Akce odstartovala prvním kolem 2. března, kdy mohl kdokoli nominovat oblíbeného trenéra či trenérku. Celkem dorazilo 2059 přihlášek pro 1503 trenéry z celkem 55 sportů. Koncem července organizátoři vyhlásili nejlepší třicítku. Elitní lodivody poté čekaly návštěvy.

Jedním z těch, kteří brázdili silnice od Františkových Lázní po Břeclav a Ostravu je jednatřicetiletý manažer Jiří Uhlíř. Bývalý novinář se dnes stará o chod projektu Díky, trenére. Jde ale také o amatérského tenistu a futsalistu. Zajímavost, bílému sportu se věnoval i z pozice trenéra dětí.

Jiří, proč jste se rozhodl spojit kus svého života s projektem Díky, trenére?

S myšlenkou přišel majitel velké reklamní agentury Petr Rydl. V té době jsem byl novinář a on mi nabídl možnost celý projekt spravovat. Idea Díky, trenére mě nadchla. Konečně pocta mládežnickým koučům, kteří jsou z mého pohledu nejdůležitější ve vývoji sportovce. Sám jsem dělal trenéra, práce s dětmi mě moc bavila. Věděl jsem, že je spojení svěřenec a kouč v tomto věku mimořádně intenzivní, řekl bych, že se blíží až kamarádství.

Našel jste argument proti?

Jedině snad čas, jelikož organizace podobné akce ho vyžaduje spoustu. Jde o každodenní agendu, komunikaci se sportovními svazy, samotnými trenéry… Pozitiva ale jasně převážila.

Jak jste začínali?

Takřka od bodu nula. Měli jsme myšlenku, nejužší pětičlenný tým zhruba půl roku hledal formu, jméno projektu, vhodné logo, pravidla soutěže… Tři kola už máme za sebou, teď jsme pro změnu ve fázi, kdy se intenzivně věnujeme finále, Dni trenérů mládeže.

V prvním kole přišlo 2059 přihlášek pro 1503 trenéry z 55 sportů. Podle jakých kritérií se vybírala TOP 30?

Touto otázkou jsme se zaobírali možná nejdéle. Názory jsou subjektivní, velmi těžko se porovnávají trenéři napříč odvětvími. Nejprve vznikl dotazník, který každý trenér musel vyplnit. Otázky byly odborné, týkající se metodiky, ale i otevřené, jak ho baví vést děti, jak se k této činnosti dostal, cíle… Ke všemu byla přidělena bodová škála od 0 do 10. Pokud byl trenér metodicky v pořádku, četli jsme si jeho příběh, sledovali jeho motivaci. Výběr kandidátů se zužoval, až vznikla TOP 30.

Pak jste se za kouči vypravili. Napadlo vás u některého z nich, že do nominace nepatří?

Ne, u všech jsem viděl nadšení a zájem. Pokaždé bylo patrné, že děti sport baví.

To, že někoho bavím, neznamená, že ho něco naučím. Můžete charakterizovat, koho hledáte?

Trenéra, který by dokázal inspirovat i ostatní. Reprezentanta, po setkání s nímž by si ostatní řekli, jak důležitou činnost dělá. Uvědomili si, že je ani nenapadlo, kolik obětavých lidí se věnuje mládeži. Druhým kritériem je praxe, výsledky, tím nemyslím zápasů. Našli jsme i ty, kteří dokázali vybudovat z nuly klub. Což už jsme u třetího kritéria, určitého přesahu. Poslední věcí, na kterou jsme hleděli, je osobnostní kouzlo, X faktor.

Rozumím dobře, že první dvě měřítka rozhodovala pro postup mezi nejlepší třicítku a druhá při zúžení na TOP 10?

Ano, třetí a čtvrté kritérium zjistíte pouze při osobním kontaktu. Hlavně jsme chtěli vidět všechny v akci.

X faktor? Pokud byl někdo ošklivý a koktal, neměl šanci?

Na jednu stranu tvoříme reprezentanta, nepotřebujeme ale dokonalý model, celebritu. X faktor je hlavně o tom, že člověk musí strhnout pozornost.

Jak budete vzpomínat na cesty za nominovanými?

Jako na neskutečný zážitek. Objevil jsem spoustu inspirativních sportů i lidí. Sport formuje charakter člověka. Bylo milé najít místa, kde je vše nastaveno naprosto správně. Trenéři, se kterými jsem se setkal, pozitivně ovlivňují děti nejen fyzicky, ale také psychicky.

Můžete vypíchnout nějaké zážitky?

Začnu třeba tím, že jsem si poprvé sedl na koně. Byli jsme na tréninku voltiže. Nasedl jsem a dostal pokyn, že mám předvést nějaký prvek. Což se mi nepovedlo, naopak jsem dostal křeč a mohl jenom obdivovat, co děti dovedou. Sjel jsem si bikrosovou dráhu. Myslel na traťový rekord, po prvním skoku na něj ale rychle zapomněl. Hůře dopadl kolega, který si zlomil klíční kost.

Samé velké prohry… Který sport považujete za nejtěžší?

Jednoznačně sportovní gymnastiku. Tělo nás s kolegou bolelo už jenom z toho, když jsme viděli, jak se děti rozcvičují. Zvaly nás mezi sebe, my s nimi skákali, samozřejmě normálně, ony ale dělaly salta a ještě nám tleskaly.

Nejjednodušší byly šachy?

Ty jsem taky zkusil. Zahrál si s jednou holčičkou. Zkoušeli jsme si naštěstí jenom začátek partie. Zaujal mě výrok trenéra, že se podle něj pozná charakter člověka, jestli je přímý nebo bojácný…

Co jste se dozvěděl přímo od dětí?

S dětmi jsme samozřejmě komunikovali, naše účast na trénincích ale nebyla primárně zaměřená na povídání si s nimi, spíš jsme mluvili s trenéry a zástupci svazů. Zážitky ale najdu. Bylo pro mě zajímavé setkat se s trojnásobnou mistryní Evropy v rádiovém orientačním běhu. Je jí čtrnáct let a já koukal, jaké lze mít v tomto věku úspěchy.

A co rodiče? Nenašel se nějaký, který by haněl svého trenéra?

Ti trenérům naopak fandili. Bylo vidět, že mají mezi sebou vybudovaná silná pouta. Ani náznak ničeho negativního.

Pomohli vám delegáti sportovních svazů, lidé, kteří se s nominovanými dokonale znali?

Stoprocentně, dali nám jistotu, že jsou daní trenéři metodicky v pořádku, používají moderní postupy. A nebojte se, delegáti dokázali projevit svůj názor a vytknout tréninku drobné chyby.

Vládla ve vašem týmu stoprocentní shoda při zúžení na finálovou desítku?

To ani nemohla. Šlo o celotýdenní proces. Pouštěli jsme si všechna videa, rozhovory s trenéry, delegáty. Dívali jsme se na dotazníky. Jednota nepanovala, každý z nás si ale musel obhájit, proč chce v TOP 10 právě daného trenéra.

S jakými pocity jste odcházel domů?

S dobrými, na druhou stranu musím říct, že bychom klidně naplnili TOP 20, všichni byli skvělí. Nemáme ale prostor odprezentovat tolik lidí, musíme se soustředit na výběr jednoho.

Máte svého favorita?

Hned několik, konkrétně deset.

Co je nyní čeká?

Den trenérů mládeže. Při něm budeme mít pro sebe halu. V rámci finále budou všichni prezentovat cvičení, svou práci s dětmi, poté vybere porota závěrečnou čtyřku.

Kdo v ní bude sedět?

To zatím nemohu prozradit. Chceme ale, aby šlo i o známé trenéry.

Jak se popasuje TOP 4?

Myslím, že netradičně. Nechtěli jsme jít cestou hlasování, které by zvýhodnilo kouče kolektivních sportů. Také výrok poroty může popudit. Rozhodnou proto děti. Máme připravené soutěžní hry, při kterých dostanou kouči svěřence svých konkurentů. Musí se s nimi rychle seznámit a ve chvíli je připravit tak, aby pro ně titul Trenér mládeže 2015 získaly.