Kdo je Iveta Halbichová?Česká volejbalistka nastupující na postu nahrávačky se narodila 19. prosince 1989 v Praze. Pod vysokou síť si poprvé stoupla v sedmi letech v SK Meteor Praha, kde ji připravoval Jan Černý. V roce 2004 přestoupila do PVK Olymp Praha, kde prošla mládežnickými kategoriemi a postupně ji trénovali Rostislav Vorálek a Miroslav Horáček. V 17 letech se dostala do týmu žen, ve kterém nastupovala pod vedením Stanislava Mitáče. V Olympu dosáhla na vše, řečí medailí na jedno seniorské zlato, pět stříbrných medailí a jeden bronz. Před sezonou odešla do bundesligového Wiesbadenu. Také v Německu získala cenný kov. V dresu se lvíčkem na prsou se objevila sporadicky. Za svůj největší úspěch může považovat desáté místo ze Světové Univerziády v Kazani 2014. Vedle klasického, šestkového volejbalu se věnovala také beachvolejbalu. V roce 2007 obsadila společně s Barborou Jeřábkovou třetí místo na mistrovství světa do 19 let.

Iveto, sezona 201314 skončila pro Olymp tradičním stříbrem. Bezprostředně po finále jste hovořila o chuti odejít do zahraničí. Šlo o přání, nebo jste už měla v kapse smlouvu?
V té době jsem dodělala školu, věděla proto, že musím skončit i na Olympu, který nenabízí hráčkám takové podmínky, aby se mohly volejbalem živit. Měla jsem tudíž dvě možnosti, buďto zahraničí, nebo začít pracovat. Začala jsem proto hledat angažmá. Několik nabídek naštěstí přišlo a já podepsala smlouvu ve Wiesbadenu.

Hledala jste sama?
Měla jsem agenta, sám si dneska už těžko někdo angažmá zařídí.

Jak moc je pro nahrávačku složité odejít do zahraničí?
Těžko soudit, jelikož znám pouze situaci nahrávaček. Co vím od ostatních volejbalistek, zdá se, že se nejhůře odchází liberu, pak následuje právě nahrávačka.

Proč jste šla do Německa?
Jelikož splnilo všechna moje očekávání. Wiesbaden není daleko, domů to mám 550 kilometrů. V klubu mi vytvořili výborné podmínky, samozřejmě i finanční.

Co si pod tím můžeme představit?
Vzhledem k tomu, že mám od klubu hrazené bydlení, ve všední dny obědy, k dispozici mám auto, tak si i ušetřím. Neříkám, že bych z úspor postavila barák, ale nějaké peníze jsem si přivezla. Pokud bych šla v Česku do běžné práce, dostanu určitě méně peněz.

V Česku jste žila s partnerem, který musel zůstat v republice. Složité rozhodování, zda odejít?
Věděla jsem, že chci jít hrát do ciziny. Musím ale uznat, že jsem si neuvědomovala, jak těžké vše bude. Původně jsem chtěla jít do Francie, nakonec se ale ozvali z Německa, za což jsem moc ráda, jelikož se s Pavlem můžeme vídat. Problém je v tom, že hraje házenou za Lovosice, má tedy o víkendech zápasy a je složité se sejít. Viděli jsme se ale maximálně, co to šlo.

Máte tedy nakoukáno desítky zápasů Lovosic?
Přesně tak, po sezoně jsem se rychle vrátila domů a viděla všechny semifinálové i finálové zápasy Lovosic.

Jak vidí volejbalistka házenkáře?
Pozitivně, jelikož mám mezi nimi partnera. Všichni Pavlovi spoluhráči jsou také moji kamarádi. Vyhovuje mi jejich humor. Kdykoli jsem mezi nimi byla, všichni na mě byli hodní.

Pozorujete rozdíly mezi volejbalisty a házenkáři?
Volejbalisté se více zaobírají sami sebou, házenkáři jsou takoví normální kluci. Co se týče inteligence, musíme postupovat případ od případu. Znám ty i ty v obou sportech.

Vraťme se do Wiesbadenu. Život v něm byl pro vás velikou změnou?
Rozdíl jsem určitě zaznamenala, už jenom proto, že jsem se poprvé věnovala volejbalu profesionálně, nestudovala jsem při něm. VC Wiesbaden je specifický v tom, že se nám v klubu snaží zajistit také mimosportovní život. Ptali se mě, jestli bych chtěla ještě studovat, nebo trénovat děti. Jinak se o nás maximálně starali. Ze začátku jsem třeba potřebovala přidat do pokoje další skříň a do týdne bylo mé přání splněno. Na žádný neřešitelný problém jsem nenarazila.

Chtěla jste studovat, či trénovat?
Ne, rozhodla jsem se, že budu jeden rok pouze hrát a učit se německy. Po státnicích jsem potřebovala od učebnic na chvíli pauzu.

Co po vás za dobré podmínky klub vyžadoval? Bylo například více tréninků?
Do začátku sezony náš tým trénoval každý den dvakrát, v ní bylo jedno dopoledne volné. Oproti Olympu nárůst o dvě jednotky, ze sedmi na devět. Ze začátku mi dělaly problémy večerní tréninky, které začínaly v 19 hodin, v Praze o čtyři hodiny dříve a trvaly plné tři hodiny. Bylo pro mě těžké večer se soustředit. Po měsíci jsem si ale zvykla.

Byla jste na přechod dobře připravena?
Na Olympu se kvalitně trénuje. Co se týče fyzičky, nebyl proto problém. Tam i tam se běhá, chodí do posilovny. Rozdíl vidím v tom, že se v Německu posiluje i během sezony, což se v Praze často nedělá.

Jak se změnil vztah hráčka a trenér?
Lepšího trenéra než Standu Mitáče z Olympu si nedovedu představit. Vedl mě sedm let, zvykla jsem si na něj. Věděla jsem, co ode mě očekává a co mám plnit. V tom jsem měla v Německu ze začátku problémy. S Andi Vollmerem jsem měla trochu potíže. Ne ve všem jsme si rozuměli. Povahově je ale podobný Mitáčovi, v tréninku je nekompromisní, mimo něj se s ním dá mluvit.

V čem je kouzlo Stanislava Mitáče?
Je charismatický člověk, který má přirozenou autoritu a dokáže s ním být i sranda.

Andi Vollmer je autoritativnější?
Těžko se mi srovnávají. Pokud bych vzala první rok v Olympu a Wiesbadenu, dá se říci, že bylo vše stejné. Nedovolila bych si říci nic oběma z trenérů. Je něco jiného znát se sedm let nebo pár dní.

Chtěla byste mít trenéra za kamaráda?
To bych neřekla, vztah se Standou byl o respektu i o porozumění. Ideální kombinace. Trenér i nahrávačka mají vždy nějakou filosofii hry. Pokud je společná, všechno je jednodušší.

Nakousla jste téma sporů. Čeho se týkaly?
Filosofie hry. Byla jsem zvyklá hrát jisté kombinace, určitý druh obrany. Například jsem nechápala, proč na hlavním kůlu stále blokujeme do lajny. Občas jsem způsob blokování změnila a trenérovi se to nelíbilo.

Terminologie je stejná?
Všechny signály, které se v Olympu hrály, se jmenovaly trochu jinak. Volala jsem proto něco a hrála něco jiného. Navíc jsem křičela v jiném jazyce a v hlavě měla pořádný guláš. (směje se)

V Olympu jste byla neotřesitelnou nahrávačskou jedničkou, ve Wiesbadenu je vaše pozice jiná. Jak se s ní srovnáváte?
V tom byl podstatný rozdíl, ze začátku jsme se s nahrávačkou Kaisou Alanko poctivě střídaly. Poté jsem byla nemocná, předběhla mě a já většinou začínala na lavičce.

Jaký máte vztah k Finsku?
(směje se) Výborný, nikdy jsem si s žádnou nahrávačkou nerozuměla tak, jako s ní. V týmu máme dvě Finky, obě jsou přátelské a upřímné. Nevím ale, jestli jde o národní povahový rys.

Bydlela jste s ní?
Ne, bydlela jsem s Němkou. A znovu musím hovořit o štěstí. S Jennifer Pettke jsme si ohromně sedly a stala se mojí velikou kamarádkou.

Jak vlastně vypadá česká stopa v Bundeslize?
Hraje nás v ní poměrně dost, pokud se nepletu, osm. Nejvíce Češek je v Aachenu, kde nastupují hned tři.

Jsou Češky žádaným 'zbožím'?
Myslím si, že ano. Také pro Češky je zajímavé jít do Německa. Úroveň soutěže je vyšší, týmy jsou v ní vyrovnanější. Náš celek prohrál s předposledním, na druhou stranu porazil druhý v tabulce. To je velmi motivující, nenajdete žádný zápas Olymp versus SG Brno, vždy můžete prohrát, ale taky vyhrát.

Čím jsou Češky pro německé volejbalové činovníky zajímavé?
Německý trenér řekl, že mě má v týmu, jelikož ví, že jsou Češky pracovité, cílevědomé a tím pádem na sobě dřou.

Charakterizoval vás?
(směje se) Samozřejmě, že jsem dřela, nejsem ale příliš ambiciózní. Volejbal hraji, jelikož mě baví. Dokud to tak bude, zůstanu u něj.

Jak byste definovala VC Wiesbaden?
Jako rodinný klub. Naše manažerka je bývalá nahrávačka, proto chápe naši pozici. Vedení je vstřícné, srovnatelné s Olympem, s každým se dá rozumně domluvit. Nikdo nedělá hráčkám problémy, pokud třeba nejsou spokojené a chtějí přestoupit.

Co bylo jistě jiné, zájem fanoušků.
Přesně tak, zájem se nedá srovnat. Na první zápas přišlo 2000 lidí, v sezoně chodilo stabilně 1800. Atmosféra byla skvělá, všichni lidé stále fandili a byli při tom neuvěřitelně pozitivní.

Pořádá klub setkání s fankluby?
Ano, akcí bylo hodně, se sponzory i fanoušky. Každý nás chtěl poznat osobně. Což si myslím bylo pro všechny dobré. Po každém domácím utkání jsme všechny chodily do VIP místnosti, kde na nás čekali zástupci sponzorů. Každá z nás se bavila s nimi i s fanoušky bezprostředně po zápase. Na podobnou vstřícnost klub velmi hledí. Pořádá se také turnaj hráček s fanoušky.

Jak probíhá?
Hraje se šest na šest, kapitánkou každého týmu je jedna z hráček. Velmi ráda jsem všechny více poznala, po zápase na to přeci jen není tolik času. Skamarádili jsme se. Zajímavý pro mě byl i trénink se zaměstnanci sponzorské firmy, na kterém jsem je učila nahrávat. Což pro mě byla zajímavá zkušenost. Trenéři to vážně nemají jednoduché. (směje se)

V Česku sportovkyně často označují podobné okamžiky za zásah do soukromí. Měla jste někdy v Německu podobný pocit? Přišla nějaká nabídka k sňatku?
Nepřišla, všechno probíhalo do přijatelné míry. Pokud se začala přesahovat, rychle se vše vyřešilo. Ve Wiesbadenu existuje několik lidí, pro které je volejbal vším a mají pocit, že jsou opravdu součástí týmu. Dávají nám dárky a chodí za námi velmi často. Pokud to přeháněli, řeklo se jim ve vší slušností, že má fandění své limity a oni to rychle pochopili.

Příklad. Dostala jste nové auto a řekla si, že je přes limit?
Nevím, jestli bych byla takto odmítavá. (směje se) Nejhezčí dárky, který jsme dostaly, a mně přišly naprosto adekvátní, byla veliká balení čokolád, na kterých byla natištěna naše jména a k tomu květiny.

Wiesbaden zakončil sezonu na třetím místě, po semifinálové porážce 1:2 s Drážďany. Dalo se dosáhnout výš?
V základní části s Drážďany náš tým dvakrát prohrál 1:3, pokaždé šlo ale o hezké a vyrovnané zápasy. V play-off přišla nejdříve jasná venkovní porážka 0:3, poté stejně jasná domácí výhra 3:0, kterou nikdo nečekal, a šlo o největší překvapení soutěže. Do třetice přišla bohužel další porážka 0:3. Drážďany ale mají lepší hráčky, více peněz, vždyť nastupují v Lize mistryň. Nemohu ale říci, že s nimi nedalo hrát.

Bronzová medaile. Úspěch nebo zklamání?
Klub skončil bronzový třetí rok za sebou, šlo tedy o splněný cíl. Pokud by dopadl lépe, šlo by o úspěch, hůře o neúspěch. Po posledním zápase se samozřejmě bralo všechno v emocích. Je smutné, když končí sezona prohrou. Vše bylo ale zároveň pěkné, fanoušci i sponzoři nám děkovali.

Ročník je za vámi, co dále?
Ještě než jsem odjížděla domů, podepsala jsem vylepšenou smlouvu na další rok. Na konci srpna se proto vracím do Wiesbadenu.

Nyní jste se vrátila do vlasti, podívala se na nominaci české reprezentace, ve které nefigurovalo vaše jméno. Mrzelo vás to?
Jsem ráda, že jsem doma. Upřímně si nedovedu představit, že bych znovu odjela a reprezentovala. Moje ambice už jsou jiné. Léta, kdy jsem byla mladá a talentovaná už nevrátím. Loni jsem pozvánku do širšího výběru dostala, odmítla ji kvůli studiu, a další už asi nepřijde.