Trenére, jak jste se dostal k vedení českých reprezentací?

Před olympijskou kvalifikací mě oslovili lidé z Českého svazu pozemního hokeje Filip Neusser a Gino Schilders, zda bych se neujal práce videoanalytika a asistenta u týmu mužů. Po jejím skončení mi nabídli post sportovního ředitele. Bylo to na mě pěkně ušito (směje se). Tato funkce totiž zahrnuje tři hlavní úkoly. Vést obě seniorské reprezentace, dále také všechny mládežnické a metodickou práci pro klubové a mládežnické trenéry.

Našel jste nějaké rozdíly mezi českým a německým hokejem?

V Německu hraje a hrála spousta českých hokejistů. Pro ně ale prvních šest měsíců v klubu, jako by neexistovalo. To má na vině naprosto jiný způsob hry německých a českých celků. Čeští hráči podstupují nedostačující fyzickou průpravu. V rychlosti, která je potřebná na mezinárodním fóru, nedokážou pracovat. Vezměte si mužské finále olympijských her v Londýně mezi Německem a Nizozemskem. V něm se nehrál nijak mimořádný hokej s velmi jednoduchou taktikou. Všechny činnosti se ale prováděli v rychlosti. Na českých hřištích mi chybí více atletů.

Jak je to s přístupem českých hráčů?

Nechci vypadat, jako nafoukaný německý spasitel, který sem přijde a bude plivat na práci svých předchůdců. Český pozemní hokej je bohužel Popelkou, kterou dělají zdarma nadšenci, ať už na pozicích hráčů, trenérů, nebo funkcionářů, a já si jejich práce moc vážím. Nicméně cítím problém, který souvisí s tím, co už bylo řečeno, tedy s nedostatečnou fyzickou připraveností. Ta vyplývá z počtu tréninků, jejich intenzitou a s životosprávou. Hráči a hráčky by měli méně chodit na pivíčko, méně navštěvovat KFC a McDonalds. Už jsem o tom mluvil se svými svěřenci, a věřím, že to pochopili.

Mluvíte o profesionálním přístupu. Neměl by se ale profesionál věnovat na sto procent pouze jedné činnosti?

V tom, že vedu dva celky, nevidím velký problém. Oba týmy jsou propojeny víc, než je obvyklé. Najdete v nich sourozence, kamarády nebo partnery. Takže na sebe vzájemně všichni působí a jejich častý kontakt napomáhá myšlence jednoho hlavního trenéra. Oběma celkům chci předat základní sdělení. A to, že je jako trenér mám rád a chci je ve svém týmu. Cesta k úspěchu může být trnitá a může bolet. V žádném případě ale nejsem jejich nepřítel.

O rozdílnosti práce s ženským a mužským celkem se všeobecně ví. Cítíte někdy schizofrenní stavy při rychlé změně komunikace s hráčkami a s hráči?

To mi problém nečiní, naopak si to docela užívám. Samozřejmě je mnohem snazší práce s muži. Dá se s nimi mluvit přímočaře. Někdy přijdu do šatny, jenom se na ně podívám a oni sami uznají, že hrají špatně a nabídnou řešení. Když je v týmu problém, stačí zajít za jeho vůdci a oni to většinou zařídí. To u děvčat nefunguje. Ženy musí mít stále dobrý pocit. Pokud některá z nich hraje špatně, můžu za ní přijít a ostře jí pokárat. Musím jí to ale sdělit natolik přátelsky, aby stále věděla, že ji mám rád.

Při jak významné pozemně hokejové akci se střetáváme?

Při velmi významné. A já musím přiznat, že se na ni moc těším. Jsme u vzniku velkého a zajímavého turnaje. Velmi těžkého turnaje. Pro muže je vše otevřené. Jejich nevýhodou je to, že se nacházejí ve fázi budování nového celku. Skončil Neusser, zranil se Procházka a pro dva hráče, Peřinku a Bureše, jde o derniéru v dresu se lvíčkem na prsou. I ženy se snad do čtyřky protlačí, i když na Italky a Skotky asi mít nebudou.

Kdo tvoří osu vašich celků?

Jednoznačným lídrem mužů je kapitán Aleš Peřinka. To je srdcař, kterého si všichni váží a bezmezně ho uznávají. Potom záložník Filip Jaroš, který de facto řídí naši hru. Jde o velmi zkušeného hráče, který ale hraje a pracuje v Irsku, což mu často brání reprezentovat. V neposlední řadě chci jmenovat útočníka Štěpána Bernátka a brankaře Tomáše Hanuse, jenž na turnaji převezme klíčový post gólmanské jedničky. V týmu mám ale celou řadu jiných dobrých hráčů, bez nichž si nedovedu představit hru, kterou se chceme prezentovat. Tedy jednoduchou a rychlou. Máme silnou lavičku, jež nám umožní časté střídání a vysoké tempo hry.

A u děvčat?

Začnu od kapitánky Lenky Brtvové, zkušené hráčky, vynikající střelkyně. Takové dobré duše týmu. Lenku znám sedm let a cením si na ní, že se vždycky chovala jako správná kapitánka, a to i v období, kdy jí nebyla. Pokračovat musím Adélou Bížovou, mimořádně kreativní dívkou, která mě často překvapí svým řešením situace. Adéla se pravděpodobně představí na postu rozehrávačky. V zadních řadách budu spoléhat na Terezu Mejzlíkovou. Je ale nespravedlivé zmínit pouze tři jména. Tým je velmi homogenní.

Cíle?

Jednoznačně dva postupy.