Takový návrat do domácí nejvyšší soutěže si rozhodně nepředstavovala. Vítězka italské ligy nebo Poháru CEV nesmí s týmem ani do haly. Na vině jsou totiž vládní nařízení kvůli koronavirové pandemii. „Je to velmi divné období. Zahraniční ligy napříč Evropou se v loni nedohrály, pak přijedu do Česka a tady se znovu nehraje,“ smutní 32letá univerzálka. Udržet se v kondici tak není rozhodně jednoduché. „Když neprší, jsme s týmem venku a snažíme se neztratit alespoň nějakou fyzičku.“

Havlíčková se stačila představit ve třech zápasech extraligy, dva z nich byly vítězné. Připsala si 54 bodových útoků! „Tým máme dobře postavený, sedíme si lidsky. Je začátek soutěže, ještě bude potřeba pracovat,“ říká reprezentační volejbalistka, která začínala svoji zahraniční pouť v Nizozemsku a poté střídala kluby v Itálii, Ázerbájdžánu a Turecku. Neměnila by. Pro Havlíčkovou šlo o cenné životní zkušenosti a zážitky. Zajímá vás, které byly nejsilnější?

Když se v sezoně 2011/12 podílela s týmem Busto Arsizio (jako nejužitečnější hráčka) na triumfu v Poháru CEV, italské lize i poháru. Nebo ty z Turecka, kde hrála za klub Turkish Airlines a postoupila s ním do nejvyšší soutěže. „Na letišti nás vítaly tisíce lidí, podobné obrázky jsou k vidění jen na fotbale. To jsou vzpomínky, které mi zůstanou navždycky,“ sděluje Havlíčková, která se zpět domů vrátila hlavně z rodinných důvodů. „Přišla jsem o taťku. V takových chvílích by měla mít rodina přednost před kariérou,“ vysvětluje.

Sama si ovšem stopku k dalšímu zahraničnímu angažmá nevystavila. „Nějaké nabídky dostávám i v tuhle chvíli, bude záležet, co přijde. Zatím vše nechávám otevřené a budu se rozhodovat až po sezoně. Možná se vrátím do Turecka, nebo zkusím angažmá v Asii,“ líčí Havlíčková, podle které úroveň domácí extraligy stoupá. „Když jsem odcházela do ciziny, byla naše liga velmi kvalitní, hrálo jí více zkušenějších holek. Pak se hodně omlazovalo, úroveň šla dolů. V posledních dvou letech ale jde zase nahoru, jsou v ní vyrovnané týmy.“

Odlišný přístup

Havlíčková ovšem pozoruje u mladších volejbalistek jisté odlišnosti nemají totiž takový hlad po odchodu do zahraničí jako před dvanácti lety. „Mají sice talent, ale nedávají volejbalu tolik, co my tehdy. Nemají snahu hrát v cizině, což nechápu. Mě to hrozně lákalo, moc jsem po tom toužila. Třeba poznat, proč jsou v Rusku nejlepší,“ diví se Havlíčková, podle které zdejší volejbal ještě nevyužil naplno svůj potenciál.

Sama v současné době neví, zda bude chtít reprezentovat. „Nemam to zatím v plánu. S trenérem jsme v kontaktu a jsme spolu domluveni. Ale po sezoně už potřebuji odpočinek a tělo chce delší regeneraci, aby se připravilo na nový ročník. Reprezentaci jsem už asi dala všechno, co jsem mohla.“