handicapem. Aby každý vozíčkář, který hodlá sportovat, nebyl potrestaný za své rozhodnutí. Pro začátečníky se snažíme zapůjčovat vybavení a pro pokročilé zajišťujeme možnost, aby si vybavení pořídili. Zajišťujeme proškolené asistenty. U sportů, které mají pravidelné tréninky, což jsou u nás stolní tenis a florbal, zabezpečujeme bezbariérové tréninky.

Kolika odvětvím se věnujete?
Máme šest sportovních oddílů, sportů ale máme o něco víc. Naším nejstarším odvětvím je stolní tenis, kterému se naši členové věnují přes dvacet let. Po roce 2001 přibývaly další sporty, ať už florbal, lyžování, orientační závody, což jsou sporty soutěžní. Provozujeme i sporty nesoutěžní, zážitkové, jako jsou například potápění nebo cykloturistika, lezení, sjíždění řek, letos jsme zkoušeli i paragliding.

Kolik členů sdružujete?
V současné době máme sto deset členů. Z větší části jde o vozíčkáře po úrazu míchy. Zbytek jsou naši trenéři, asistenti a fanoušci.

Troufáte si říct, že jste v něčem výjimeční?
Ano, na rozdíl od podobných sdružení máme velice širokou škálu sportů. Druhou výjimečnost spatřuji v tom, jak důležitý je pro nás nábor začátečníků. To jsou lidé, kteří by mohli po úrazu skončit v pasivitě. Sport chápeme jako prostředek k aktivnímu životu. Výsledky jsou proto pro nás až na druhém místě.

Sport je ale přeci jen o medailích. Jsou nějaké úspěchy, kterými byste se chtěli pochlubit?
Ve stolním tenise dosáhl nejlepších výsledků František Glazar, který získal zlato na paralympiádách v Aténách a v Sydney. Pokud si vezmeme dynamicky se rozvíjející sport jménem florbal, tak v něm máme v současné době tři reprezentanty a náš tým skončil třetí v posledním ročníku extraligy, druzí pak v předešlých dvou ročnících. Velmi úspěšní jsme i v orientačních závodech, což je má disciplína. V roce 2009 jsem přivezl bronz z maďarského světového šampionátu a o rok později z Norska.

Co musí splnit člen vašeho klubu?
Pokud se jedná o vozíčkáře, tak jedinou podmínkou je zájem o sport. Zájemci si vyzkouší všechny sporty a potom se mohou věnovat tomu, který jim vyhovuje a pro který se hodí. Dalšími členy jsou pak nehandicapovaní, většinou dobrovolníci, kteří mají vůli nám pomáhat. Bližší informace naleznou všichni na našem webu www.skvpraha.org, nebo na telefonním čísle 777 669 700.

Jak je to s dobrovolníky?
Ochotných lidí potkáváme naštěstí velké množství. Většinou se ale jedná o studenty. Trošičku větší oříšek je, aby s námi zůstali ve chvíli, kdy nastupují do nějakého zaměstnání. Nemáme totiž mnoho prostředků na to, abychom asistentům platili víc, než úhradu jejich nákladů. Ve chvíli, kdy získají potřebné schopnosti a mohli by dokonce zaučovat další zájemce, tak odcházejí. Což se týká především asistentsky náročných sportů, jako potápění a lyžování. Jsem ale rád, že naše činnost tímto problém bezprostředně ohrožená není.

Nabízíte jim něco mimo dobrého pocitu?
Jednak seznámení se sportujícími vozíčkáři, zážitek, který není tak úplně obvyklý. Po finanční stránce pak pokrytí výdajů například s pobytem na horách, vodě, kole a podobně. Odměny jsou spíše symbolické.

Nemám dost času, abych mohl dělat dobrovolníka. Mohu vám nějak jinak pomoci?
Samozřejmě finančně, a nemusí jít o horentní sumy. Například můžete spojit své vlastní sportování s pomocí. Tím se stanete naším Spojencem. Tak, jako například předloni paní Jana Glabazňová z Opavy, která se rozhodla, že si k padesátým narozeninám zaběhne maratón. Začala proto trénovat a pro svou další motivaci nám slíbila posílat za každý uběhnutý kilometr jednu korunu. Oslovila i několik svých známých, kteří ji začali podporovat a posílat nám stejnou částku. Všechny nás mimořádná úroveň podpory mile překvapila. V současné době běhá, jezdí a hraje pro nás více než sto podobných Spojenců. Naším Spojencem se může stát rekreační i vrcholový sportovec, stačí se zaregistrovat na www.skvpraha.org/spojenci.