Eliško, jak probíhal Galavečer ČSH z pohledu Talentu roku?

Bylo to pro mě něco neuvěřitelného. Bylo pro mě velkou ctí pohybovat se vedle těch nejlepších házenkářů republiky. Cítila jsem se, jako v sedmém nebi (směje se).

Čekala jste, že vyhrajete?

Před vyhlášením jsem si dávala šanci 33,3 %. Stejnou brankařce Poruby Lence Roháčkové. Favorizovala jsem Aničku Gebre Selassie, které jsem dávala 33,4 %. Kdybych volila já, vyhrála by Anička, její hra se mi moc líbí. Je rychlá, hbitá, dokázala se prosadit i do ženského reprezentačního áčka.

Měla jste před vyhlášením nějaké speciální přání?

Říkala jsem si, že pokud vyhraju, tak ať nejdu na pódium, jako první. I to se mi splnilo. Přede mnou už mluvil Tomáš Babák.

Co jste říkala vy?

Naštěstí jsem neměla žádnou řeč. Moderátor večera Petr Vichnar se mi jen ptal na pár otázek, které vyčetl v Deníku. A tak jsem jen zopakovala odpovědi (směje se).

Kdybyste dostala prostor k poděkování. Ke komu by směřovalo?

Určitě k mým rodičům, kteří mě přivedli ke sportu. A pak ke všem trenérům. Mám za to, že mě nejvíc naučili ti v žákyních. Na prvním místě bych proto jmenovala Honzu Sejrka a Pavla Janyše. Poděkovala bych i těm, kteří pro mě hlasovali.

O čem jste hovořila s Házenkáři roku Ivetou Luzumovou a Filipem Jíchou?

Jen jsme si pogratulovali. Při následném rautu sice byla možnost s ostatními mluvit, ale já si ještě netroufala, seděla jsem spíš v koutě.

Kdy vystřídáte na trůnu Ivetu Luzumovou?

(směje se) K tomu vede ještě dlouhá cesta. Byla bych ale ráda, kdyby se to někdy podařilo. Iveta je skvělá hráčka, které jsem ocenění moc přála. To, že dokázala dotáhnout Písek na medaili, hovoří za všechno. I v reprezentaci byla vidět. Cenu si rozhodně zaslouží.

Jak hodnotíte svou sezonu?

Jako úspěšnou. Tu loňskou jsem odehrála celou za starší dorostenky, zatímco v té letošní za ně nenastoupila ani jednou. Pendlovala jsem mezi ženami a juniorkou. Juniorka byla první v 1. lize žen, s holkama jsme vyhrály i Prague Handball Cup. Ani sezona žen nedopadla úplně špatně. Na začátku všechno vypadalo beznadějně, a na konci jsme skončily páté.

Jaký byl přechod do žen?

Bála jsem se už startů v juniorce. Měla jsem obavu z toho, že nebudu hrát. Postupem času se ale ukázalo, že v juniorce nemá kdo hrát a vlastně nemá kdo hrát ani v ženách. Tam jsem vůbec nechtěla. Musím ale uznat, že pro mě byly zápasy ve WHIL velmi přínosné.

Ve WHIL jste měla raketový start, pak ale přišlo období stagnace. Jak jste se s ním vyrovnávala?

Myslím, že to bylo způsobeno prostorem na hřišti. Za trenéra Střelce jsem na něm strávila desítky minut a začínala dokonce i v základní sestavě. Což pro mě bylo úplně neuvěřitelné. Trenér Řezáč už mně dal méně šancí. Nechci, aby to vyznělo, jako nějaké stýskání. Každá hráčka si musí interligu nejdříve vysedět.

Nejstinnějším okamžikem sezony je pro vás určitě zranění. Jak k němu došlo?

V prvním utkání v Olomouci jsem sama běžela na branku. Dobíhala mě soupeřka, ale nijak mě nekontaktovala. Asi jsem se lekla, spadla a nohu nechala nešikovně pod sebou. Zlomila jsem si tři nártní kosti. Mrzí mě, že kvůli zranění přijdu o domácí mistrovství světa juniorek.

Chystáte se přesto na šampionát?

Ano, určitě jsem nijak nezahořkla. Chci se jet podívat na závěr české skupiny, a pak na zakončení šampionátu.

Jak vidíte šance svých kamarádek?

Díky tomu, že jsme si jako pořadatelé mohli vybrat skupinu, tak vidím šance na postup mezi nejlepší šestnáctku. Na Koreu a Švédsko asi mít nebudeme. S Kongem, Kazachstánem a Argentinou, ale můžeme uspět.

Mistrovství světa už nestihnete. Kdy se chcete vrátit na palubovku?

Sádru mi sundají do konce června. Pak se vrhnu na rehabilitaci. V dalších třech týdnech se chci dostat do kondice. Na začátku srpna bych se ráda připojila k dorostenecké reprezentaci a s ní odjela na světový šampionát dorostenek do Černé hory, který se koná od 13. až 26. srpna.

Budete i v příští sezoně oblékat červenobílý dres?

Smlouvu ještě nemám, ale jsme předběžně dohodnuti na nové dvouleté. Sice mě oslovil Baník Most, ale já jejich nabídku s díky odmítla. V příštím roce mě čeká maturita. Raději zůstanu doma a dobře se na ni připravím. V Edenu cítím i větší šanci prosadit se na mém oblíbeném postu střední spojky, na kterém v Mostě nastupuje Petra Beňušková, přes kterou bych se do sestavy jen těžko podívala. A já chci především hrát.